4 Azs 48/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 48/2024- 44 - text  4 Azs 48/2024-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: T. H. N., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2022, č. j. 1152053/2022OPL, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 55 A 38/2022155, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 11. 4. 2022, č. j. 13042/2022HANOKO, jímž byla podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „ZPC“), zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a v důsledku toho bylo podle téhož ustanovení ZPC zastaveno řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty. [2] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Neztotožnil se s názorem žalobce, že by právní úprava uvedená v § 169d odst. 1 a 3 a § 181b ZPC a nařízení vlády č. 220/2019 Sb., případně její dopady na žalobce, byly protiústavní. Žalobce nemá žádný právní nárok na zaměstnaneckou kartu, přičemž Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice. Stanovení kvót prostřednictvím § 181b ZPC a prováděcích nařízení proto není v rozporu s ústavním pořádkem ani mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a to ani tehdy, jeli kvóta nulová. [3] K argumentaci žalobce, v níž se opakovaně odvolával na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále též „Listina“), krajský soud uvedl, že toto ustanovení bylo „ve hře“ v situaci řešené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/201954. Žalobce ovšem přehlíží podstatné změny, k nimž v mezidobí došlo. Zákonodárce v souladu s čl. 78 Ústavy a též s čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny zakotvil v § 181b ZPC zákonné zmocnění pro vládu omezovat nařízeními počty žádostí přijímaných jednotlivými zastupitelskými úřady, a vláda tak učinila. Pokud následně Velvyslanectví v Hanoji na svých webových stránkách oznámilo, že nepřijímá žádosti o zaměstnanecké karty mimo vládou schválené programy, jednalo v souladu s § 181b ZPC a prováděcím nařízením vlády. Česká republika se tedy ústavně souladným postupem rozhodla nevydávat určitý typ zaměstnaneckých karet prostřednictvím Velvyslanectví v Hanoji. Požadujeli žalobce právě takový typ zaměstnanecké karty, pak mu nepřísluší žádné právo na její vydání. Nelze pak dovozovat protiústavnost z toho, že žalobce nemůže osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu, která mu nemůže být vydána. [4] K čl. 4 odst. 2 Listiny, kterého se žalobce taktéž dovolával, soud zdůraznil, že § 181b ZPC a prováděcí vládní nařízení neomezují žalobcova základní práva, a to dokonce ani právo na fair proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalobci nic nebrání, aby svou žádost o zaměstnaneckou kartu na Velvyslanectví v Hanoji podal; musí však počítat s tím, že s ohledem na stanovenou nulovou kvótu s ní bude naloženo způsobem, který zákon pro tento případ předvídá. Ani další výtky žalobce k protiústavnosti právní úpravy (netransparentnost, neprůhlednost, libovůle) soud neshledal důvodnými. [5] Žalobcem akcentované závěry Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 26/2016 nelze na projednávaný případ použít. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že vláda nemá pravomoc provádět schvalování programů pro zaměstnanecké karty. Tato pravomoc vládě vyplývá v obecné rovině z § 120 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a v případě zaměstnávání cizinců z § 42g odst. 5 ZPC. Z § 181b ZPC pak vyplývá, že vláda je oprávněna rozvrhnout počet žádostí o zaměstnaneckou kartu v rámci jednotlivých vládou schválených programů. [6] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce vznesenou při jednání týkající se formy Programu klíčový a vědecký personál. Program je nástrojem politiky zaměstnanosti a řízení ekonomické migrace a nejedná se o právní předpis. Není proto důvodu, aby byl vládou schvalován ve formě nařízení vlády, nýbrž je zcela na místě, aby jej vláda schválila usnesením (čl. 76 odst. 2 Ústavy). Již z tohoto důvodu soud nepřisvědčil žalobci, že je tento program neexistující, a že by se k němu při posuzováni kvót dle prováděcích nařízení podle § 181b ZPC nemělo přihlížet. [7] K námitce rozporu § 181b ZPC s evropským právem krajský soud především odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/201954. Na čl. 79 SFEU navazuje čl. 8 odst. 3 směrnice 2011/98/EU (dále též „Směrnice“), podle nějž může být žádost považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována. Článek 79 odst. 5 SFEU a zejména čl. 8 odst. 3 Směrnice byly transponovány do českého právního řádu právě prostřednictvím § 181b ZPC. [8] K tvrzení žalobce, že v souladu s unijním právem může být stanoven objem vstupů přijímaných státních příslušníků, nikoli však objem přijímaných žádostí, jak je uvedeno v § 181b ZPC a v prováděcím nařízení vlády, krajský soud uvedl, že se o žádný rozpor nejedná. Jestliže evropské právo stanoví možnost omezit počet vstupů (tedy skutečně udělených pobytových oprávnění), tím spíše umožňuje omezit počet žádostí o tato pobytová oprávnění. Neobstojí ani konstrukce žalobce obsažená v jeho replice, že dle čl. 8 odst. 3 Směrnice jsou členské státy povinny nejprve žádost přijmout a teprve poté ji mohou označit za nepřípustnou, neboť nic takového z uvedeného ustanovení nevyplývá. [9] Samotný § 181b ZPC ani prováděcí nařízení vlády nejsou založeny na diskriminačních prvcích. K žalobcem namítanému diskriminačnímu stanovení kvót českou právní úpravou z důvodů místa jeho bydliště, krajský soud uvedl, že bydliště nepředstavuje diskriminační kritérium, které by Listina základních práv EU či česká Listina zakazovaly. Máli Česká republika oprávnění při regulaci migračních toků na své území rozlišovat dle svých potřeb mezi občany různých zemí, pak tím spíše jí takové oprávnění náleží při rozlišování cizinců dle míst, odkud skutečně pocházejí, resp. kde bydlí. [10] Krajský soud vyhodnotil jako účelovou argumentaci žalobce, že v důsledku stanovení kvót pro jednotlivé zastupitelské úřady dochází k nepřímé diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, sociálního původu, jazyka, či místa narození. Jestliže je dovoleno rozlišovat cizince na základě státní příslušnosti nebo bydliště, nelze jen z tohoto postupu současně dovozovat nedovolené rozlišování (nepřímou diskriminaci) na základě rasy, barvy pleti, sociálního původu, jazyka, či místa narození. [11] Námitku zásahu do práva na podnikání vietnamských občanů – zaměstnavatelů v České republice krajský soud taktéž neshledal důvodnou. Žalobce totiž není oprávněn hájit práva jiných osob a v České republice nepodniká, takže do jeho práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny nemohlo být nijak zasaženo. Soud pro nadbytečnost neprováděl k důkazu dokumenty poskytnuté Úřadem vlády a Ministerstvem vnitra předložené žalobcem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [12] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Za nesprávný označil názor soudu, že nemůže dojít k porušení čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, protože svoje právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny může stěžovatel uplatnit tím, že podá nepřijatelnou žádost. Takový závěr je sice formálně správný, ale z hlediska materiálního právního státu protiústavní. Smyslem čl. 36 odst. 1 Listiny totiž je zajistit právo podat žádost, o které může být meritorně rozhodnuto. Pokud toto právo má být omezeno, musí se tak stát podle čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 4 Listiny zákonem, a nikoli nařízením vlády č. 220/2019 Sb. [13] Jestliže soud došel k závěru, že jeho žádost o zaměstnaneckou kartu měla být posouzena jako nepřijatelná, měl správní rozhodnutí orgánů obou stupňů zrušit z důvodu nicotnosti s ohledem na § 169h odst. 5 ZPC. [14] Stanovené kvóty jsou určeny pro všechny žadatele bez ohledu, zda jsou zařazeni do nějakého vládního programu či nikoli. Pokud tedy stěžovatel svoji žádost podal v době, kdy kvóta 200 zaměstnaneckých karet stanovená pro ZÚ ČR v Hanoji nebyla naplněna, může být jeho žádost přijata a projednána bez ohledu na to, že není účastníkem žádného vládního programu. Pokud soud došel k závěru, že program není právním předpisem, měl se přezkoumatelným způsobem vyjádřit i k tomu, zda tento program může zasahovat do