4 As 352/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 352/2023- 29 - text  4 As 352/2023-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: T. H., zast. JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Francouzská 75/4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 47/1, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 A 51/2023109, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] K návrhu arcibiskupa Pražské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích (dále jen „navrhovatel“) zapsal žalovaný změnu v obsazení statutárního orgánu právnické osoby Pravoslavného monastýru sv. Václava a sv. Ludmily (dále jen „monastýr“) v rejstříku evidovaných právnických osob. Rozhodnutím ze dne 2. 2. 2023 totiž navrhovatel na základě souhlasu eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie (dále jen „eparchiální rada“) uděleného usnesením č. 3 ze dne 25. 1. 2023 odvolal žalobkyni z funkce představené a statutárního orgánu monastýru pro závažné porušení kanonických pravidel, a to s platností od 2. 2. 2023. Žalobkyně ve věci zápisu podala podnět k zahájení přezkumného řízení zákonnosti změny zápisu statutárního orgánu, jemuž žalovaný nevyhověl. [2] Zásahovou žalobou se žalobkyně domáhala, aby Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zakázal žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu do jejích práv v podobě výmazu žalobkyně ke dni 2. 2. 2023 z funkce statutárního orgánu a představené monastýru v rejstříku evidovaných právnických osob, který žalovaný vede, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a aby soud v téže lhůtě přikázal žalovanému obnovit předchozí stav v podobě zápisu žalobkyně do funkce statutárního orgánu a představené monastýru v rejstříku evidovaných právnických osob. Tuto žalobu Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 A 51/2023109, zamítl jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [3] Městský soud vycházel při posouzení věci z následujících skutkových zjištění. Dřívější návrhy na odvolání žalobkyně z funkce ze dne 16. 8. 2022 a ze dne 26. 1. 2023 žalovaný neakceptoval a opakovaně vyzval navrhovatele k doplnění jejich náležitostí (výzvy ze dne 2. 9. 2023, ze dne 26. 9. 2022 a ze dne 1. 2. 2023). Ve stanovisku ze dne 21. 10. 2022 vzal žalovaný na vědomí důvod pro odvolání žalobkyně, k němuž uvedl, že mu nepřísluší posuzovat závažnost porušení kanonických pravidel. Dne 2. 2. 2023 doručil navrhovatel žalovanému další návrh, k němuž doložil nové rozhodnutí o odvolání žalobkyně z funkce ze dne 2. 2. 2023 v souladu s usnesením eparchiální rady církve č. 3 ze dne 25. 1. 2023. Eparchiální rada církve dospěla k závěru, že žalobkyně převedla majetek monastýru světské právnické osobě a zároveň si v něm zřídila věcné břemeno k obývaní, což svědčí o porušení 49. kánonu VI. všeobecného sněmu. Z tohoto důvodu souhlasila eparchiální rada s rozhodnutím navrhovatele ze dne 21. 7. 2022. K poslednímu návrhu provedl žalovaný změnu zápisu v rejstříku evidovaných právnických osob. [4] Na úvod městský soud konstatoval, že podnět, doplnění podnětu i vyrozumění žalovaného jsou založeny ve správním spise, o jehož obsahu není mezi účastníky sporu. Tyto dokumenty však nejsou podstatné pro posouzení věci, a proto jimi městský soud nedokazoval. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že čl. 16 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod zaručuje právo církví spravovat své záležitosti, ustavovat své orgány či své duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Toto ustanovení předpokládá toliko vnější státní dohled z hlediska zachování zákonů v těchto zvláštních sdruženích. Pro vznik a správu církevních osob má být stanoven volnější režim než pro jiné právnické osoby, a proto jsou vázány na evidenci, nikoli na registraci. S ohledem na tato východiska musel městský soud přezkoumat zákonnost postupu žalovaného tak, aby nezasáhl do církevní autonomie. Obdobně se do vnitřních záležitostí církve nemůže vměšovat ani žalovaný, který vede evidenci ve věcech církevních právnických osob. [5] Městský soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že žalovaný v procesu změn v rejstříku evidovaných právnických osob nevystupuje jako administrativní článek zápisového procesu. Zápis má totiž deklaratorní účinek. Žalobkyně nepozbyla funkci dnem zápisu změny do příslušného rejstříku, nýbrž rozhodnutím navrhovatele o jejím odvolání. Úkolem žalovaného bylo zhodnotit, zda mu církev předložila podklady, které svědčí o odvolání žalobkyně, a to v souladu s čl. 6 Základního dokumentu církve, který stanoví, že představeného monastýru odvolává eparchiální biskup se souhlasem eparchiální rady pro závažné porušení kanonických pravidel či ze zdravotních důvodů. [6] Z pohledu žalovaného bylo podle městského soudu podstatné jen to, že navrhovatel předložil dne 2. 2. 2023 nové rozhodnutí, jímž na základě souhlasu eparchiální rady ze dne 25. 1. 2023 odvolal žalobkyni z funkce, přestože nevyhověl výzvě žalovaného ze dne 1. 2. 2023, neboť v důsledku navrhovatel splnil podmínku, která byla ve výzvě stanovena. Žalovanému nepříslušelo zkoumat, zda rozhodnutím ze dne 2. 2. 2023 došlo k opětovnému odvolání již dříve odvolané žalobkyně na základě rozhodnutí. Takový postup by přesahoval rámec evidenční činnosti žalovaného. [7] Městský soud neshledal důvodnou námitku, že žalovaný měl nejprve rozhodnout o návrhu ze dne 26. 1. 2023. O návrzích na změnu údajů v rejstříku evidovaných právnických osob se nevede správní řízení a návrh nelze zamítnout. Žalovaný může toliko provést změny zápisu údajů, vyzvat navrhovatele k odstranění vad, eventuálně změnu zápisu neprovést. Jestliže byly splněny podmínky pro provedení zápisu podle § 155 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byl žalovaný povinen zápis bez dalšího provést. Fakt, že žalovaný nevyrozuměl navrhovatele o neprovedení zápisu v intencích návrhu ze dne 26. 1. 2023, nemá za následek nezákonnost jeho postupu, neboť tato skutečnost se nemohla dotknout práv žalobkyně. Ani správní praxe žalovaného v roce 2022 není v projednávané věci rozhodná. [8] Městský soud uvedl, že žalovaný nepochybil, přihlíželli k usnesení č. 3 eparchiální rady církve ze dne 25. 1. 2023. Jeho obsah totiž svědčí o generálním souhlasu s odvoláním žalobkyně a bylo by příliš formalistické vztáhnout jej pouze k rozhodnutí ze dne 21. 7. 2022. [9] Podle městského soudu nepříslušelo žalovanému posuzovat otázku, zda se žalobkyně skutečně dopustila závažného porušení kanonických pravidel. V opačném případě by žalovaný postupoval v rozporu se zákazem vměšování se do vnitřních církevních záležitostí. V této souvislosti není podstatné, že navrhovatel v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2022 vymezil důvody odvolání žalobkyně odlišně oproti tomu, jak je posléze vymezil v rozhodnutí ze dne 2. 2. 2023. Podstatné naopak je, že s důvody uvedenými v rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023 korespondují důvody vyslovené v usnesení eparchiální rady církve č. 3 ze dne 25. 1. 2023 a v Základním dokumentu církve. Do samosprávných záležitostí církve spadá také otázka, zda měla církev zřídit komisi pro zkoumání kanonických přestupků, na jejíž rozhodnutí se odvolával navrhovatel v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2022. K tomu městský soud pouze dodal, že podle Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku nemá mít komise rozhodovací pravomoc. [10] Žalovaný podle městského soudu nepochybil, jestliže nezkoumal nesrovnalosti mezi navrhovatelem předloženými podklady návrhu a soupisem usnesení z řádného zasedání eparchiální rady církve ze dne 25. 1. 2023 zveřejněného na internetových stránkách církve. Z pohledu žalovaného byly podstatné pouze dokumenty, které navrhovatel přiložil k návrhu. [11] Městský soud považoval za nadbytečné provádět dokazování trestním oznámením žalobkyně, spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 20/2023 i nepravomocným rozsudkem ze dne 17. 7. 2023, č. j. 4 C 20/2023118, neboť k nim nelze pro účely tohoto řízení přihlížet. Nadto se uvedený rozsudek věnuje jiným porušením kanonických pravidel, než pro která byla žalobkyně odvolána z funkce statutárního orgánu monastýru. S podstatou sporu se míjí také důkaz sdělením eparchiální rady o existenci komise pro zkoumání kanonických přestupků či sdělením člena eparchiální rady. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [12] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [13] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu o evide