4 As 118/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 118/2023- 19 - text 4 As 118/2023-22 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. Š., zast. Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, se sídlem Jaroslava Průchy 1915/24, Most, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2020, č. j. KUUK/128216/2020/ZPZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 15 A 4/2021-47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Podbořany (dále též „městský úřad“) ze dne 5. 6. 2019, č. j. OŽP/4151/2018/Bla/30, tak, že žalobce byl „uznán vinen z přestupku proti ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), kterého se dopustil tím, že přibližně v 17 hodin dne 28. 6. 2018 v obci Chmelištná na komunikaci mezi domem P. Š. a návesní kapličkou použil jako řidič osobního automobilu zvukové výstražné znamení na koně vedené po komunikaci před ním panem V. S. a tím ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona na ochranu zvířat vyvolával bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy.“ Výrok II. rozhodnutí městského úřadu, kterým byla žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a podle § 27 odst. 12 písm. a) zákona na ochranu zvířat uložena pokuta ve výši 1.000 Kč, a výrok III. téhož rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, žalovaný ponechal bez změny. [2] Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného nadepsaným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že obsah prvostupňového i odvolacího rozhodnutí tvoří jeden celek. Odvolací orgán rozhodnutí městského úřadu obsahově plně nenahrazuje, nýbrž z něj vychází a doplňuje jej. Žalovaný byl povinen zejména vypořádat odvolací námitky, což učinil. Žalovaný neměl důvod opětovně přehodnocovat skutková zjištění založená na svědeckých výpovědích a výpovědi žalobce. [3] K namítaným nedostatkům odborného vyjádření Krajské veterinární správy (dále též „KVS“) a jeho potvrzení Ústřední veterinární správou Státní veterinární správy (dále též „ÚVS“) soud uvedl, že se jedná o závazná stanoviska podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Z potvrzení odborného vyjádření je zřejmý důvod, proč užití klaksonu vozidlem v blízkosti koně je týráním ve smyslu zákona na ochranu zvířat, když nenadálý hlasitý zvuk může u koně vyvolat stres působením fyzikálního faktoru. Obsah odborného vyjádření KVS a jeho potvrzení ÚVS jsou dostatečně odůvodněny ve smyslu § 149 odst. 2 správního řádu a plně vyhovují obsahovému standardu závazného stanoviska. [4] Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že považoval přestupkové jednání žalobce za úmyslné. Soud nepřisvědčil s poukazem na § 31 odst. 1 větu první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), námitce žalobce, že při zatroubení na koně svědka S. použil výstražné zvukové znamení v souladu se zákonem. Krokem vedení koně nemohou představovat bezprostředně hrozící nebezpečí, které by žalobce byl nucen odvracet. Nepodstatné je, že žalobce klakson použil v místech, kde nebylo dopravní značnou zakázáno užití zvukového znamení. Žalobce totiž nebyl shledán vinným ze spáchání přestupku nerespektování dopravní značky, ale z porušení zákona na ochranu zvířat. [5] Žalobce odborné závěry orgánů veterinární správy věcně nezpochybnil. Správní orgány nepochybily, jestliže rozhodnutí založily na závazných stanoviscích KVS a ÚVS, které jsou dle § 19 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat odbornými orgány ochrany zvířat. Skutkový stav zjištěný správními orgány byl dostatečný pro posouzení věci. Žalobcem zmíněné okolnosti chovu koní a podmínky, v nichž žijí, na podstatě věci nic nemění. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce, že mu nebylo prokázáno opakované troubení, neboť žalobce nebyl shledán vinným z opakovaného použití zvukového výstražného znamení. Nižší společenská škodlivost jím spáchaného přestupku byla správními orgány zohledněna velmi nízkou výší uložené sankce. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil troubení jako bezdůvodné a nepřiměřené v situaci, kdy vodič se 3 koňmi, které podle zákona o silničním provozu ani nemůže vést najednou, nenadále zkřížil na pozemní komunikaci dráhu osobnímu vozidlu řízenému stěžovatelem, který na nenadálou překážkou zareagoval zatroubením. Toto zvukové znamení použil zcela v souladu s § 31 odst. 1 zákona o silničním provozu, a nikoliv bezdůvodně nebo nepřiměřeným způsobem. Žalobce zatroubil na pozemní komunikaci, kde není troubení zakázáno dopravní značkou č. B23a – zákaz zvukových výstražných znamení, běžně zde projíždí motorová vozidla, včetně těžké techniky, neboť v blízkosti je vojenský prostor, kde se pravidelně střílí. Tomuto hluku je opakovaně vystavováno nejen místní obyvatelstvo, ale rovněž i hospodářská zvířata, která v obci žijí. Situaci samu vyvolal chovatel pan S., který porušil § 60 odst. 1, 7 a 9 zákona o silničním provozu a § 9 odst. 2 zákona na ochranu zvířat a na pozemní komunikaci se pohyboval v rozporu se zákonem a se záměrem působit naschvál žalobci. Konkurenci zákona na ochranu zvířat a zákona o silničním provozu krajský soud vůbec neřešil. [7] Dále se krajský soud nevypořádal s nedostatečným odůvodněním formy zavinění a s argumentací žalobce, že koně s vodičem tvořili překážku na pozemní komunikaci. Krajský soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a učinil z nich nesprávná skutková zjištění. Konkrétně se jedná o závěry, že žalobce zpozoroval koně vedené panem S. a mohl před nimi včas a bezpečně zastavit a jejich vstup na pozemní komunikaci nebyl pro žalobce náhlý a nečekaný, vodič a koně netvořili nečekanou překážku provozu na pozemní komunikaci. Soud rovněž nesprávně vyhodnotil potvrzení odborného stanoviska ÚVS, které mělo potvrdit týrání koní, i když nezohledňovalo konkrétní situaci a výcvik předmětných koní a pouze obecně se zabývalo kumulací vlivu zvuků na koně a dalších jednání, která byla původně stěžovateli rovněž kladena za vinu, ale nakonec se v popisu skutku neobjevují. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na bod 32 rozsudku krajského soudu, kde je na základě obsahu správního spisu uvedeno, že stěžovatel koně vedené svědkem S. včas zpozoroval a měl čas před nimi bezpečně zastavit. Nejednalo se proto o situaci náhlého či neočekávaného nebezpečí, kterou by bylo nezbytné odvrátit zatroubením. Stěžovatel na tuto konkrétní argumentaci krajského soudu v kasační stížnosti nereaguje. Netvrdí, že by snad neměl možnost vozidlo zastavit. Neuvádí ani, jak troubením chtěl přispět k řešení situace. Zatroubení k řešení situace nijak nepřispělo a bylo zcela nadbytečné. Vyhodnocení zatroubení jako týrání zvířat je dostatečným způsobem podloženo odbornými vyjádřeními KVS a ÚVS. Forma zavinění byla v rozhodnutí žalovaného odůvodněna dostatečným způsobem. K námitce žalobce, že krajský soud neřešil konkurenci zákona na ochranu zvířat a zákona o provozu na pozemních komunikacích, žalovaný uvedl, že si tyto právní předpisy nekonkurují. Podstatná je nedůvodnost troubení vzhledem k nastalé situaci. K námitce, že odborné stanovisko ÚVS nezohledňovalo konkrétní situaci a výcvik předmětných koní, žalovaný s poukazem na bod 35 rozsudku krajského soudu uvedl, že i samotné hlasité zatroubení v blízkosti koní je nutno považovat za stresový faktor fyzikální povahy. Jako týrání tudíž nebyla hodnocena „kumulace vlivů“. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení, zda se stěžovatel dopustil přestupku podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat, podle kterého fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že týrá zvíře