4 As 78/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 78/2023- 40 - text 4 As 78/2023-46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: AZ Energies s.r.o., se sídlem Pardubická 326, Chrudim, zast. JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 0912812/2020ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2023, č. j. 62 A 74/202192, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný výrokem I. rozhodnutí ze dne 14. 12. 2020, č. j. 09128-7/2020 ERU (dále jen „rozhodnutí o přestupku“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání pokračujícího přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se měla 12 dílčími skutky dopustit tím, že jako prodávající vůči konkrétním spotřebitelům vymezeným ve výroku I. rozhodnutí o přestupku užila v rozporu s § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele a s § 4 odst. 3 věty druhé téhož zákona ve spojení s písm. f) přílohy č. 2 k témuž zákonu agresivní obchodní praktiku, neboť po nich požadovala platby za sdružené služby dodávky elektřiny nebo plynu, které jim dodala přesto, že si je neobjednali, respektive neexistoval žádný titul k takovým dodávkám. Výroky II. a III. rozhodnutí o přestupku žalovaný uznal žalobkyni vinnou ze spáchání pokračujících přestupků podle § 91 odst. 5 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a podle § 91 odst. 11 písm. d) téhož zákona, kterých se měla dílčími skutky vůči jednotlivým vyjmenovaným zákazníkům dopustit tím, že jako držitelka licence na obchod s elektřinou a plynem v rozporu s § 30 odst. 2 písm. n) energetického zákona, resp. § 61 odst. 2 písm. p) uvedeného zákona při provádění úkonů nezbytných ke změně dodavatele elektřiny nebo plynu uvedla v případě odběrných míst vyjmenovaných zákazníků v informačním systému společnosti OTE, a. s. (dále jen „informační systém“) nepravdivé informace o uzavření smluv o dodávkách elektřiny a plynu s těmito zákazníky. Výroky IV. a V. pak žalovaný uznal žalobkyni vinnou ze spáchání pokračujících přestupků podle § 91 odst. 5 písm. d) energetického zákona a podle § 91 odst. 11 písm. d) téhož zákona, kterých se měla dílčími skutky vůči vyjmenovaným zákazníkům dopustit tím, že jako držitelka licence v rozporu s § 30 odst. 2 písm. n) energetického zákona, resp. § 61 odst. 2 písm. p) téhož zákona při provádění úkonů nezbytných k uskutečnění změny dodavatele elektřiny nebo plynu jako stávající dodavatelka ve vztahu k odběrným místům daných zákazníků uvedla v informačním systému nepravdivé informace, když zadala požadavek na zastavení změny dodavatele s tím, že „nedošlo k ukončení smlouvy“. Za uvedené přestupky jí žalovaný výrokem VI. rozhodnutí uložil úhrnnou pokutu ve výši 300.000 Kč a výrokem VII. povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Rada Energetického regulačního úřadu (dále společně s žalovaným také jen „žalovaný“) shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla rozklad žalobkyně a potvrdila rozhodnutí o přestupku. II. [3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni v tom, že v důsledku administrativních chyb v existujících závazcích vůči dotčeným zákazníkům způsobených společností Moravská plynárenská a. s., od níž nabyla část závodu (dále jen „převodce závodu“), nebyl u jednotlivých přestupků naplněn prvek zavinění a přestupky jí nejsou přičitatelné. S odkazem na § 20 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60, dovodil, že právnická osoba je odpovědná za jednání svého zaměstnance, pokud k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby a pokud jednání zaměstnance nevybočuje z plnění pracovních úkolů. Protiprávní jednání žalobkyně spočívalo v dodávkách energií a zasílání faktur bez existence příslušných smluv o dodávkách energií a v neumožnění převodu odběrných míst elektřiny a plynu. Podle krajského soudu se tedy jednalo o činnosti naprosto běžné pro dodavatele energií, a toto jednání proto bylo žalobkyni přičitatelné. Krajský soud současně vyslovil, že odpovědnost žalobkyně za dané přestupky byla objektivní a zavinění nebylo třeba zkoumat. [5] Za důvodnou nepovažoval krajský soud ani námitku, podle níž u jednotlivých přestupků nebyl naplněn materiální znak spočívající ve společenské škodlivosti. Krajský soud poukázal na § 5 zákona o přestupcích, podle nějž jsou znaky přestupku stanoveny zákonem, a přestupek vymezují formální a materiální znaky, které musí být splněny současně. Materiální znak přestupku spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti, tedy jde o jednání společensky škodlivé. V této souvislosti krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, z nějž vyplývá, že jednání, jehož formální znaky zákon označuje za přestupek, v běžně vyskytujících se případech naplňuje i materiální znak přestupku. Krajský soud zdůraznil, že v daném případě byly naplněny formální znaky posuzovaných přestupků, což žalobkyně nezpochybňovala. Jednáním žalobkyně byli ohroženi spotřebitelé jakožto slabší smluvní strana, která má na trhu s energiemi jen omezené faktické možnosti ekonomické volby svého chování. S ohledem na to dospěl k závěru, že u posuzovaných přestupků byl naplněn i materiální znak. Námitku, že žalobkyni měla minimální prostor pro svoji obranu ve správním řízení, považoval krajský soud za obecnou. Žalobkyně totiž neupřesnila, jaké námitky nebyly vypořádány a jak ji měl žalovaný či rada žalovaného v její obraně omezovat. [6] Za nedůvodnou krajský soud označil také námitku, podle níž administrativní chyby způsobené převodcem závodu nejsou způsobilé založit její odpovědnost za dané přestupky, protože její jednání směřovalo toliko k naplnění zákonných povinností vůči zákazníkům, tudíž byla v dobré víře. Krajský soud poukázal na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích a zdůraznil, že pro možnost liberace právnické osoby je nutná její aktivní činnost směřující k zabránění porušení povinností a vykonávání povinné a potřebné kontroly, která musí být precizní a efektivní. Důkazní břemeno přitom leží na té právnické osobě, která o liberaci usiluje. Tvrzení žalobkyně o administrativní chybě způsobené převodcem závodu však byla natolik obecná, že neunesla ani své břemeno tvrzení. Nemohla tudíž ani prokázat žádnou konkrétní kontrolní činnost, kterou by prováděla a která by vedla k její liberaci. Její protiprávní jednání přitom nebylo jednorázové, ale pokračující, odehrálo se v časovém odstupu od převodu závodu a nadto žádné z odběrných míst, k nimž se protiprávní jednání vztahovalo, nebylo ve Smlouvě o prodeji části závodu ze dne 30. 1. 2019 (dále jen „smlouva o prodeji části závodu“) uvedeno. S žalobkyní tak krajský soud nesouhlasil ani v tom, že měl být potrestaný převodce závodu. [7] Krajský soud za opodstatněnou nepovažoval ani námitku, podle níž jednání žalobkyně nemohlo zákazníka poškodit. Poukázal na § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého správní orgány nemusí zjišťovat, zda se jedná o klamavé jednání způsobilé vyvolat újmu spotřebitele, jedná-li se o jednání vymezené v přílohách č. 1 a 2 k zákonu o ochraně spotřebitele. Jednání zde uvedená jsou totiž bez dalšího zakázaná, protože se u nich předpokládá způsobilost přivození újmy spotřebiteli. Právě takového jednání podle písm. f) přílohy č. 2 k zákonu o ochraně spotřebitele se dopustila i žalobkyně. V případě přestupků podle energetického zákona se způsobilost protiprávního jednání poškodit spotřebitele nepresumuje. Nicméně žalobkyně byla potrestána za to, že dodávala energie do odběrných míst bez platného právního titulu (bez uzavřené smlouvy), že vystavila faktury za neobjednané plnění a že aktivně bránila převodu konkrétních odběrných míst na jiné dodavatele energií a uváděla nepravdivé informace v informačním systému. Podle krajského soudu tato jednání byla způsobilá zákazníky poškodit, neboť ti museli platit za neobjednané plnění a nemohli změnit dodavatele energií. [8] Krajský soud nesouhlasil ani s tvrzením o nepřiměřenosti uložené pokuty a o porušení § 37 a § 38 přestupkového zákona ze