3 As 256/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 256/2023- 74 - text  3 As 256/2023 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Aleše Smetanky a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) J. L., a b) P. C., oba zastoupeni JUDr. Pavlem Širokým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Praha 7, Strojnická 935/27, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2023, č. j. 59 Ad 6/2023 – 123, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen „krajský soud“) domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2023, č. j. PPR141446/ČJ2023990131 (dále jen „napadené správní rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 7. 2. 2023, č. j. KRPL2577154/ČJ20221805UO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců o doplacení služebního příjmu za dobu přestávek na jídlo a odpočinek ve službě vykázaných v evidenci doby výkonu služby příslušníka Policie České republiky v letech 2019, 2020 a 2021, a to s odkazem na § 60, § 206 odst. 1 a § 207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“). Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 59 Ad 6/2023 – 123, zamítl. [2] Krajský soud nejprve zrekapituloval skutková zjištění, která prvostupňový orgán učinil z provedeného dokazování a na základě kterých dospěl k závěru, že výkon služby žalobců na obvodním oddělení policie Hodkovice nad Mohelkou (dále též jen „OOP Hodkovice nad Mohelkou“) byl přerušitelný, a to nejen pro povahu plněných služebních úkolů, ale i z pohledu fungování systému zastupitelnosti. Následně zrekapituloval posouzení provedené žalovaným v napadeném správním rozhodnutí i žalobní body a vyjádření žalovaného. [3] Krajský soud poté označil za předmět sporu posouzení otázky, zda žalobcům byly v letech 2019, 2020 a 2021 nezákonně odečítány z pracovní doby přestávky ve službě na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 služebního zákona. Krajský soud úvodem svého posouzení poukázal na to, že judikatura správních soudů se výkladem předmětného institutu přestávek na jídlo a odpočinek opakovaně zabývala. Dle judikatury (i) jde o zákonem garantovanou (nárokovou) dobu, v rámci které policista nevykonává službu a tento časový úsek je určen výhradně k jeho odpočinku, a to způsobem, který daný policista zvolí, (ii) vyhodnocení přerušitelnosti výkonu služby, což je určující pro posouzení, zda se jedná o přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 služebního zákona, závisí v prvé řadě na charakteru služby a objektivních podmínkách na pracovišti, tedy na tom, zda možnosti pracoviště čerpání přestávek umožňují; (iii) to, že jde o službu nepřetržitou, neznamená, že službu nelze přerušit, (iv) podstatné pro určení, zda je výkon služby přerušitelný či nikoli, je faktická možnost čerpání přestávky a absence omezení, jež objektivně a významně ovlivňují možnost příslušníka během přestávky volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům, (v) určitý diskomfort při čerpání přestávky nebrání tomu, aby čas poskytnutý jako přestávka splňoval požadavky podle § 60 odst. 1 služebního zákona, (vi) vnímání fakticity čerpání přestávek nevyžaduje přezkum (ne)čerpání každé jednotlivé přestávky. Krajský soud v dané souvislosti odkazoval zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018  44, ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018  42 a ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021  65. [4] Krajský soud konstatoval, že služební funkcionáři se v dané věci zaměřili právě na obsahovou náplň služby žalobců, pokud jsou zařazeni do výjezdové hlídky a dozorčí služby OOP Hodkovice nad Mohelkou, na potřebu jejich zastoupení a zajištění, a rovněž na dostatečnost organizačních opatření. Krajský soud označil za nesporné následující skutečnosti: (i) pokud byli žalobci v daném časovém období služebně zařazeni jako inspektoři na OOP Hodkovice nad Mohelkou, byl jim výkon služby plánován a vykonáván zpravidla ve 12hodinových směnách se 2 plánovanými přestávkami 30 minut ve službě, anebo v režimu 24 hodin se 4 přestávkami ve službě s délkou jedné přestávky 30 minut, přičemž přestávky nebyly započítávány do doby výkonu služby; (ii) žalobcům byly plánovány denní i noční směny, přičemž byli zařazováni do výjezdové hlídky a dozorčí služby; (iii) žalobci byli rovněž veleni k ostraze policejních cel, ovšem tento výkon služby nebyl předmětem sporu, neboť v rámci těchto směn jim bylo umožněno čerpat přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 služebního zákona, jež jim byla započítávána do výkonu služby. [5] Při řešení otázky plánování přestávek krajský soud vyšel ze zjištění učiněných především z listinných podkladů. Plánování základní doby služby žalobců, včetně přestávek, prováděl vedoucí oddělení prostřednictvím měsíčního plánu služeb, ten zanesl do informačního systému EKIS (ekonomický informační systém Ministerstva vnitra – pozn. NSS) a v papírové podobě na tzv. plachtu. Odsloužená doba výkonu služby za kalendářní měsíc ve formě výkazu výkonu služby vytvořeného v systému EKIS byla předložena příslušníkům k seznámení a odsouhlasení prostřednictvím informačního systému ETŘ v tzv. podpisové knize. S těmito výkazy byli žalobci seznámeni a odsouhlasili je bez doplňujících poznámek či námitek. [6] Z pohledu personální obsazenosti OOP Hodkovice nad Mohelkou krajský soud vyšel ze zjištění, že v posuzovaném období nebyl takový podstav policistů, který by ohrožoval zajištění plnohodnotného výkonu služby; nařizování přesčasů nebylo v dotčeném období zjištěno. Na tamním OOP byl dle svědeckých výpovědí řešen běžný nápad krádeží, věcí občanského soužití, rušení veřejného pořádku a dopravní nehody, jen výjimečně závažné události, které nesnesly odkladu. Na OOP Hodkovice nad Mohelkou připadalo v roce 2019, kdy byl nejvyšší nápad, 823 událostí, z toho 7 typu dopravní nehody, tj. cca 2 události na směnu, tedy nikoli četný nápad. [7] Krajský soud nesouhlasil s žalobci, že by závěry žalovaného byly v rozporu s provedeným dokazováním. Dle krajského soudu žalovaný při hodnocení svědeckých výpovědí nepochybil a žalobci konkrétní zjevné nesrovnalosti v provedeném dokazování a zjištěném skutkovém stavu neuvedli. Naopak souhlasil s žalovaným, že citujíli žalobci pasáže svědeckých výpovědí, soustředí se pouze na určitá vyjádření svědků, aniž by tyto výpovědi hodnotili jako celek a vnímali je v kontextu ostatních zjištěných skutečností. Krajský soud se poté vyjádřil k jednotlivým výpovědím svědků H., D., R. a K. [8] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným v tom, že podle obsahu správního spisu žalobci vykonávali na OOP Hodkovice nad Mohelkou službu, která mohla být z povahy věci přerušena, nebylo třeba trvat na vzájemné zastupitelnosti příslušníků během přestávky, a že došloli v neodkladných případech k posunu přestávek, respektive jejich narušení, jednalo se o mimořádné případy, které nemají vliv na posouzení přerušitelnosti výkonu služby. Podle krajského soudu výkon služby byl na daném OOP organizován tak, že fakticky byly přestávky obvykle čerpány v době, kdy byly plánovány. S odkazem na konkrétní judikaturu správních soudů krajský soud označil výjimečnost zásahů do plánované přestávky za podstatnou pro posouzení, zda byly naplněny podmínky pro čerpání přestávek. [9] Krajský soud souhlasil s žalovaným rovněž v tom, jak se vypořádal s námitkou tvrzené připravenosti žalobců být neustále na příjmu a nutností okamžitě zasáhnout. Bylo prokázáno, že žádný služební předpis ani rozkaz či pokyn nenařizoval, aby příslušníci měli u sebe v době čerpání přestávky vysílačku nebo služební telefon; šlo o zvyklost a doporučení pro případ, že by hlídka trávila čas přestávky mimo služebnu. Samotná tato skutečnost dle judikatury nemá za následek posouzení přestávky jako přiměřeného času na odpočinek dle § 60 odst. 3 služebního zákona. [10] Dále krajský soud souhlasil s žalovaným i v tom, že fakticky byla zastupitelnost příslušníků OOP Hodkovice nad Mohelkou, byť byla velena jedna hlídka, dostatečně vyřešena v součinnosti s integrovaným operačním střediskem (dále jen „IOS“) na krajské úrovni. Na překážku nemůže být neexistence interního organizačního opatření, které by konkrétně popisovalo fungování střídání (zastupování) žalobců a ostatních příslušníků ve službě během čerpání přestávek. Dle krajského soudu bylo rozhodující, že žalobci vykonávali služební činnosti, které byly zpravidla přerušitelné, otázku zastoupení žalobců během čerpání přestávky nebyl