1 As 172/2023 — Nejvyšší správní soud

1 As 172/2023- 40 - text  1 As 172/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Michala Bobka a soudkyň Kateřiny Štěpánové a Lenky Kaniové ve věci žalobkyně: Ferona, a. s., se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, zastoupena JUDr. Janem Junkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1043/11, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 1. 2023, č. j. 7506/1.30/224, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 8. 2023, č. j. 30 Ad 1/2023  56, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do rukou jejího zástupce JUDr. Jana Junka, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem přezkumu v nynější věci je přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2023, které potvrdilo rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále též jen „inspektorát práce“) ze dne 29. 8. 2022. Posledně jmenovaným rozhodnutím inspektorát práce shledal žalobkyni vinnou z přestupku na úseku bezpečnosti práce dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), a uložil jí pokutu ve výši 150 000 Kč. [2] Přestupku se měla žalobkyně dopustit, zjednodušeně řečeno, tím, že jako zaměstnavatel nedodržela povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Správní orgány shledaly, že opatření učiněná žalobkyní k provozování technického zařízení s elektrickým s pohonem – příčné dělící linky plechů (dále též jen „linka“)  byla nedostatečná. Přijatým mechanickým opatřením žalobkyně nezabránila možnosti vstupu třetích osob do prostoru linky v době jejího chodu. V ochranném bezpečnostním oplocení linky se mezi jeho posledním sloupkem a podpěrou trnu odvíjení nacházel štěrbinový otvor (o šířce 200 mm; výška podpěry trnu činila 1000 mm, nad ní byl již volný prostor bez mechanické zábrany ve směru ke strojnímu zařízení linky). Popsaným prostorem vstoupil dne 8. 10. 2021 zaměstnanec žalobkyně (operátor linky) do nebezpečného prostoru stroje za jeho chodu a při čištění rotujícího vytahovacího válce stroje utrpěl pracovní úraz (jeho pravá horní končetina byla zachycena a vtažena do linky). Dne 7. 10. 2021 rovněž vstoupil skrz štěrbinový otvor do nebezpečného prostoru stroje za jeho chodu i jiný zaměstnanec žalobkyně (pracující jako tzv. „předák“). [3] Žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) s žalobou uspěla. Krajský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dle krajského soudu žalovaný nevypořádal dostatečně odvolací námitky týkající se technických norem a jejich aplikace v nynější věci; hodnocení rizika ohrožení zdraví zaměstnanců při obsluze linky; závěru o snadném přístupu k lince skrze štěrbinový otvor a hodnocení zbytkového rizika. Krajský soud též souhlasil s žalobkyní v tom, že správní orgány neuvedly, které konkrétní důkazy a jak hodnotily. S ohledem na závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného se soud dále nezabýval dalšími žalobními námitkami pro předčasnost II. Kasační řízení [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Rozsudek považuje za nezákonný. [5] Stěžovatel nezpochybňuje, že žalobkyně instalovala ochranné bezpečnostní oplocení, na které umístila bezpečnostní značky, a zajištovala pravidelně školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) zaměstnanců pracujících na dotčené lince. Zabezpečení linky ovšem nebylo dostatečné, neboť bylo možno do nebezpečného prostoru vstoupit mezerou mezi oplocením dělící linky a podpěrou trnu („štěrbinový otvor“). Tento otvor vytvořil riziko nedovoleného vstupu fyzické osoby bez vynaložení zvýšeného úsilí. Prostor přitom bylo možno zabezpečit zcela tak, aby do něj nebylo možné vstoupit, a to více způsoby (např. sloupek, optická závora). Zaměstnavatel je nositelem objektivní odpovědnosti. Ani případné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemůže být důvodem pro vyvinění zaměstnavatele; nelze hovořit o zbytkovém riziku. Opatření učiněná žalobkyní v návaznosti na pracovní úraz (zmenšení prostoru mezi podpěrou trnu a oplocením) svědčí o tom, že je žalobkyně měla možnost učinit již dříve, a zabránit tak vstupu do nebezpečného prostoru bez omezení funkčnosti linky. Žalobkyně tedy neprokázala vynaložení veškerého úsilí, které po ní bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. [6] Stěžovatel v kasační stížnosti popřel, že by vzal za podklad pro naplnění skutkové podstaty přestupku žalobkyní nesplnění požadavků technických norem (ČSN EN ISO 811:1998 s ČSN EN ISO 13857:2021). Žalobkyni byla sankce uložena za porušení § 102 odst. 1 zákoníku práce, nikoli technických norem, proto bylo nadbytečné se jimi zabývat. [7] Nutnost ponechání štěrbinového otvoru z důvodu funkčnosti zařízení linky stěžovatel považoval za účelové. Tato mezera nebyla potřebná pro fungování strojního zařízení; nesloužila k manipulaci s materiálnem, neboť linka byla imobilní, statická. Onen štěrbinový otvor považuje za „slabé místo“, kterým bylo možno se protáhnout do nebezpečného prostoru, což představovalo riziko pro zaměstnance; nejednalo se o zbytkové riziko. O zbytkovém riziku nelze hovořit za situace, kdy ochranné zařízení dělící linky nebylo plně funkční. V nynější věci se mohl zaměstnanec dostat k nebezpečným částem linky bez vynaložení většího úsilí, nemusel např. odmontovat pohyblivé části dělící linky či přeskočit překážku. Stěžovatel posoudil dostatečnost a účinnost provedeného opatření; z jeho hodnocení přístupu k lince „bez většího úsilí“ vyplynulo, že vstup nebyl jednoduchý, snadný, jednalo se o překážku, ale dalo se jí protáhnout, aniž by to byla větší komplikace, nejednalo se však o volný průchod, což je patrné z kamerových záznamů. [8] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by se málo vyjádřil k otázce nedostatečného zabezpečení vstupu do nebezpečného prorostou. Má za to, že v rozhodnutí uvážil, jak má být prostor zabezpečen. Považuje za logické, aby v případě, že u linky panuje nebezpečí (vtažení, strhnutí, zachytnutí), zároveň neexistovala možnost vstupu celého těla skrz štěrbinový otvor v ochranném bezpečnostním oplocení. Nelze se dovolávat toho, že poškozená osoba měla dodržovat pokyny k zajištění BOZP, s nimiž byla seznámena. Opakuje, že se jedná se o objektivní odpovědnost zaměstnavatele. [9] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o nedostatečném hodnocení důkazů. Inspektorát zajistil veškeré podklady a jeho závěry vycházení z provedených důkazů. Porušení bylo prokázáno kamerovým záznamem. Podstatou vytýkaného přestupku je samotná existence nezabezpečeného otvoru. [10] Stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu. [11] Žalobkyně s napadeným rozsudkem souhlasí. [12] V průběhu správního řízení i před krajským soudem (viz námitky do kontrolního protokolu, odpor proti příkazu, odvolání proti rozhodnutí inspektorátu práce, následně i žaloba) stále uváděla, že linku provozovala v souladu s právními předpisy a pokyny výrobce; linka obsahuje bezpečnostní zařízení s přidanými bezpečnostními prvky, které zcela dostatečně chrání zaměstnance při její obsluze od nebezpečného prostoru linky (tzv. bezpečnostní klec). Do nebezpečného prostoru byli zaměstnanci oprávněni vstupovat pouze v době, kdy byla linka vypnutá, o tom byli opakovaně proškolení. Štěrbinový otvor o velikosti 20 cm je nutný pro pravidelnou údržbu linky, jedná se o účelovou uličku, nachází se již v nebezpečném prostoru linky, mimo bezpečnostní klec. Žalobkyně neporušila žádnou povinnost dle § 102 zákoníku práce a nenaplnila skutkovou podstatu § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce. Byl to poškozený zaměstnanec, kdo porušil své pracovní povinnosti, jednal excesivně, byť o BOZP byl opakovaně poučen. Správní orgány se nevypořádaly s námitkami, které žalobkyně uváděla již v odporu proti příkazu. Uložená sankce je též protiústavní. [13] Žalobkyně s údivem vnímá zejména, až v kasační stížnosti zaznívající, názor stěžovatele, že podkladem příkazu, rozhodnutí inspektorátu i rozhodnutí o odvolání nebyly technické normy ČSN, resp. jejich případné porušení. Nerozumí tedy tomu, co je jí kladeno za vinu, pokud se porušení technických norem v nynější věci neřeší. Dle názoru žalobkyně je § 102 odst. 1 zákoníku práce obecným ustanovení, jehož aplikaci je nutno dále upřesnit odkazem na konkrétní porušení. Stěžovatel ovšem v kasační stížnosti aplikaci technických norem vyloučil. [14] Žalobkyně je přesvědčena, že závěr o spáchání přestupku, nebyl odůvodněn ani v příkazu ani v rozhodnutí inspektorátu. Stěžovatel