4 As 141/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 141/2024- 57 - text 4 as 141/2024-59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. N., proti žalované: Vězeňská služba České republiky  Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2024, č. j. 65 A 27/2023107, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2024, č. j. 65 A 27/2023119, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 A 12/202216, odmítl žalobu na ochranu před nezákonnými zásahy žalované, které měly spočívat v zařazení žalobce do oddílu se zesíleným stavebně technických zabezpečením (dále jen „zásah č. 1“), v umístění žalobce na celu s vícekrát trestaným spoluvězněm P. R. K. (dále též „zásah č. 2“) a v podmínkách panujících na cele č. 3, konkrétně ve snímání kamerou, dvou prohlídkách denně a oddělení WC od cely poloprůhledným závěsem (dále jen „zásah č. 3“). [2] Toto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 4 As 179/202240, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zrušovacím rozsudku Nejvyšší správní soud shledal důvodným odmítnutí žaloby ohledně zásahu č. 1 a zásahu č. 3. Ve vztahu k zásahu č. 2 dospěl k závěru o nesprávnosti odmítnutí žaloby za použití § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). Podle žalobního tvrzení byl totiž žalobce v době od 21. 12. 2021 do 29. 12. 2021 umístěn na cele v oddílu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením (dále jen „OZSTZ“) společně s víckrát trestaným odsouzeným K., který již v minulosti vážně fyzicky napadl spoluvězně poté, [obsahuje citlivé údaje]. V doplnění žaloby žalobce zopakoval, že jednání žalované bylo záměrné, zničilo mu Vánoce a porušilo jeho právo na umístění odděleně od narušených a vícekrát trestných osob. I když o pravdivosti těchto žalobních tvrzení nepochybně existovaly důvodné pochybnosti, bylo z nich zcela zřejmé, že žalobce spatřuje zásah do svých práv v umístění na stejnou celu odsouzeného, u něhož je dána konkrétní a důvodná obava, že závažným způsobem ohrozí jeho bezpečnost. Není přitom rozhodné, že nakonec k žádnému konfliktu mezi těmito dvěma odsouzenými nedošlo, neboť právní sféra žalobce mohla být dotčena již samotným sdílením vězeňské cely s tímto velmi nebezpečným odsouzeným bez ohledu na to, že takto bylo nutné nahlížet i na žalobce. Nelze se proto ztotožnit se závěrem krajského soudu o tom, že v uvedeném směru zásahová žaloba ani její doplnění neobsahovaly rozhodné skutečnosti a pro tento nedostatek nebylo možné v žalobním řízení pokračovat. Rovněž tak se není možné ztotožnit s argumentací krajského soudu, podle níž žalobce nemá veřejné subjektivní právo nebýt ubytován společně s osobou velmi nebezpečnou. Ustanovení § 7 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), totiž upravuje pravidla pro umísťování odsouzených, přičemž podle jeho odstavce prvního písmena g) se zpravidla odděleně umísťují odsouzení, kteří jsou velmi nebezpeční podle § 72a téhož zákona. I když tedy toto pravidlo není obligatorní a v daném případě byl za velmi nebezpečného odsouzeného považován i žalobce, bylo zapotřebí zvážit všechny rozhodné skutečnosti za účelem posouzení, zda byly v daném případě dány zákonné podmínky pro jeho umístění na celu s odsouzeným K.. Takový úsudek přitom bylo možné učinit až po meritorním projednání zásahové žaloby na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, neboť se tentokrát nejednalo o situaci, kdy by jednání popsané v žalobě a jejím doplnění vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem zjevně a nepochybně nemohlo být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Proto taková zásahová žaloba nemohla být odmítnuta, jak vyplývá z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015160. Nejvyšší správní soud tedy ve zrušovacím rozsudku krajský soud zavázal, aby v dalším řízení zásahovou žalobu meritorně projednal ohledně zásahu č. 2. [3] V dalším řízení krajský soud vyloučil žalobu směřující vůči zásahu č. 2 do samostatného řízení a následně jí vyhověl rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 65 A 27/2023107, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2024, č. j. 65 A 27/2023119, když rozhodl tak, že zařazení P. R. K. k žalobci na celu č. 10 v OZSTZ v období od 21. 12. 2021 do 29. 12. 2021 ve Věznici Mírov bylo nezákonným zásahem. [4] V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud nejprve shrnul obsah jednotlivých důkazů, které provedl při ústním jednání. Na základě nich pak učinil skutková zjištění, podle nichž žalovaná umístila v době od 21. 12. 2021 do 29. 12. 2021 na celu č. 10 v OZSTZ, na které byl v této době ubytován žalobce, odsouzeného K., ač jí bylo známo, že tento [obsahuje citlivé údaje], má uloženo ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence a současně se jedná o osobu, která jedná impulzivně a vyhrožuje svému okolí, a proto u ní bylo možné důvodně očekávat, že ohrozí bezpečnost jiných osob, přičemž byla vytipována jako možný pachatel násilí. Žalobce byl do OZSTZ umístěn na základě rozhodnutí, které neobsahovalo žádné reálné důvody, v důsledku čehož bylo nadřízeným orgánem zrušeno. Žalobce při výkonu trestu obdržel několik pochval, výkon jeho trestu byl bezproblémový a nebylo u něj riziko ohrožení jiných osob. Odsouzený K. byl na celu č. 10 k žalobci umístěn, ačkoliv ke dni 21. 12. 2021 bylo volné místo na celách č. 3, 4, 6 a 7 a od 27. 12. 2021 byla cela č. 6 zcela neobsazená. [5] Takto zjištěný skutkový stav následně krajský soud právně posoudil. Uvedl, že smyslem pravidel diferenciace odsouzených upravených v § 7 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je eliminovat možné nežádoucí ovlivňování některých kategorií odsouzených a případné problémy či krizové situace vyplývající ze společného soužití určitých skupin osob. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že je vždy bezpodmínečně nutné umístit odděleně muže od žen a dále ženy, které nemají ve výkonu trestu odnětí svobody u sebe dítě, a také odsouzené s infekčním onemocněním. Ostatní kategorie odsouzených uvedené v § 7 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je sice možné umístit společně, avšak tam užité slovo „zpravidla“ nasvědčuje tomu, že by se tak mělo dít spíše výjimečně a vždy by se mělo přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. [6] Odsouzený K. je však podle krajského soudu osobou, která [obsahuje citlivé údaje] a které bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence. Rovněž byl v dané době velmi nebezpečným odsouzeným, protože byl odsouzen k výjimečnému trestu, během výkonu trestu spáchal zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu a navíc u něj existoval důvodný předpoklad toho, že ohrozí bezpečnost jiných osob. V době rozhodování o umístění odsouzeného K. byl sice za velmi nebezpečného odsouzeného považován i žalobce, avšak i přesto bylo nutné zvažovat rozhodné skutečnosti za účelem posouzení, zda byly dány podmínky pro jeho umístění na celu s odsouzeným K.. Přitom z provedeného dokazování vyplynulo, že zařazení žalobce do OZSTZ bylo ryze formální záležitostí, protože rozhodnutí o jeho zařazení do něj neobsahovalo žádné přezkoumatelné důvody. Nadto bylo prokázáno, že u žalobce neexistovalo riziko ohrožení dalších osob a celkově způsob, jakým vykonával trest odnětí svobody, byl hodnocen velmi kladně. [7] Žalovaná podle krajského soudu byla povinna před správním soudem obhájit zákonnost svého jednání, které však vysvětlila jen tím, že kapacitní podmínky cely č. 10 umožňovaly do ní zařadit odsouzeného K.. Tato argumentace však ani v nejmenším neodpovídá požadavkům § 7 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť nevypovídá nic o tom, proč bylo nezbytné umístit odsouzeného K. na celu k žalobci, když tyto dvě osoby by podle uvedeného ustanovení zpravidla neměly být umístěny na jedné cele. Navíc bylo v žalobním řízení prokázáno, že existovala volná místa hned na několika dalších celách. Není tak zřejmé, proč nebylo možné žalobce umístit k jinému vězni, a vytvořit tak pro odsouzeného K. volnou celu, případně zda by nebylo myslitelné na základě zákonných kritérií umístit na jinou celu odsouzeného K.. Z hlediska argumentů svědčících pro zařazení odsouzeného K. na celu s žalobcem se tak v zásadě krajský soud nemá čím zabývat. Pro posouzení věci je nepodstatné, zda si žalobce stěžoval na to, že k němu na celu byl umístěn odsouzený K. a zda nakonec k nějakému konfliktu mezi nimi došlo, neboť zásah do práv ž