6 Ads 160/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 160/2024- 13 - text  6 Ads 160/2024 - 16 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Petra Šuránka v právní věci žalobce: R. P., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2024, č. j. 17 Ad 8/2022120, takto: I. Kasační stížnost žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 11. 2021 byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod, neboť žalobce nesplnil podmínku dle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a § 2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném od 1. 6. 2015. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022 byly zamítnuty námitky žalobce a rozhodnutí žalované bylo potvrzeno. Proti rozhodnutí žalované o námitkách podal žalobce žalobu. [2] Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce splnil podmínky pro snížení důchodového věku dle nařízení vlády č. 363/2009, o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném do 1. 6. 2015. V této souvislosti bylo sporné, zda lze dobu zaměstnání u zaměstnavatele REKON a. s. v období od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1996 hodnotit jako dobu zaměstnání (I. pracovní kategorie) v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných uranových dolech („I. AAURAN pracovní kategorie“). [3] Krajský soud shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022 a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 24. 11. 2021 zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Z rozhodnutí žalované shrnul, že resortní seznamy byly v souladu s § 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992 vydávány výnosy ústředních orgánů státní správy republik, v jejichž oborech působnosti se vykonávaly práce, které odůvodňovaly, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 122/200959, připustil, že jako zaměstnání I. pracovní kategorie je třeba uznat i zaměstnání v soukromém podniku v době do 31. 12. 1992, pokud byly splněny tyto podmínky: 1) zaměstnání bylo podle § 17 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení zařazeno do I. pracovní kategorie, 2) soukromý podnik, v němž bylo takové zaměstnání vykonáváno, vznikl transformací či privatizací státem vlastněného podniku, 3) zaměstnání po změně formy zaměstnavatele bylo nadále vykonáváno za stejných podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie. Společnost REKON a. s., u níž žalobce vykonával zaměstnání od 1. 7. 1992, však nevznikla transformací či privatizací státem vlastněného podniku, nebyla tedy splněna jedna z podmínek, aby zaměstnání v této společnosti mohlo být zařazeno do I. AA pracovní kategorie. Krajský soud dále shrnul, že žalovaná z tohoto důvodu nepřihlédla k čestným prohlášením svědků ani k potvrzení Českého báňského úřadu ze dne 13. 8. 1981 o tom, že práce v dolu Svornost odpovídala svou povahou práci v hlubinných dolech, ani k potvrzení Lázní Jáchymov, že od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1996 probíhala v dole Svornost rekonstrukce a žalobce vykonával po celou dobu rekonstrukce práce v kontrolovaném pásmu v podzemí bývalého uranového dolu, které byly před 31. 12. 1992 zařazeny do pracovní kategorie I. AAURAN. [4] S argumentací uvedenou v rozsudku č. j. 6 Ads 122/200959 se krajský soud neztotožnil. Dle krajského soudu okolnost, že si zaměstnanec sjednával nové pracovněprávní podmínky, včetně mzdových a dalších ujednání, ho nemůže vyloučit z nároku na zvýhodněný důchodový věk, neboť právo na zvýhodněný důchodový věk lze vázat pouze na dobu odpracovanou ve vymezených ztížených podmínkách, nikoli na neurčitá mzdová ujednání. Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku nespecifikoval, jaké konkrétní náklady privatizované podniky vynaložily na své zaměstnance navíc oproti soukromým podnikům. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z vyjádření žalované. Krajský soud proto akceptoval verzi žalobce, že by při stejných odvodech měli mít zaměstnanci různých druhů soukromých podniků stejné nároky ze sociálního zabezpečení. Rozlišování mezi zaměstnanci soukromých podniků vzniklých na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku a zaměstnanci ostatních soukromých podniků je tak diskriminační. Zařazení určitých zaměstnání jakožto zvýhodněných pro účely důchodového zabezpečení vyplývá dle krajského soudu z § 14 zákona č. 100/1988 Sb., kde jsou uvedeny druhy zaměstnání, která se zařazují do I. pracovní kategorie. V daném případě by mohlo jít o § 14 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, pokud by žalobce prokázal předloženými doklady a svědeckými výpověďmi dostatek odpracovaných směn. [5] Rozsudek krajského soudu žalovaná napadla kasační stížností, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 6 Ads 28/202327, rozsudek krajského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se v rozsudku č. j. 6 Ads 122/2009 kritériem rovného přístupu a zákazu diskriminace výslovně zabýval a akcentoval, že v I. pracovní kategorii mohl být hodnocen pouze výkon zaměstnání v organizaci, která spadala do působnosti některého z resortů, a v této souvislosti zdůrazňoval, že systém preferovaných pracovních kategoriích byl založen na administrativní podřízenosti: „…v době socialismu byly všechny podniky, v nichž byly preference formou pracovních kategorií uplatňovány, státní a podřízené konkrétnímu odvětvovému ministerstvu, případně jinému ústřednímu orgánu, jehož prostřednictvím jim byly přidělovány (rozepisovány) všechny zdroje k činnosti, včetně mzdových prostředků a prostředků na podnikové sociální účely. Touto cestou administrativní podřízenosti hospodářských subjektů byl organizačně zabezpečován i systém preferovaných pracovních kategorií.“ Krajský soud zcela pominul, že rozhodným kritériem v dané věci je podřízenost hospodářských subjektů ústředním orgánům státní správy a s tím související alokace prostředků. Nevyšší správní soud poukázal i na závěry rozsudku ze dne 16. 12. 2016, č. j. 5 Ads 151/201624, v němž zdůraznil, že zrušení pracovních kategorií bylo odůvodněno tím, že historicky byly preference formou pracovních kategorií uplatňovány ve státních organizacích, které byly podřízeny konkrétnímu odvětvovému ministerstvu, jehož prostřednictvím byly na tento účel přidělovány prostředky. V tržní ekonomice omezování rizikových prací a odměnu za jejich výkon řeší sami zaměstnavatelé. Cílem změn zákonné úpravy tak bylo pracovní kategorie omezovat, a nikoliv je rozšiřovat do soukromého sektoru. Důvodem výjimky pro soukromé podniky, které vznikly na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, byla skutečnost, že k této změně došlo bez jakéhokoli vlivu či přispění dotčeného zaměstnance. Tento důvod však neplatí pro zaměstnance, kteří z vlastní vůle zaměstnání změnili, jako je tomu v projednávané věci. V rozsudku č. j. 5 Ads 151/201624 Nejvyšší správní soud též jako zcela objektivní a racionální hodnotil právní úpravu § 174 zákona o sociálním zabezpečení, podle níž je třeba rozlišovat mezi skupinou osob – zaměstnanců státního podniku, kteří ke dni 31. 12. 1992 vykonávali práce v rozhodné pracovní kategorii (resp. zaměstnanci soukromého podniku, který vznikl transformací či privatizací státem vlastněného podniku, přičemž takové zaměstnání i po změně vlastnické formy zaměstnavatele bylo nadále vykonáváno za identických podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie) a osobami ostatními, které stejnou práci k uvedenému datu nevykonávaly jako zaměstnanci v pracovním poměru nebo ji nevykonávaly jako zaměstnanci státního podniku, resp. podniku vzniklého transformací či privatizací státního podniku, anebo ji nevykonávaly za stejných (identických) podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie. Paušální zvýhodnění soukromých zaměstnavatelů, kteří zaměstnance v rizikových provozech využívali, ale nepodíleli se na zvýšených nákladech spojených s důchodovým zvýhodněním (jak to činil stát), by bylo nespravedlivé. Nejvyšší správní soud setrval i v projednávané věci na názoru, že předpoklad nároku na dřívější odchod do starobního důchodu spočívající ve skutečnosti, že pojištěnec splnil podmínku výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii právě ve státním podniku či podniku vzniklém privatizací či transformací státního podniku, není vůči zaměstnancům soukromých podniků, které nevznikly transformací či privatizací státního podniku, diskriminační, neboť má racionálně odůvodně