3 As 179/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 179/2022- 42 - text  3 As 179/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Václava Štencla a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců a) P. P., b) T. S., c) PaedDr. Mgr. V. P., všech vystupujících jako přípravný výbor církve a náboženské společnosti Ecclesia Risorum a zastoupených JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Kladno, Cyrila Boudy 1444, proti žalovanému Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 1, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 8 A 83/2020  45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Ministr kultury rozhodnutím ze dne 28. 5. 2020, č. j. MK 23706/2020 OLP, zamítl rozklad přípravného výboru církve a náboženské společnosti Ecclesia Risorum a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 1. 2019, č. j. MK 8004/2019 OC, o zamítnutí návrhu na registraci Ecclesia Risorum podle § 14 odst. 3 ve spojení s § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Důvodem pro zamítnutí návrhu byl závěr, že Ecclesia Risorum nenaplňuje znaky církve či náboženské společnosti. Proti rozhodnutí ministra kultury podali žalobci žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. [2] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný může a musí posuzovat, které skupiny mají objektivní znaky církví a náboženských společností. Pro to, aby mohla být skupina zaregistrována, nestačí, aby se sama chápala jako církev a náboženská společnost. Správní orgány správně vycházely z toho, jak je pojem církve a náboženské společnosti chápán v současné české společnosti, resp. právním prostředí. Jestliže konstatovaly, že Ecclesia Risorum se tomuto chápání vymyká, což připustili i žalobci, pak jednaly v souladu se zákonem. Žalobci zaměňují registraci církve či náboženské společnosti se samotnou její existencí, resp. se svobodou náboženského vyznání. K možnosti realizovat svobodu náboženského vyznání není registrace nutná a stát do této činnosti nezasahuje s výjimkou případů podřaditelných pod § 5 zákona o církvích a náboženských společnostech. Chceli však církev či náboženská společnost existovat a fungovat nad rámec toho (tj. působit „navenek“), musí respektovat fakt, že tím přesáhne do sféry světské, a v míře tohoto přesahu musí respektovat pravidla sekulárního zákonodárství. [3] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [4] Stěžovatelé považují za základní otázku, zda zákonné a ústavní ochrany jako církve a náboženské společnosti požívají i sdružení osob, které jsou založeny na vyznávání jiné víry (náhledu na svět a jeho zákonitosti) než víry založené na křesťanské tradici. Odpověď na tuto otázku musí být kladná. Stěžovatelé odmítají akceptovat závěr, že jejich víra není náboženská proto, že „věří v něco jiného, než co považuje [městský soud] za víru“. Tento postoj městského soudu je nezákonný a neústavní. Závěry správních orgánu i městského soudu stojí jen na tom, že Ecclesia Risorum je „církev odlišující se od ostatních a nesplňující představy běžné středoevropskému vnímání světa o obvyklé církvi“. Návrh byl tedy zamítnut z důvodu, který nepřipouští ani zákon, ani Listina základních práv a svobod. Skutečným důvodem není to, že by Ecclesia Risorum nebyla církví, ale to, že je církví jinou než již registrované. To, že vnímá transcendentno jinak než znalec, správní orgány a městský soud, není důvodem pro odepření registrace. Pojem „církev a náboženská společnost“ je nutno vykládat co nejvíce široce, a nejen tak, že se jedná o církve věřící způsobem obdobným jako ostatní. Ustanovení obecného práva musejí být vykládána ve prospěch svobody vyznání, tj. v pochybnostech ve prospěch co nejširší náboženské svobody. V situaci, kdy náboženské ochrany požívají církve akceptující svět stvořený jediným bohem, svět ovládaný mnoha soupeřícími bohy i svět existující bez boha, stěžovatelé nerozumí tomu, proč této ochrany nemůže požívat náboženské sdružení založené na Absurdnu, s nímž je kontakt zprostředkováván prostřednictvím smíchu. Závěrem se žalobci pozastavují nad bagatelizací významu registrace církve a náboženské společnosti ze strany městského soudu. Bylo zde historické období vyznačující se tím, že církve nekatolické sice mohly fungovat, ale nemohly například mít kostelní věže a vyzvánět zvony. Stěžovatelé se cítí být v obdobné situaci. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jednou z podmínek registrace církve a náboženské společnosti je to, že společenství osob usilující o registraci je církví a náboženskou společností podle § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech. Dokladem toho, že žalovaný vykládá tento pojem dostatečně široce, je i registrace již tří církví a náboženských společností vyznávajících budhismus a jedné vyznávající hinduismus. Ty není možné považovat za náboženství ve středoevropském kontextu, resp. „z pohledu křesťanství“, potažmo jako „tradiční“. Žalovaný dále ve shodě se žalobou napadeným rozhodnutím hodnotí naplnění jednotlivých znaků církve, respektive náboženské společnosti v případě Ecclesia Risorum. Zamítnutím návrhu na registraci žalovaný neznemožnil jejím stoupencům realizovat víru, a neomezil tak svobodu náboženského vyznání. Účelem vzniku Ecclesia Risorum nebylo vyznávání náboženské víry. Smyslem návrhu na registraci je prosazení záměrů, které náboženský charakter postrádají (právo smát se na fotografii pořízené k úřednímu účelu). Žalovaný proto závěrem navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta. [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. Za žalovaného Nejvyšší správní soud považoval Ministerstvo kultury, neboť ministr kultury při rozhodování o rozkladu vystupoval toliko jako vykonavatel pravomoci Ministerstva kultury, které jako celek představuje správní orgán, který rozhodnutí o rozkladu vydal ve smyslu § 69 s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 As 28/2018  37; všechna zde citovaná rozhodnutí soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, http://nalus.usoud.cz, respektive http://hudoc.echr.coe.int ). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Stěžovatelé především namítají, že městský soud i žalovaný mají za to, že Ecclesia Risorum nenaplňuje znaky církve a náboženské společnosti proto, že neodpovídá jejich představě, respektive běžné či středoevropské představě o církvi, náboženské společnosti, potažmo víře. [9] Tyto námitky nejsou důvodné. [10] Žalovaný v nyní posuzované věci hodnotil otázku, zda Ecclesia Risorum představuje církev a náboženskou společnost ve smyslu § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech především na základě znaleckého posudku zpracovaného Mgr. et Mgr. Milošem Mrázkem, Th.D. Stěžovatelé pak v žalobě nijak konkrétně nerozporovali hodnocení jednotlivých znaků církve či náboženské společnosti ani dílčí úvahy a závěry znalce. Své námitky formulovali spíše obecně s tím, že žalovaný vykládá pojmy církev a náboženská společnost chybně, příliš úzce a v rozporu s ústavně zaručenou svobodou náboženského vyznání. Městský soud proto logicky neopakoval konkrétní úvahy týkající se naplnění kritérií obsažených v § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech ze strany Ecclesia Risorum a zaměřil se na otázku, zda byl obecně výklad přijatý žalovaným správný a ústavně konformní. Uvedl pak mimo jiné, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, jestliže nevyhověly návrhu na registraci Ecclesia Risorum proto, že nevyhovuje aktuálním představám o církvi. Jednalo se však zjevně pouze o zjednodušující shrnutí, které rozhodně neznamenalo, že by správní orgány či městský soud rozhodovali toliko na základě vlastních (resp. obecných či „středoevropských“) vágních představ o tom, co je víra, církev a náboženská společnost. Městský soud jasně uvedl, že rozhodné je právní zakotvení pojmů církev a náboženská společnost v § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech. Citoval přitom stěžejní úvahy Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 26. 8. 2021, č. j. 5 As 202/2020  52 (publikován pod č. 4244/2021 Sb. NSS), které jsou na posuzovanou věc plně přiléhavé. [11] Podle § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech se rozumí „církví a náboženskou společností dobrovolné spol