4 Ads 66/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 66/2023- 21 - text 4 Ads 66/2023-25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. B., zast. Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2022, č. j. MPSV2022/126965919, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 1. 2023, č. j. 52 Ad 12/202250, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Kvapilovi, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 1.300 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Pardubicích (dále jen „úřad práce“), přiznal žalobci rozhodnutím ze dne 29. 6. 2022, č. j. 51448/2022/PAB (dále jen „rozhodnutí úřadu práce“), dávku mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi na úhradu nezbytného jednorázového výdaje v celkové výši 1.000 Kč, z toho na pořízení lednice 500 Kč a na pořízení pračky také ve výši 500 Kč, podle § 36 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), ve spojení s § 2 odst. 5 písm. a) a § 37 písm. c) téhož zákona. Žalobce však žádal o přiznání okamžité pomoci v hmotné nouzi ve výši 140.000 Kč, a to nejen na pračku a ledničku, ale i na oblečení, další vybavení domácnosti, vymalování a elektrokolo. [2] Žalobce proti rozhodnutí úřadu práce brojil odvoláním, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) jako nedůvodnou zamítl. [4] Krajský soud zdůraznil, že dávka mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi na úhradu nezbytného jednorázového výdaje je dávkou nenárokovou a její výše je výsledkem správního uvážení s ohledem na posouzení konkrétní situace žadatele. Úřad práce tedy rozhoduje o této dávce v rámci své diskreční pravomoci a je povinen držet se vymezených zákonných podmínek. Musí posuzovat mimo jiné celkové příjmové, sociální a majetkové poměry žadatele i odůvodněnost výdaje, na nějž je tato dávka žádána. Krajský soud poukázal i na to, že při soudním přezkumu správního rozhodnutí založeného na správním uvážení správního orgánu není oprávněn nahradit toto správní uvážení uvážením soudním. Správní rozhodnutí v takovém případě podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není správní soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné či opačné závěry, než které přijaly správní orgány, jak potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04. [5] Krajský soud dále shledal, že rozhodnutí úřadu práce i napadené rozhodnutí jsou rozhodnutí přezkoumatelná, a k meritu věci uvedl, že spornou byla otázka, zda byl úřad práce v projednávané věci povinen poskytnout žalobci příspěvek na zakoupení pračky a ledničky ve výši pořizovacích nákladů na nový spotřebič či nikoliv. [6] Krajský soud přitom za správný považoval výklad žalovaného, že základní životní podmínky představují nezbytné potřeby pro přežití člověka v přijatelném, avšak jen v základním, standardu, jehož výše je vymezena v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Základní životní podmínky, k jejichž zajištění slouží dávky upravené zákonem o pomoci v hmotné nouzi, nepředstavují stav hmotného zajištění jedince, ale jen zajištění toho, aby se člověk mohl přiměřeně najíst, měl k dispozici určité oblečení, kde přespat, aby dosáhl nejnutnější lékařské péče, v minimálním rozsahu byl schopen se spojit s blízkými a uspokojit čas od času své případné nenáročné kulturní potřeby. Rozsah požadavku žalobce na poskytnutí finančních prostředků sloužících mimo jiné k zakoupení nových elektrických spotřebičů (pračky a ledničky) proto z tohoto pohledu považoval za neúměrný. [7] Ve shodě se správními orgány krajský soud dovodil, že v nynější věci základní potřeby žalobce naplní již to, že pračka a lednička budou funkční, nemusí však být nové. Krajský soud poukázal na to, že tyto spotřebiče se běžně prodávají i opotřebené, avšak plně funkční, což je jistě žalobci známo. Z uvedeného důvodu jsou jeho požadavky na poskytnutí této dávky na zakoupení nových elektrických spotřebičů nepřiměřené. Správní orgány současně ověřily, že požadované spotřebiče, nebudou-li nové, ale již použité, lze zakoupit ve finančním rozmezí 1.500 Kč až 4.989 Kč (pračka) a 1.800 Kč až 1.990 Kč (lednička). Tyto závěry správních orgánů přitom žalobce v žalobě nenapadal. Z uvedeného důvodu krajský soud nebyl povinen tato zjištění přijatá úřadem práce přezkoumávat. [8] Krajský soud poukázal i na to, že v dané věci nebyla rozhodující otázka případné vyšší spotřeby elektrické energie již použitých spotřebičů (pračky a ledničky) ve srovnání s novými, jak také žalobce namítal. Dávka okamžité pomoci v hmotné nouzi totiž nemusí být přiznána v celé výši prokázaného výdaje, nýbrž představuje pouze nezbytně nutnou finanční pomoc pro překonání tíživé životní situace. Právě proto se krajský soud neztotožnil s námitkou žalobce ohledně vyšší spotřeby elektrické energie u použitých elektrických spotřebičů, jíž odůvodňoval poskytnutí uvedené dávky na pořízení zcela nových elektrospotřebičů v plné výši. Bylo jen na žalobci jako žadateli o uvedenou mimořádnou okamžitou pomoc, jaké zboží si následně vybere. Krajský soud uzavřel, že úřad práce i žalovaný správně vycházeli z příjmové situace žalobce a že ze strany úřadu práce se jednalo o klientsky přívětivý přístup, neboť příjmy žalobce byly vyšší než jeho částka živobytí, a nebyl by tedy považován za osobu v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které by náležela dávka příspěvek na živobytí. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že výše poskytnuté dávky mimořádné okamžité pomoci nedosahuje výše vynaloženého výdaje a nevede tak k naplnění sledovaného účelu. Vychází z neodpovídajícího zohlednění příjmových, sociálních a majetkových poměrů stěžovatele. Úřad práce vybočil v rámci své diskreční pravomoci z mezí zákona, přičemž krajský soud se omezil pouze na zodpovězení otázky, zda měl stěžovatel nárok na příspěvek na pořízení nových či starých spotřebičů. [11] Úřad práce, žalovaný, ale ani krajský soud přesvědčivě nezdůvodnili, proč by v daném případě měla být adekvátní výše přiznané dávky mimořádné okamžité pomoci ve výši 1.000 Kč. Jestliže byl stěžovatel shledán osobou v hmotné nouzi, pak mohl legitimně očekávat, že mu bude dávka přiznána alespoň v takové výši, aby si předmětné vybavení mohl skutečně pořídit. Správní orgány ostatně uvedly rozmezí, v němž je možné použité elektrické spotřebiče pořídit, ale přiznaná dávka nepostačuje ani na ně. Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že dávka mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi nemusí být přiznána v plné výši prokazovaného výdaje, pokud lze sledovaného účelu dosáhnout i vynaložením menšího objemu finančních prostředků. Má však za to, že právě v daném případě taková situace nastala a nebylo možné sledovaného účelu dosáhnout jinak než přiznáním příslušné dávky alespoň v rozsahu minimálních nákladů na pořízení požadovaného vybavení. [12] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí úřadu práce, napadeného rozhodnutí i napadeného rozsudku, neboť neobsahují konkrétní úvahy o přiměřenosti výše příslušné dávky. IV. [13] Žalovaný ve svém vyjádření shledává napadený rozsudek věcně správným a navrhuje kasační stížnost zamítnout. V. [14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je v převážné míře založena na obecné argumentaci týkající se nesprávného posouzení výše poskytnuté dávky mimořádné okamžité pomoci. Stejně tak v obecnosti stě