2 As 120/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 120/2024- 84 - text  2 As 120/2024 - 89 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Körnerova 219/2, Brno, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, II) "VODA Z TETČIC z.s.", se sídlem Hybešova 178, Tetčice, a III) Krajina Dluhonice, z. s., se sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2023, č. j. KUOK 29680/2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2024, č. j. 39 A 4/2023219, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2024, č. j. 39 A 4/2023219, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Olomouc (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 24. 11. 2021, č. j. MOL/273389/2021/OS/PK/Pav, povolil k žádosti stavebníka, který nyní vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení I), stavbu Dálnice D1, stavba 0136 ŘíkovicePřerov v rozsahu tam uvedených 20 stavebních objektů. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu a ve zbytku odvolání zamítl. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu zamítl. II. Kasační stížnost žalobce, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení I) [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti zpochybňuje, že zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (liniový zákon), skutečně zrychluje stavební řízení. Ve stavebním řízení totiž došlo k průtahům nejméně 14 měsíců a ani krajský soud nevydal rozsudek v určené lhůtě. Stěžovatel dále považuje poučení o opravných prostředcích v napadeném rozsudku za nedostatečné a nezákonné, neboť neobsahuje všechny potřebné informace o lhůtách a o způsobech, jakými má stěžovatel při podání kasační stížnosti postupovat. [4] Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že napadené rozhodnutí nezahrnuje jeho dva požadavky na zmírnění vlivu záměru na krajinný ráz. Oba požadavky jsou z hlediska jejich účelu vhodnější a logičtější a také snadněji proveditelné než podmínky přijaté v rozhodnutí. Správní orgány neuvedly žádný rozumný důvod, proč nelze oba požadavky zahrnout do koordinovaného závazného stanoviska nebo přímo do stavebního povolení. Jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že v případě své účasti v řízeních o kácení mimolesních dřevin může předkládat požadavky ke zmírnění vlivů na krajinný ráz dálnice. [5] Také napadený rozsudek je v této části nepřezkoumatelný. Stěžovatel předložil požadavky ke zmírnění vlivu na krajinný ráz, které se netýkaly povolení kácení dřevin a ukládání náhradní výsadby. Krajský soud jeho námitku vyložil nesprávně. Z rozsudku není zřejmé, proč ke zmírnění vlivů dálnice na krajinný ráz nelze vysadit shluky dřevin a nelze výsadbu provést současně se zprovozněním dálnice. Námitky stěžovatele nemíří do řízení o kácení dřevin, ale ke zmírnění vlivů dálnice na krajinný ráz v rámci koordinovaného závazného stanoviska ze dne 26. 10. 2020. Krajský soud vyšel z rozhodnutí o povolení kácení dřevin s uložením náhradní výsadby ze dne 19. 12. 2022, č. j. SMOL/320789/2022/OZP/PKZ/Kol. Nezohlednil však další čtyři rozhodnutí o povolení kácení související se záměrem, která pro náhradní výsadbu stanovují jiné podmínky než uvedené rozhodnutí. Rozhodnutí nejsou součástí spisu a krajský soud neověřoval, jaké podmínky pro náhradní výsadbu stanovují, čímž porušil zásadu materiální pravdy. Navíc se povolení kácení dřevin ani nevztahují ke všem osmi katastrálním územím dotčeným záměrem. [6] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný rozhodl bez platného závazného stanoviska podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Krajský soud opět dezinterpretoval žalobní námitku, neboť stěžovatel ve skutečnosti upozorňoval na absenci povinných podkladů. Stěžovatel odkázal na fakta ohledně stavebního objektu 145 a jeho vlivu na ochranu povrchových vod. Platnost závazného stanoviska skončila dne 15. 10. 2022, rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 8. 3. 2023. Žalovaný tedy v době vydání rozhodnutí nedisponoval povinným a platným závazným stanoviskem. Stavební povolení tak bylo vydáno v rozporu s veřejným zájmem na ochraně povrchových vod. Správní orgány a osoba zúčastněná na řízení I) měly prokázat, že stavba ovlivňuje různé zájmy v souladu se zákonem. Stěžovatel nemusel dokládat, že v dotčeném území by bez platného závazného stanoviska mělo docházet k závažným vlivům na povrchové vody, jelikož jde o notorietu. Ochrana povrchových vod před škodlivými zásahy je složkou ochrany životního prostředí, což je podle stanov činností stěžovatele. Ke škodlivému zásahu došlo již vydáním rozhodnutí žalovaného bez platného závazného stanoviska na ochranu povrchových vod. Nejde tedy o námitku podanou z „preventivních“ důvodů. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že vydání stavebního povolení není podmíněno vydáním závazného stanoviska. Stěžovatel může ve stavebním řízení namítat absenci platného závazného stanoviska na ochranu nějaké složky životního prostředí; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011347. [7] Podle stěžovatele se krajský soud nezabýval jeho námitkou speciálnosti prioritní dopravní stavby a odvozenou možností napadat podkladové materiály závazného stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen „závazné stanovisko EIA“) ve stavebním řízení. Dále stěžovatel namítl, že v žalobě zpochybňoval rozptylovou studii a studii o posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví jako odborné podklady pro závazné stanovisko EIA, nikoli pro stanovisko na ochranu ovzduší. Žalovaný v rozporu se zákonem nezajistil, aby námitky týkající se odborné stránky závazného stanoviska řešil příslušný nadřízený orgán. Přezkum lze podle stěžovatele požadovat i opakovaně. Závěr krajského soudu, že ve stavebním řízení se nelze zabývat námitkami vůči rozptylové studii a studii o posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví, je nesprávný. Rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2022, č. j. 10 As 236/202282, z něhož krajský soud vycházel, je překonaný. Požadavek stěžovatele na vyhotovení nových studií je oprávněný, neboť dosavadní studie pracují s nesprávnými imisními limity a rozptylová studie neobsahuje výpočty a posouzení vlivu resuspenze usazeného prachu. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel podal blanketní kasační stížnost a s ohledem na § 2 odst. 8 liniového zákona nelze přihlížet k jejímu doplnění. Dále se ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal na své vyjádření k žalobě. Žalobcova procesní strategie směřuje k obstrukcím liniových staveb na území České republiky. Jde o okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení v případě úspěšnosti žalobce. [9] Také osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že by NSS s ohledem na § 2 odst. 8 liniového zákona neměl přihlížet k doplnění kasační stížnosti. Krajský soud svou poučovací povinnost řádně splnil. [10] Krajský soud se také řádně zabýval stěžovatelovou námitkou, podle níž správní orgány nezohlednily jeho požadavky na zmírnění vlivů záměru na krajinný ráz. Stěžovatel ve správním řízení své požadavky formuloval pouze obecně. Správní orgány námitky vypořádaly řádně. Žalovaný i krajský soud správně poukázali na řízení o povolení kácení dřevin. Není vadou, pokud krajský soud neodkázal na správní rozhodnutí týkající se náhradní výsadby ve všech dotčených katastrálních územích. Ve vztahu ke stavebním objektům, které uvádí stěžovatel (SO 801 a SO 804), nemohlo dojít k zásahu do zájmů na ochraně životního prostředí hájených stěžovatelem. Odkaz stěžovatele na jiná správní rozhodnutí vydaná ve vztahu k jiným stavbám není podstatný. [11] Podle osoby zúčastněné na řízení I) platí, že závazné stanovisko ze dne 15. 10. 2020 přezkoumal nadřízený správní orgán, který je potvrdil jako zákonné, čímž došlo k prodloužení jeho platnosti. Žalovaný tak napadené rozhodnutí vydal v době, kdy bylo závazné stanovisko stále v platnosti. Správce povodí a Magistrát města Olomouc potvrdili, že se poměry v území nezměnily. Nemohlo dojít k zásahu do zájmů na ochraně životního prostředí hájených stěžovatelem. Potenciální zásahy do životního prostředí začal stěžovatel tvrdit až v kasační stížnosti. [12] Námitky týkající se nezpracování nové rozptylové studie a studie o posouzení vlivů imisí na veřejné zdraví již NSS posoudil jako mimoběžné a kasační stížnost ve vě