3 As 281/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 281/2023- 42 - text  3 As 281/2023 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: ENTERPRISE ZN s.r.o., se sídlem Dr. Milady Horákové 2240/2, Znojmo, zastoupená Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 62 A 75/2022 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 8. 2022, č. j. ČOI 102834/22/O100/Dvo/Št, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 6. 2022, č. j. ČOI/78233/22/3000/R/N, kterým byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Tohoto přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 22. 12. 2021 jako prodávající dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele v rozporu s § 13 téhož zákona řádně neinformovala o podmínkách uplatnění práv z vadného plnění (dále též „reklamace“), když v obchodních podmínkách na internetových stránkách www.petdiscont.cz, na kterých provozuje internetový obchod s chovatelskými potřebami, v části NEJČASTĚJŠÍ DOTAZY A ODPOVĚDI K REKLAMACÍM v bodě č. 3 uvedla, že lhůta pro vyřízení reklamace „počíná běžet následující den po doručení zboží prodejci“. Podle správního orgánu I. stupně takto poskytnutou informaci nelze považovat za řádnou, jelikož za okamžik uplatnění reklamace se považuje den, kdy projev vůle spotřebitele uplatnit reklamaci dojde prodávajícímu, a doručení reklamovaného zboží není podmínkou pro uplatnění reklamace, byť může být vyžadováno z důvodu posouzení vady. [2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 62 A 75/2022 – 51, jako nedůvodnou zamítl. [3] Podle krajského soudu bylo nesporné, že žalobkyně ve svých obchodních podmínkách podmínila počátek běhu lhůty pro vyřízení reklamace faktickým doručením reklamovaného zboží spotřebitelem prodávajícímu. Předmětem řízení před krajským soudem pak byla otázka, zda lze takovou skutečností počátek lhůty pro vyřízení reklamace ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele podmínit či nikoliv, neboť by šlo o ujednání odchylující se od zákonné úpravy v neprospěch spotřebitele, a tedy o ujednání nezákonné. [4] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalované, že zákon spotřebiteli nestanovuje obecnou povinnost předat současně s uplatněním práv z vadného plnění zakoupené zboží, a v této souvislosti odkázal též na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podle krajského soudu si lze představit širokou škálu výrobků, jejichž povinné předání prodávajícímu by pro spotřebitele bylo fakticky nemožné či problematické (např. kvůli jejich hmotnosti, velikosti či křehkosti), případně by s ohledem na hodnotu zboží nebo povahu vady nebylo účelné. Toto pak krajský soud dovodil i ve vztahu k části zboží, které na svých stránkách nabízí žalobkyně a jehož povinné zaslání do místa jejího podnikání by spotřebiteli činilo značné obtíže (např. chladicí boxy, akvária, terária, fontány nebo voliéry). [5] Argumentaci žalobkyně, že veškeré jí nabízené zboží je kupujícím dopravováno prostřednictvím poštovních zásilek, a doprava tohoto zboží prostřednictvím poskytovatele přepravních služeb je tedy vždy možná, neshledal krajský soud přiléhavou. Krajský soud uvedl, že v obecné rovině je nepochybně možné zboží, které bylo spotřebiteli doručeno prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, doručit i stejným způsobem nazpět prodávajícímu, v některých případech to však nepůjde bez nepřiměřených obtíží pro spotřebitele. Nadto je dle krajského soudu rozdíl mezi dopravováním zboží prostřednictvím poskytovatelů přepravních služeb ze strany internetového obchodu a ze strany spotřebitele s ohledem na množství zásilek, frekvenci jejich odesílání a s tím související vnitřní logisticko-organizační procesy a případně též cenu. Právě z tohoto důvodu je podle krajského soudu počátek lhůty pro vyřízení reklamace stanoven jako okamžik oznámení a vytknutí vady spotřebitelem prodávajícímu. Takto stanovený počátek lhůty pro vyřízení reklamace totiž na spotřebitele neklade žádné dodatečné povinnosti, které by mu při uplatnění práva z vadného plnění měly činit nepřiměřené obtíže. Zákon o ochraně spotřebitele rovněž nestanoví žádnou kvalifikovanou formu pro uplatnění reklamace, spotřebitel tak může zvolit jakoukoliv formu, kterou se informace o uplatnění reklamace prokazatelně dostane do sféry prodávajícímu (např. poštou, e-mailem, telefonicky či osobně). Počátek lhůty pro vyřízení reklamace podmíněný doručením zboží prodávajícímu přitom tuto obecnost a variabilitu podle krajského soudu zjevně nerespektuje. [6] S ohledem na to, že pro přezkoumání vady není vždy nutné zboží dopravit prodávajícímu, nepřisvědčil krajský soud ani argumentaci žalobkyně, že je jí předvídaný způsob průběhu reklamačního procesu pro spotřebitele výhodnější, neboť je již od počátku informován o nutnosti předložit zboží k přezkumu vytýkaných vad, načež zašle uplatnění reklamace i vadný výrobek v rámci jedné zásilky, a ušetří tedy jedno poštovné. [7] Krajský soud se dále neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně, že je jí předvídaný způsob reklamace pro spotřebitele časově výhodnější. Uvedl, že v situaci, kdy spotřebitel může zboží odeslat např. až týden po zjištění vady, lhůta pro vyřízení reklamace u zákonem předvídaného způsobu reklamace běží již od samotného uplatnění práv z vadného plnění a k jejímu zastavení dochází až poté, co je spotřebitel prodávajícím vyzván k součinnosti (např. k zaslání zboží) a pouze do té doby, než tuto součinnost poskytne. Ve srovnání se lhůtou pro vyřízení reklamace předpokládanou žalobkyní, je tedy tato lhůta kratší o dobu mezi uplatněním reklamace a doručením výzvy k součinnosti. [8] Krajský soud rovněž uvedl, že žalobkyní předvídaný způsob reklamace pro spotřebitele není ani srozumitelnější. Podle krajského soudu lze předpokládat, že průměrný spotřebitel, který by si zakoupil zboží u žalobkyně, je dostatečně informován o zákonem předvídaném postupu reklamačního procesu. Větší srozumitelnosti žalobkyní stanoveného postupu oproti zákonné úpravě se proto nelze dovolávat, naopak vzhledem k tomu, že se žalobkyní stanovený postup od zákonné úpravy liší, může být nastalá situace pro spotřebitele spíše matoucí. [9] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Napadený rozsudek je dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud nevysvětlil, proč považoval ujednání obsažené v obchodních podmínkách stěžovatelky za neplatné. Vedle toho se podle ní krajský soud nevypořádal s některými žalobními námitkami. Konkrétně se mělo jednat o námitku, že § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele výslovně umožňuje smluvním stranám prodloužit délku lhůty pro vyřízení reklamace. Dále se dle stěžovatelky krajský soud nevypořádal s tím, že jí navrhovaný způsob reklamace je pro spotřebitele ve svém důsledku rychlejší, srozumitelnější a snižuje jeho náklady. Odůvodnění krajského soudu ohledně subjektivních překážek na straně spotřebitele a hypotetické situace, kdy stěžovatelčin způsob reklamace bude pro spotřebitele méně výhodný, dle stěžovatelky nelze považovat za „dostatečnou právní argumentaci“. [11] Stěžovatelka dále brojí proti závěru krajského soudu, že podmínění počátku lhůty k vyřízení reklamace doručením reklamovaného zboží prodávajícímu je pro spotřebitele nevýhodné, a tedy i nezákonné. Tvrdí, že argumentace krajského soudu ohledně možných problémů spotřebitele s odesláním některého zboží se týká otázky, zda spotřebitel je či není povinen zboží odeslat. Tuto povinnost však podle stěžovatelky upravuje § 1922 odst. 1 občanského zákoníku. Dle názoru stěžovatelky je tedy předmětem řízení otázka, zda má být zboží zasláno již společně s uplatněním reklamace nebo až na výzvu prodávajícího, přičemž pokud by spotřebitel měl problém s odesláním zboží, bude jej mít v obou případech. [12] Stěžovatelka pak má za to, že její způsob reklamace je pro spotřebitele výhodnější, neboť ten již od počátku ví, jak bude proces vyřizování reklamace probíhat, a může se na něj připravit. Pokud spotřebitel předem ví, že bude třeba zboží při reklamaci zaslat zpět stěžovatelce, učiní tak již v rámci