4 As 217/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 217/2023- 23 - text 4 As 217/2023-27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 8. 11. 2022, č. j. 1231-4/2022-BIS-1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 10 A 112/202237, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 8. 2022, č. j. 804/2022-BIS-64 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), zrušila podle § 101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném od 1. 2. 2022 (dále jen „zákon o utajovaných informacích“), platnost žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“ (dále jen „osvědčení“), neboť přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona o utajovaných informacích ve spojení s § 14 odst. 3 písm. d) a g) téhož zákona. [2] Ředitel žalované shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 131 odst. 4 zákona o utajovaných informacích zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Městský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek. S oporou o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 267/2015-38, dovodil, že chybné označení funkce osoby zodpovědné za vydání rozhodnutí („vrchní ředitel Bezpečnostní sekce“ namísto „Bezpečnostní ředitel“) a absence otisku úředního razítka (červené kulaté razítko „Bezpečnostní informační služba“ č. 20 s malým státním znakem) nezpůsobují nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce nemohl mít žádné pochybnosti o tom, kdo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydal a že k tomu byl oprávněn. Stejně tak chybějící otisk zmíněného úředního razítka nemohl v žalobci vyvolat pochybnost, zda rozhodnutí správního orgánu prvního stupně skutečně vydala žalovaná, protože se v něm nachází mnoho formálních znaků patřících žalované, obsahuje jméno úřední osoby, která jej vydala, včetně jejího vlastnoručního podpisu, a žalobce si jej v den jeho vydání osobně převzal na pracovišti žalované. Podle městského soudu tak uvedené formální vady nemohly narušit žalobcovu právní jistotu či jej zkrátit na jeho procesních právech. Mimoto ředitel žalované v napadeném rozhodnutí existenci těchto vad připustil a následně došlo k jejich opravě jakožto zřejmých nesprávností podle § 122 odst. 6 zákona o utajovaných informacích. Městský soud za nedostatek nepovažoval neuvedení počtu utajovaných příloh, neboť žalovaná na str. 2 svého rozhodnutí identifikovala oba utajované dokumenty jejich jednacími čísly. [5] Městský soud za jádro sporu označil otázku, zda žalobce při osobním setkání s neoprávněnou osobou zavdal příčinu ke zrušení svého osvědčení. V tomto směru předně poukázal na relevantní právní úpravu obsaženou v § 12 a § 14 zákona o utajovaných informacích a na judikaturu týkající se principů přezkumu správních rozhodnutí vydaných na podkladě utajovaných informací. S odkazem na uvedenou judikaturu zejména zdůraznil, že je přípustné, pokud některé informace zůstávají účastníkům správního řízení utajeny a nelze je výslovně hodnotit ani ve vydaném rozhodnutí, což však musí být vyváženo v rámci soudního přezkumu. Soud je přitom oprávněn zkoumat důvody a postup napadeného rozhodnutí v úplnosti, tedy i nad rámec žalobních bodů, a zjištěné skutečnosti může ve svém odůvodnění popsat jen tak, aby nepopřel smysl ochrany utajovaných informací. Dále městský soud připomněl závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, podle kterých se soud kromě významu utajovaných informací musí věnovat také jejich věrohodnosti; musí tedy být zřejmé, jakým způsobem byly získány. Vzhledem ke kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě soud nemůže bezpečnostní službě bezprostředně uvěřit, aniž by měl možnost ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích. [6] Po seznámení se s utajovanými informacemi měl městský soud za to, že popis žalobcova chování obsažený v napadeném rozhodnutí je s ohledem na předmět řízení dostatečný, neboť žalobce z něj získal konkrétní představu o jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Utajované informace mu nebylo možné zpřístupnit, protože by mohl rozpoznat, jak byly získány. Zjištění žalované jsou podle městského soudu zároveň důvěryhodná, což dokládá úplný přepis rozhovoru žalobce s neoprávněnou osobou a DVD s autentickým záznamem setkání těchto osob. S žalobcem městský soud nesouhlasil ani v tom, že schůzka s neoprávněnou osobou byla monitorována v rozporu s právními předpisy, protože mezi utajovanými informacemi se nachází také jednací čísla rozhodnutí včetně aktu opravňujícího žalovanou k pořízení předmětného záznamu. Ohledně věrohodnosti těchto podkladů pak rovněž nevznikly žádné pochybnosti. [7] Městský soud tudíž ve shodě s žalovanou dospěl k závěru, že žalobcovo jednání představovalo bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) a g) zákona o utajovaných informacích. Přitom poukázal na to, že předmětná ustanovení nevyžadují, aby žalobce přímo prozradil utajovanou informaci, ale postačuje, že jeho jednání mělo vliv na jeho důvěryhodnost, mohlo ovlivnit jeho schopnost utajovat informace a také, že žalobce uvedl nepravdivé informace rozhodné pro objektivní zjištění skutečného stavu v bezpečnostním řízení. Tím, že žalobce neoprávněné osobě předal velké množství citlivých informací o běžné činnosti žalované, současně porušil povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu služby podle § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 2. 2022 (dále jen „zákon o služebním poměru“). Zejména vyzrazení informací o postupech žalované při používání zpravodajské techniky, respektive o tom, jak její použití odhalit, označil městský soud za závažné. Poukázal i na to, že k uvedenému jednání došlo v nedávné době (4. 8. 2021) před vydáním rozhodnutí žalované a při následném pohovoru s žalovanou dne 16. 6. 2022 (dále jen „pohovor“) žalobce své pochybení zapíral. [8] Přestože městský soud připustil, že úvahy o bezpečnostním riziku žalobce obsažené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaná popsala stručně, bylo možné z nich dovodit rozhodné skutečnosti pro hodnocení žalobcovy bezpečnostní spolehlivosti. Rovněž z nich vyplynulo, že žalobce v bezpečnostním řízení o zrušení svého osvědčení uvedl nepravdivé informace. Z těchto důvodů byly podle městského soudu dány důvodné obavy, zda by žalobce plnil všechny své povinnosti při ochraně utajovaných informací, pokud by k nim měl přístup. Uzavřel tedy, že žalobce přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti, která je nutným předpokladem pro vydání a následné držení osvědčení. [9] Závěrem městský soud dodal, že žalobcem vytýkané neuvedení odkazu na § 14 odst. 1 zákona o utajovaných informacích v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepředstavuje vadu, která by měla vliv na srozumitelnost a přezkoumatelnost úvah žalované. Jak totiž vysvětlil ředitel žalované v napadeném rozhodnutí, ustanovení § 14 odst. 1 zákona o utajovaných informacích je pouze odkazujícím ustanovením na § 12 odst. 1 písm. d) a § 14 odst. 3 téhož zákona. III. [10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Alternativně navrhuje zrušit i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. [11] Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné právní posouzení otázky městským soudem a že v důsledku postupu městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně namítá, že je pro něj nemožné unést důkazní břemeno o nezákonnosti postupu žalované, protože mu městský soud paušálně zamezil seznámit se s důkazy z utajované části spisu. Minimálně u záznamu odposlechů schůzky mezi ním a neoprávněnou osobou k tomu neexistoval důvod a tento záznam mu měl být zpřístupněn. Kromě toho neměl možnost přezkoumat ani zákonnost povolení k použití operativní techniky. Mohl tak vycházet pouze z důkazů, které měl k dispozici, tedy především z protokolu o pohovoru (dál