2 As 15/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 15/2024- 42 - text  2 As 15/2024 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: KONREO, v.o.s., se sídlem Dobrovského1310/64, Brno, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, jako insolvenční správkyně společnosti FAU s. r. o., se sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 31. 3. 2022, č. j. MSP6/2022ODKAROZ/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 14 A 55/202232, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě bylo v adhezním řízení obžalovanému uloženo, aby poškozené společnosti FAU s. r. o. zaplatil na náhradě škody částku 21 733 288 Kč spolu s úrokem z prodlení. Zároveň byl obžalovanému mimo jiné uložen trest propadnutí části majetku, a to spoluvlastnického podílu na bytové jednotce ve FrýdkuMístku ve výši ideální ½. [2] Žalobkyně jako insolvenční správkyně společnosti FAU s. r. o. požádala žalovaného o uspokojení majetkového nároku z výnosu trestní sankce podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o použití peněžních prostředků“), ve znění účinném do 31. 12. 2022. [3] Žalovaný řízení o žádosti podle § 10 odst. 4 zákona o použití peněžních prostředků zastavil, neboť marně uplynula lhůta jednoho roku. V takovém případě se věc podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků považuje za neprodejnou. Ministryně spravedlnosti na základě rozkladu žalobkyně usnesení o zastavení řízení zrušila a uložila doplnit skutková zjištění o závěr, kdy přesně začala lhůta podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků běžet. Žalovaný doplnil dokazování, opětovně dospěl k závěru, že lhůta podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků uplynula, a proto řízení znovu zastavil. Ministr spravedlnosti druhý rozklad žalobkyně zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví. [4] Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), který žalobu zamítl. Neshledal, že by § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků v rozhodném znění byl protiústavní. Přisvědčil žalobkyni, že právní úprava vykazovala nedostatky týkající se účelnosti, nešlo však o výlučný způsob uspokojení nároku, a tento deficit proto nemá ústavní přesah. Městský soud neshledal ani důvody pro užití teleologické redukce. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí obstálo z hlediska právního stavu ke dni jeho vydání ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že existence jiných způsobů uspokojení nemá vliv na posouzení zákonnosti postupu žalovaného, který jednal v rozporu s účelem zákona o použití peněžních prostředků. Předmětem trestní sankce byl navíc veškerý majetek pachatele, který byl způsobilý uspokojit nárok. Stěžovatelka odkázala na listiny v insolvenčním rejstříku vztahující se k jiné věřitelce téhož pachatele, z nichž plyne, že v rámci exekučního řízení byla za cca dva a půl roku vymožena po pachateli pouze částka 23 253,75 Kč. Možnost uspokojit stěžovatelčin nárok v exekučním řízení tak není reálná. Městský soud tuto skutečnost nezohlednil. [6] Podle stěžovatelky městský soud uznal, že postup žalovaného byl v rozporu s účelem zákona. To však zakládá nezákonnost vydaných rozhodnutí. Účelem zákona není pouze formální ochrana majetkových práv poškozených, ale poskytnutí reálné možnosti domoci se uspokojení nároků. Zákonodárce změnil zákon poté, co zjistil, že právní úprava použitá v případě stěžovatelky neposkytuje skutečnou ochranu. Stěžovatelku nelze postihovat za to, že text zákona v rozhodném znění nebyl formulován tak, aby mohl být naplněn jeho účel. [7] Stěžovatelce byla na základě striktně gramatického a formálního výkladu zákona odepřena jediná možnost, jak se domáhat uspokojení svého nároku. Nešlo o materiální neprodejnost nemovitosti ani o pochybení na straně stěžovatelky, ale pouze o chybu zákonodárce. Z budoucího prodeje nemovitosti bude profitovat pouze stát. [8] Stěžovatelka také namítla, že s ohledem na specifika jejího případu je namístě prolomit zásadu uvedenou v § 75 odst. 1 s. ř. s. Městský soud totiž formalisticky lpěl na jazykovém výkladu tohoto ustanovení a přehlížel jeho materiální dopady. Vlastnické právo je zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), což městskému soudu umožňovalo pravidlo v § 75 odst. 1 s. ř. s. prolomit, a měl tak učinit i v zájmu zachování práva na spravedlivý proces. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků zakládá právní fikci. Žalovaný nedisponuje při posuzování prodejnosti věci diskrečním oprávněním a nemůže hodnotit, zda je věc fakticky prodejná. Nedojdeli ve lhůtě jednoho roku ke zpeněžení věci, nemá stěžovatelka nárok na výnos z majetkové sankce. [10] Námitky týkající se rozporu s ústavním pořádkem jsou nekonkrétní a jde pouze o polemiku s vhodností zákonné úpravy. Žalovaný je povinen respektovat vůli zákonodárce. K argumentaci týkající se jiných možností uspokojení nároku žalovaný uvedl, že řízení o žádosti stěžovatelky nebylo zastaveno z důvodu, že se stěžovatelka mohla domáhat uspokojení svého nároku v exekučním řízení, ale proto, že dotčená nemovitost byla ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků z režimu tohoto zákona vyloučena. Městský soud nebyl povinen zabývat se majetkovými poměry pachatele ani dalšími okolnostmi případu, ale pouze tím, zda byl dán důvod k zastavení řízení. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, podle něhož městský soud přisvědčil tomu, že žalovaný jednal v rozporu s účelem zákona. Městský soud pouze uvedl, že § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků ve znění účinném do 31. 12. 2022 vykazoval nedostatky stran účelnosti. [11] K námitce stěžovatelky týkající se prolomení pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s. žalovaný odkázal na komentářovou literaturu. Jelikož řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení, nemohou mít proměny skutkového nebo právního stavu zásadně vliv na výsledek soudního přezkumu. Žalovaný připomněl stávající výjimky z pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s. Ústavní garance vlastnického práva však sama o sobě není důvodem k prolomení zásady podle § 75 odst. 1 s. ř. s. [12] Stěžovatelka v replice uvedla, že nenamítá, že nebyla hodnocena faktická prodejnost nemovitosti, nýbrž formalistický přístup žalovaného při rozhodování, který je v rozporu s účelem zákona o použití peněžních prostředků. Respektovat vůli zákonodárce lze pouze tehdy, pokud se zrcadlí v konkrétních ustanoveních právního předpisu. Zkoumat majetkové poměry pachatele bylo relevantní, neboť městský soud odkazoval na jiné možnosti uspokojení stěžovatelčina nároku. Možnost odchýlit se od § 75 odst. 1 s. ř. s. stěžovatelka nedovozuje pouze z ústavní garance vlastnického práva, ale z celkového kontextu věci a z práva na spravedlivý proces. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [14] Podle § 10 odst. 4 zákona o použití peněžních prostředků nebylyli z majetkových sankcí uložených v označeném trestním řízení získány žádné peněžní prostředky, ministerstvo řízení zastaví. [15] Podle § 6 odst. 1 zákona o použití peněžních prostředků jinou věc než uvedenou v § 5, která propadla nebo byla zabrána na základě majetkové trestní sankce, organizační složka zpeněží postupem podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ustanovení zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích upravující odchylný postup než ten, který se týká zpeněžení věci, se nepoužijí. [16] Podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků ve znění účinném do 31. 12. 2022 postup podle odstavce 1 se nepoužije, jdeli o věc, která je podle odstavce 3 vyloučena z povinnosti zpeněžení, nebo o věc neprodejnou; za věc neprodejnou se pro účely tohoto zákona považuje věc, kterou se nepodaří zpeněžit do 1 roku poté, kdy k ní organizační složka začala plnit své úkoly podle § 15 odst. 1 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (důraz přidán). [17] Podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků ve znění účinném od 1. 1. 2023 postup podle odstavce 1 se nepoužije, jdeli o věc, která je podle odstavce 3 vyloučena z povinnosti