5 As 171/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 171/2022- 46 - text  5 As 171/2022 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: A. A., zastoupena doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 5. 2022, č. j. 59 A 95/202169, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Dne 11. 5. 2006 podal J. A. (manžel žalobkyně a její procesní předchůdce v tomto řízení) u Krajského úřadu Libereckého kraje žádost o pokračování v „dekretálním“ řízení započatém v roce 1945, resp. žádost o potvrzení zachování československého státního občanství svého otce J. A., narozeného dne X v Carském Selu v Rusku a zemřelého dne X v Bruck an der Leitha, Rakousko. Krajský úřad se obrátil na žalovaného s podnětem, v němž poukázal na to, že potvrzení o zjištění státního občanství podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v relevantním znění (dále jen „zákona o nabývání a pozbývání státního občanství“), může vydat až poté, kdy žalovaný rozhodne v řízení o potvrzení zachování československého státního občanství J. A. vedeném dle ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret“), započatém v roce 1945. Současně krajský úřad přerušil řízení do vydání rozhodnutí o uvedené předběžné otázce. [2] Žalovaný krajskému úřadu přípisem ze dne 24. 6. 2008 sdělil, že řízení o žádosti J. A. o zjištění zachování jeho československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu nebylo vedeno, a nemohlo tedy být ani dokončeno, neboť J. A. žádnou takovou žádost ve stanovené lhůtě nepodal. Původní žadatel v nynějším správním řízení J. A. v jeho průběhu zemřel a jeho procesní nástupkyní se stala žalobkyně. Krajský úřad pokračoval v řízení a po dalším šetření vydal rozhodnutí ze dne 6. 1. 2011, č. j. SO/M/279/2006/Če, KULK/1247/2011, jímž žádosti o vydání potvrzení zachování českého (československého) státního občanství J. A. nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 8. 2012, č. j. VS2881/511/22004, zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, č. j. 59 A 77/2012295, zamítl; tento rozsudek však následně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 As 106/2013142, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že A. A. (manželka J. A.) podala žádost o zjištění zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu nejen za sebe a své děti, ale také za svého manžela a otázku případného zachování československého státního občanství je tedy nutné vyřešit v rámci dokončení dekretálního řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 59 A 77/2012358, zrušil rozhodnutí žalovaného i krajského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s pokynem dokončit započaté dekretální řízení. [3] Poté, co mu byla věc vrácena žalovaným, krajský úřad opět přerušil řízení a přípisem ze dne 12. 3. 2015 sdělil žalovanému, že o vydání potvrzení o zjištění státního občanství bude moci rozhodnout teprve poté, až žalovaný dokončí dekretální řízení. [4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS2880/833/22004, nevyhověl žádosti J. A. o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ministr vnitra zamítl rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016, č. j. MV1539414/VS2016. Proti jeho rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 3 A 48/2017105. Kasační stížnost žalobkyně proti uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 As 107/201938. [5] Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 9. 10. 2020, č. j. SO/M/279/2006/Če KULK 74057/2020, nevyhověl žádosti o vydání potvrzení o československém státním občanství J. A. s odkazem na výsledek žalovaným provedeného dekretálního řízení. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně rovněž podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 9. 2021, č. j. MV1825884/VS2020, zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem. [6] Krajský soud v odůvodnění tohoto rozsudku nejprve shrnul výše popsaný průběh správních a soudních řízení. Následně uvedl, že stěžejní žalobní námitky se týkají vymezení předmětu řízení, povahy žádosti podané dne 11. 5. 2006 právním předchůdcem žalobkyně a rozhodnutí o zachování, resp. nezachování československého státního občanství J. A. jako rozhodnutí o předběžné otázce. Krajský soud konstatoval, že těmto otázkám se již věnovaly zmiňované rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 3 A 48/2017105, a Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 As 107/201938, vydané ve věci přezkumu rozhodnutí žalovaného v dekretálním řízení, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1064/20, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně v dané věci pro zjevnou neopodstatněnost. S odkazem na tato rozhodnutí krajský soud konstatoval, že krajský úřad postupoval správně, pokud podání právního předchůdce žalobkyně ze dne 11. 5. 2006 posoudil jako žádost o zjištění státního občanství a o vydání osvědčení o státním občanství ve smyslu § 20 a § 24 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. V tomto řízení vyvstala potřeba dokončit dekretální řízení ve věci zachování československého státního občanství J. A. zahájené žádostí podanou A. A. Toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS2880/833/22004, které je podkladem pro nyní posuzované rozhodnutí krajského úřadu v řízení vedeném dle zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Zákonnost rozhodnutí žalovaného v dekretálním řízení přitom potvrdily správní soudy i Ústavní soud. [7] Odkaz žalobkyně na přípis žalovaného ze dne 24. 6. 2008, v němž byl jako den pozbytí československého státního občanství J. A. uvedeno datum 13. 10. 1939, nepovažoval krajský soud v projednávané věci za relevantní. Žalobní námitky, podle nichž chtěl žalovaný koncentrovat pravomoc aplikovat ústavní dekret i na prvostupňové úrovni, aby nemusel respektovat vlastní rozhodovací praxi, shledal krajský soud nedůvodnými. Otázka pravomoci žalovaného aplikovat v rámci dokončení dekretálního řízení ústavní dekret již byla posouzena ve výše uvedených rozsudcích Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu a v navazujícím usnesení Ústavního soudu, od jejichž závěrů krajský soud neshledal důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že dekretální řízení bylo pravomocně dokončeno, nebylo již třeba v nyní přezkoumávaných rozhodnutích znovu posuzovat naplnění podmínek dle § 2 odst. 1 či případně § 1 odst. 4 ústavního dekretu. Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval žalobní argumentací, jíž se žalobkyně snažila zvrátit výsledek dekretálního řízení, ani neprovedl důkazy, které v této souvislosti žalobkyně označila. Krajský soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [8] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní stručně popsala poválečný osud J. A. a rovněž průběh výše popsaných správních a soudních řízení. Dle stěžovatelky vycházely správní orgány i soudy až do vrácení věci krajskému úřadu v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 As 106/2013142, a na něj navazující rozsudek krajského soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 59 A 77/2012358, z předpokladu, že k projednání věci v prvním stupni je příslušný krajský úřad. Následně však krajský úřad řízení přerušil a zaslal žalovanému podnět k pokračování v dekretálním řízení, v důsledku čehož se žalovaný stal prvostupňovým správním orgánem. Toto „atrahování“ pravomoci krajského úřadu žalovaným považovala stěžovatelka od počátku za protiústavní. Stěžovatelka je toho názoru, že v projednávané věci probíhalo pouze jedno řízení, které bylo zahájeno dne 8. 2. 1946 žádostí podanou za J. A. A. A. Žádost podaná J. A. dne 11. 5. 2006 byla pouze impulsem pro dokončení uvedeného řízení, nikoli podáním, které by zahájilo správní řízení nové. Dle stěžovatelky proto nebylo možné vyčlenit otázku státního občanství J. A. k samostatnému projednán