5 As 3/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 3/2023- 41 - text  5 As 3/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. Š., zast. JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha, proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 29 Ad 11/202167, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 29 Ad 11/202167, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2021, č. j. MO 141301/20211304, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Bureše, Ph.D., advokáta, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud obdržel ve shora uvedené věci dne 11. 1. 2023 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2021, č. j. MO 141301/20211304. [2] Rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno rozhodnutí velitele Velitelství výcviku – Vojenská akademie Vyškov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 2. 2021, č. j. MO 55756/20211970, kterým správní orgán prvního stupně zamítl žádost stěžovatele o přiznání nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku spočívajícího v ušlých výsluhových náležitostech v částce přinejmenším 41 460 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a o náhradu nákladů právního zastoupení. [3] Stěžovatel utrpěl dne 27. 7. 2015 služební úraz, v důsledku kterého byl opakovaně neschopen služby (29. 7. – 13. 11. 2015, 11. 2. – 22. 7. 2016 a 5. 4. 2017 – 7. 7. 2019). Přezkumná komise Vojenské nemocnice Brno (dále jen „přezkumná komise“) ustanovená podle § 36 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2017 konstatovala, že stěžovatel ztratil dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu vojenské činné služby na základě dlouhodobého onemocnění, a tedy je neschopen k vojenské činné službě. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 2017, a k tomuto dni tak podle § 18 písm. h) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZVP“), zanikl služební poměr stěžovatele. Původní termín, kdy měl služební poměr stěžovatele zaniknout uplynutím stanovené doby podle § 18 písm. a) ZVP, pak byl 31. 12. 2017. [4] Proti rozhodnutí přezkumné komise podal stěžovatel odvolání v rozsahu souvislosti zdravotní klasifikace a přímé souvislosti s vojenskou službou (služebním úrazem). Zdravotní klasifikaci samotnou (D – neschopen služby) stěžovatel nenapadal. Vyšší přezkumná komise u Ministerstva obrany (dále jen „vyšší přezkumná komise“) ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. 47232/2018684800, dala stěžovateli za pravdu a změnila výrok rozhodnutí přezkumné komise tak, že poranění rotátorové manžety pravého ramenního kloubu je v přímé souvislosti s výkonem vojenské činné služby. Na právní moc rozhodnutí přezkumné komise nicméně nemělo podané odvolání vliv, jelikož odvolání proti souvislosti zranění způsobující neschopnost k službě nemá odkladný účinek (ten by mělo odvolání proti zdravotní klasifikaci samotné). [5] Rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 275909/VP4/15, o přiznání výsluhového příspěvku byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek v částce 14 823 Kč měsíčně a rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 275909/ODCH5/15, o přiznání odchodného pak odchodné v částce 183 366 Kč (dále společně také jako „rozhodnutí o výsluhových náležitostech“). Průměrný měsíční hrubý služební plat (dále jen „PMHSP“) stěžovatele, sloužící k výpočtu konkrétní výše výsluhových náležitostí, činil podle rozhodnutí o výsluhových náležitostech 30 561 Kč. Proti oběma rozhodnutím o výsluhových náležitostech podal stěžovatel námitky, kterým Ministerstvo obrany – odbor sociálního zabezpečení v rozhodnutí sp. zn. 275909/VP9/OP a sp. zn. 275909/ODCH10/OP (obojí datováno do měsíce září 2019 bez upřesnění dne, pozn. NSS) nevyhovělo a obě rozhodnutí o výsluhových náležitostech potvrdilo. V citovaných rozhodnutích byl detailně popsán mechanismus výpočtu PMHSP stěžovatele podle § 143 odst. 3 a 4 ZVP a stěžovatel byl zároveň poučen o možnosti podat proti nim správní žalobu, což neučinil. 2. Řízení před krajským soudem [6] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel v žalobě uvedl, že v důsledku služebního úrazu došlo k předčasnému skončení jeho služebního poměru, čímž bylo zkráceno rozhodné období pro výpočet výsluhových náležitostí. Stěžovateli tak byla vyměřena nižší výše výsluhových náležitostí, než kdyby jeho služební poměr skončil uplynutím sjednané doby. Škodou tak má být rozdíl mezi výší výsluhových náležitostí, na které by měl stěžovatel nárok v případě skončení služebního poměru uplynutím sjednané doby, a skutečně vyměřenou výší výsluhových náležitostí [tedy ušlý zisk stěžovatele, který považuje za věcnou škodu podle § 116 písm. g) ZVP]. Správní orgány měly postupovat přepjatě formalisticky, když argumentovaly, že stěžovatelův služební poměr zanikl na základě právní události (rozhodnutí přezkumné komise o zdravotní nezpůsobilosti) a upozadily skutečnost, že se tak stalo právě kvůli jeho služebnímu úrazu. Má za to, že vůbec nemělo být zkoumáno zavinění služebního úrazu, jelikož odpovědnost státu za služební úraz je podle § 115 odst. 1 ZVP odpovědností objektivní. Správní orgány tak pochybily, když posuzovaly žádost stěžovatele v režimu obecné náhrady škody podle § 112 ZVP, a nikoliv jako náhradu škody při služebních úrazech a nemocech z povolání podle § 115 ZVP. Stěžovatel přirovnal svůj požadavek na náhradu škody z důvodu nižších výsluhových náležitostí, než na jaké by měl právo v případě, že by neutrpěl služební úraz, k nároku na výplatu ušlého stabilizačního příspěvku podle § 70b ZVP, který je jako věcná škoda podle § 116 písm. g) ZVP běžně přiznáván. [8] Podle krajského soudu postupovaly správní orgány v souladu se zákonem, když posuzovaly jeho žádost o náhradu škody v režimu obecné odpovědnosti, a nikoliv odpovědnosti za škodu při služebních úrazech a nemocech z povolání. K zániku služebního poměru z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti podle § 18 písm. h) ZVP dochází na základě rozhodnutí přezkumné komise bez dalšího. Služební úraz sám o sobě k ukončení služebního poměru nevede (byť je předmětem zkoumání přezkumné komise), a proto nelze toto ukončení zahrnout do škody, za kterou by byl stát objektivně odpovědný ve smyslu § 115 odst. 1 ZVP. [9] Krajský soud tak nesouhlasí s argumentací směřující k odpovědnosti státu za věcnou škodu způsobenou nižšími výsluhovými náležitostmi, když bylo rozhodné období pro jejich výpočet stanoveno pouze za období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016, bez zohlednění roku 2017, který by se stěžovateli započítal tehdy, když by jeho služební poměr zanikl uplynutím doby dne 31. 12. 2017. Výsluhové náležitosti byly stěžovateli vyměřeny podle § 143 odst. 3 ZVP ve spojení s bodem 7. přechodných ustanovení zákona č. 332/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přičemž správnost tohoto výpočtu stěžovatel nenapadá. Stěžovatelem požadovaný postup podle § 116 písm. g) ZVP je tak vyloučen, jelikož výše výsluhových náležitostí byla stanovena podle platného práva, a za tvrzenou škodu tak stát neodpovídá. Poznamenal, že chápe situaci stěžovatele, jemuž vyšší výsluhové náležitosti „utekly“ o pouhých 10 dnů. Dovedeno ad absurdum by však stěžovatel mohl požadovat náhradu škody ať už by přezkumná komise rozhodla v kterémkoliv měsíci, jelikož by mu rozhodné období pro určení výše PMHSP bylo zkráceno vždy. [10] Stejně tak krajský soud odmítl argumentaci vztahující se k analogické aplikaci § 70b odst. 2 ZVP, tedy náhradu škody z titulu nevyplaceného stabilizačního příspěvku. Podle krajského soudu je stabilizační příspěvek odlišným typem dávky, jelikož souvisí s trváním služebního poměru, zatímco výsluhové náležitosti souvisejí s jeho skončením. Konstatoval, že výpočet výsluhových náležitostí je závazně stanoven v § 143 ZVP, právní problematika je zákonem komplexně řešena, a analogie legis jinou právní normou je proto vyloučena. 3. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu nezákonnosti