21 Co 324/2019 — Nejvyšší správní soud

Konf 23/2021- 30 - text  Konf 23/2021-32 pokračování USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Rychlého, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce a Mgr. Jitky Zavřelové, rozhodl o návrhu ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 193/26, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem v Praze na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 325/2015, o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím: žalobce V. M., zastoupený Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Čimelicích 112, a žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, t a k t o : Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 325/2015, v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za nezákonné nařizování služby přesčas v letech 2007 až 2010 ve výši 20 000 Kč, je správní orgán. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným dne 23. 9. 2021 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých kompetenčních sporech“), se ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „navrhovatel“) domáhá, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) a Městským soudem v Praze (dále jen „městský soud“) ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 325/2015, o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné nařizování služby přesčas v letech 2007 až 2010 (dále jen „relevantní žalobní nárok“). [2] Zvláštní senát předesílá, že již rozhodoval o kompetenčním sporu souvisejícím s nyní projednávanou věcí. Usnesením ze dne 14. 9. 2021, čj. Konf 5/2020-10, rozhodl, že ve věci nároků, vymezených ve výroku I. uvedeného usnesení, je k rozhodnutí příslušný soud. Toto usnesení se přitom týkalo řízení vedeného u obvodního, resp. městského soudu shodného s řízením, jak je vymezeno v předchozím odstavci. Zvláštní senát tehdy konstatoval, že mohl rozhodnout kompetenční spor pouze ve vztahu k tam vymezeným žalobním nárokům, nikoli však ve vztahu k (nyní) relevantnímu žalobnímu nároku. Bylo tomu tak proto, že ohledně relevantního žalobního nároku navrhovatel tehdy svoji pravomoc rozhodnout nepopřel a nebyl zde tedy dán kompetenční spor ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech (viz odstavec 8 usnesení čj. Konf 5/2020-10). [3] Zvláštní senát zde nepovažuje za nutné opakovat podrobnou rekapitulaci vývoje věci, neboť ta je v zásadě shodná s rekapitulací uvedenou v odstavcích 2 až 5 usnesení čj. Konf 5/2020-10. Ve stručnosti stačí konstatovat, že žalobce se po České republice – Ministerstvu vnitra domáhal žalobou zaplacení náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 200 000 Kč dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ Jedním ze žalobních nároků byl i výše vymezený relevantní žalobní nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč. [4] Obvodní soud řízení o žalobě zastavil (usnesením ze dne 26. 6. 2019, čj. 14 C 325/2015-76) a věc postoupil navrhovateli. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16. Městský soud pak k odvolání žalobce rozhodnutí obvodního soudu potvrdil usnesením ze dne 29. 1. 2020, čj. 21 Co 324/2019-91. [5] Navrhovatel ve svém návrhu rekapituluje předcházející řízení před civilními soudy i před zvláštním senátem ve věci sp. zn. Konf 5/2020. Vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudů a výslovně popírá svoji pravomoc rozhodovat o relevantním žalobním nároku. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, a na usnesení zvláštního senátu ze dne 23. 6. 2021, čj. Konf 9/2020-40. V posledně uvedeném usnesení se podle navrhovatele jednalo o obdobnou věc (přičemž zvláštní senát rozhodl, že k projednání věci je příslušný soud – pozn. zvláštního senátu). Proto má za to, že o nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nařizováním služby přesčas je příslušný rozhodnout soud. [6] Z doplnění žaloby ze dne 10. 5. 2019 (v příloze k návrhu) plyne, že žalobce odůvodnil svůj relevantní žalobní nárok tak, že Policie České republiky porušila povinnosti dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), při nařizování služby přesčas. Toto jednání žalobce kvalifikoval jako nesprávný úřední postup. Nemajetkovou újmu takto způsobenou vyčíslil částkou 20 000 Kč. [7] Usnesením ze dne 23. 5. 2022, čj. Konf 23/2021-21, předseda zvláštního senátu rozhodl o přerušení řízení, neboť zvláštní senát při předběžném projednávání věci vedené pod sp. zn. Konf 13/2020 zaujal názor, že § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve slovech „jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“, je, při přijetí názoru Ústavního soudu o existenci systémové podjatosti, jak byl vyjádřen v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bodu 39, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve slovech „jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“. [8] Ústavní soud návrh zvláštního senátu odmítl jako zjevně neopodstatněný usnesením ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 4/22. Předseda zvláštního senátu proto rozhodl usnesením ze dne 8. 3. 2023, čj. Konf 23/2021-26, tak, že se v řízení pokračuje. [9] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou: [10] V projednávané věci popřely svou pravomoc obvodní soud a městský soud ohledně všech uplatněných nároků a navrhovatel nyní ohledně relevantního žalobního nároku (zvláštní senát již rozhodl o příslušnosti soudu pro rozhodování o zbylých žalobních nárocích shora odkazovaným usnesením čj. Konf 5/2020-10). Ve věci jde tedy o negativní kompetenční spor ohledně relevantního žalobního nároku (jak je vymezen v odstavci [1] výše), k jehož projednání je příslušný zvláštní senát dle zákona o některých kompetenčních sporech. [11] Problematikou náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s vedením správního řízení služebním funkcionářem se již zvláštní senát v minulosti opakovaně zabýval. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 a dále na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 9/2020-40. V posledně zmíněném usnesení dospěl zvláštní senát k závěru, že „[u]rčujícím znakem pro stanovení, zda se jedná o odpovědnost podle zákona č. 361/2003 Sb., je skutečnost, že činnost příslušníka sboru, kterou vyvíjel při vzniku škody, byla konána při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Zákon č. 361/2003 Sb. však nedefinuje, co je výkonem služby. Při aplikaci tohoto pojmu je proto potřeba vycházet z názoru, že za výkon služby se považuje výkon povinností, které vyplývají pro příslušníka sboru ze služebního poměru, výkonu zastávaného služebního místa a rozkazu nebo pokynu vedoucího příslušníka sboru (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bod 35).“ [12] Ústavní soud v odkazovaném nálezu k pojmu „výkon služby“ uvedl, že „[p]ři aplikaci tohoto pojmu je […] třeba vycházet z názoru, že za výkon služby se považuje výkon povinností, které vyplývají pro příslušníka sboru ze služebního poměru, výkonu zastávaného služebního místa a rozkazu nebo pokynu vedoucího příslušníka (Tomek, P., Fiala, Z., citováno výše, str. 376). Jinými slovy, výkon služby spočívá především v plnění služebních úkolů vyplývajících z právních předpisů, interních předpisů a rozkazů vedoucích příslušníků sboru.“ [13] V nyní projednávané věci se relevantní žalobní nárok opírá o tvrzené nezákonné nařizování služby přesčas v letech 2007 až 2010. Nařizování služby přesčas je z hlediska výše uvedeného kritéria nepochybně výkonem služby, neboť tuto službu nařizuje vedoucí příslušník a zakládá povinnost plnit služební úkoly přesčas (§ 54 zákona č. 361/2003 Sb.). Současně se nejedná o rozhodování ve věcech služebního poměru [§ 171 písm. h) téhož zákona]. Zvláštnímu senátu nepřísluší předjímat, jak bude ve věci uplatněného nároku meritorně rozhodnuto, tj. zda bude žadateli přiznána náhrada újmy, ačkoliv zákon č. 361/2003 Sb. hovoří jen o „škodě“, nebo zda příslušníkům bezpečnostních sborů zákonodárce úmyslně nepřiznal právo na náhradu újmy. Tato úvaha je již otázkou aplikace § 98 a násl. zákona č. 361/2003 Sb. [14] Navrhovatel se dovolává výše citovaného usnesení čj. K