5 As 44/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 44/2024- 37 - text  5 As 44/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: SMOKE pro.cz, s.r.o., se sídlem Hybešova 61, Brno, zast. Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2024, č. j. 29 A 191/2020-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2024, č. j. 29 A 191/2020-91, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 2. 11. 2020, č. j. MPO 555871/2020 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Rozhodnutím stěžovatele byl částečně změněn výrok I. rozhodnutí Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 7. 2020, č. j. JMK 101629/2020; ve zbytku stěžovatel potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 8a odst. 1 písm. q) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), neboť porušila zákaz uvedený v § 3a odst. 1 téhož zákona. Tohoto jednání se žalobkyně dopustila tím, že v období od 1. 1. 2017 nejméně do 4. 8. 2017 na svých provozovnách na adrese Gajdošova 7, Brno na dvou velkoformátových výkladních tabulích a skleněné stěně a na adrese Hybešova 61, Brno na velkém skleněném panelu šířila formou potištěných reklamních tabulí, nalepovacích fólií a skleněných panelů reklamu na elektronické cigarety a náhradní náplně do nich. Konkrétně byl na adrese Gajdošova 7 vyobrazen stylizovaný bílý a zelený kouř, elektronické cigarety nadměrných rozměrů, náhradní náplně do nich, clearomizery a výčet prodávaných značek. Na adrese Hybešova 61 pak byly vyobrazeny elektronické cigarety nadměrných rozměrů, e-liquidy a výčet prodávaných značek. V souvislosti s tímto jednáním byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. K odvolání žalobkyně stěžovatel prvostupňové rozhodnutí částečně změnil tak, že z výroku vypustil jednu z velkoformátových tabulí, kterých se přestupek měl týkat, a to z toho důvodu, že o nepřípustnou reklamu se mělo jednat pouze ve vztahu k velkoformátové tabuli, která obsahovala výrazně prezentovaný výčet nabízených obchodních značek. Stěžovatel v návaznosti na tuto změnu rovněž snížil uloženou pokutu na zmíněných 20 000 Kč. [3] Stěžovatel byl při svém rozhodování vázán názorem Nejvyššího správního soudu dříve vysloveným v rozsudku ze dne 16. 4. 2020, č. j. 10 As 413/2019-49, č. 4019/2020 Sb. NSS. Původní rozhodnutí stěžovatele v této věci totiž bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 11. 2019, č. j. 29 A 15/2018-62, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku stěžovatel neúspěšně brojil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud výše označeným rozsudkem zamítl, byť výrazným způsobem korigoval úvahy krajského soudu. [4] Klíčovými východisky pro posouzení uvedeného přestupku bylo zejména to, že na rozdíl od tabákových výrobků není obchodní sdělení týkající se elektronických cigaret a náhradních náplní do nich obecně považováno za reklamu. U elektronických cigaret tak nejsou obchodní sdělení zákonem zakázána. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále zabýval odlišením pojmů obchodní sdělení a reklama. Dospěl k závěru, že mezi těmito pojmy není jasná hranice, pro účely posouzení přestupku na úseku reklamy na elektronické cigarety je však třeba tyto pojmy rozlišit. Byť není možné uvedené pojmy jasně odlišit, je jisté, že reklamu je možné považovat za podmnožinu obchodních sdělení, která tak představují pojem širší než reklama. Každá reklama je proto obchodním sdělením, ovšem každé obchodní sdělení nemusí být reklamou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud by tyto pojmy nebylo možné odlišit, nedávalo by smysl, že § 3 odst. 1 a 2 zákona o regulaci reklamy zvlášť hovoří o obchodním sdělení a zvlášť o reklamě. Přípustným obchodním sdělením je pak v souladu s uvedeným rozsudkem „především upozornění na výrobky ve výkladní skříni specializované provozovny, obchodní sdělení slovem, písmem či obrazem uvnitř specializované provozovny a zejména též přiměřené označení těchto prodejen navenek.“ Dále zdejší soud zdůraznil, že pokud zákonodárce nezakazuje prodej elektronických cigaret, nebylo jeho úmyslem zakázat přiměřené označení exteriéru prodejny a obchodní sdělení uvnitř této prodejny. Na závěr uvedl, že obchodnímu sdělení, které nespadá pod zákazy vymezené § 3a zákona o regulaci reklamy, bude více méně odpovídat § 3 odst. 4 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Stěžovatel tak měl posoudit, zda označení provozoven žalobkyně představovala zakázanou reklamu, či zda mají povahu povoleného obchodního sdělení. Nejvyšší správní soud však připustil, že stávající právní úprava bude nadále přinášet výkladové potíže a byla by žádoucí změna zákona a jasnější nastavení odpovědnosti za reklamu na elektronické cigarety. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Proti rozhodnutí stěžovatele brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu, ve které namítala, že správní orgány nerespektovaly závazný právní názor krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu zaujatý v právě posuzované věci. Žalobkyně tak stále namítala, že se vytýkaného přestupku nedopustila, neboť veškerá označení provozoven byla přiměřená a odpovídala obvyklým standardům v dané oblasti maloobchodního prodeje. Podle žalobkyně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že se jednalo o vnější označení provozoven, které je nutno hodnotit jako obchodní sdělení nespadající pod § 3a zákona o regulaci reklamy. Zároveň podle žalobkyně není zřejmé, jaký vliv může mít na posouzení přiměřenosti obchodního sdělení výčet konkrétních prodávaných značek. Výkladové nejasnosti spojené s posouzením naplnění skutkové podstaty přestupku nelze klást k tíži žalobkyně. [6] Krajský soud žalobu považoval za důvodnou, a proto podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí zrušil a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. [7] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel ve svém rozhodnutí stírá rozdíly mezi obchodním sdělením a reklamou a pomíjí rozlišení mezi nimi zejména co do jejich smyslu a účelu. Stěžovatel sice opakovaně zdůrazňoval požadavek přiměřenosti, ovšem ve skutečnosti jej vůbec nezohlednil, jelikož považoval jakoukoliv zmínku o konkrétní značce za propagaci výrobku, a tedy zakázanou reklamu. Podle krajského soudu je požadavek přiměřenosti míněn spíše s ohledem na použitou formu, než jako rozlišovací kritérium mezi obchodním sdělením a reklamou. Krajský soud měl za to, že správní orgány extenzivně rozšířily rozsah regulace i na jednání mající povahu obchodních sdělení. Podle krajského soudu je výklad správních orgánů nejasný a neudržitelný, jelikož by se obchodní sdělení mohlo stát reklamou vždy, když budou vystaveny značky konkrétních výrobců, případě by označení značkových prodejen mohlo rovněž představovat zakázanou reklamu. Jako zcela legitimní krajský soud označil poskytnutí informací spotřebitelům o tom, jaké konkrétní značky jsou v sortimentu dané prodejny zastoupeny. Podle krajského soudu tak označení provozoven bylo nutné považovat za povolená obchodní sdělení, neboť zakázanou reklamou není obchodní sdělení, jehož účelem nebo přímým či nepřímým účinkem je propagace elektronických cigaret, a to včetně informace o konkrétních nabízených značkách. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalobkyně a replika [8] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací ohledně rozlišení obchodního sdělení od reklamy. Zdůraznil, že je nutné, aby měly dozorové orgány možnost posoudit, zda jde v konkrétním případě o reklamu, nebo právě o obchodní sdělení, jinak by tyto orgány byly zbytečnými. Podle stěžovatele správní orgány v posuzované věci akceptovaly předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a posoudily, kdy je označení provozoven přiměřené. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že si při interpretaci judikatury protiřečí, a má za to, že judikaturu interpretoval správně. Ve správních rozhodnutích byl řádně a konkrétně odůvodněn závěr, že se v tomto případě skutečně jednalo o zakázanou reklamu na elektronické cigarety, a nikoliv o povolené obchodní sdělení. Rovněž stěžovatel nesouhlasil s tím, že by nebylo zohledněno kritérium přiměřenosti, a že jakákoliv zmínka o konkrétn