6 Azs 134/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 134/2024- 39 - text  6 Azs 134/2024 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: L. N., zastoupená Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1040/10, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2023, č. j. MV494614/SO2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 22 A 29/202346, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně dne 15. 7. 2015 požádala o povolení k trvalému pobytu. Správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobkyně znovu poté, co původní rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 2018, č. j. MV950054/SO2018, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2019, č. j. 22 A 57/201831, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Krajský soud správním orgánům vytkl nedostatky ve vztahu k opatřování podkladů k prokázání zajištění prostředků žalobkyně k trvalému pobytu ve smyslu § 71 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Poté, co Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalované rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 5 Azs 428/201923, vydala žalovaná dne 9. 6. 2022 pod č. j. MV9500517/SO2018 rozhodnutí, kterým zrušila prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“ nebo též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 6. 2018, č. j. OAM1213744/TP2015, a věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. [2] V rámci nového projednání ministerstvo mj. zaslalo žalobkyni výzvu k odstranění vad žádosti ze dne 2. 9. 2022, konkrétně k doložení dokladů prokazujících příjem žalobkyně a společně posuzovaných osob, včetně obsáhlého poučení, jakou formou je možné příjmy doložit. K odstranění vad žádosti ministerstvo stanovilo lhůtu 30 dnů od doručení výzvy a současně poučilo žalobkyni o následcích spojených s neodstraněním vad žádosti ve stanovené lhůtě. K podané žádosti žalobkyně ministerstvo prodloužilo lhůtu k doložení požadovaných dokladů do 17. 10. 2022. Po marném uplynutí lhůty pak zaslalo žalobkyni výzvu ze dne 14. 11. 2022 k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí (v termínu do 28. 11. 2022), včetně možnosti vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Ani na tuto výzvu žalobkyně nijak nereagovala. [3] Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2023, č. j. OAM1213767/TP2015, ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že nepředložila doklady o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Zároveň se ministerstvo zabývalo posouzením, zda vydané rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí dne 3. 2. 2023 blanketní odvolání, přičemž na výzvu správního orgánu prvního stupně k odstranění vad odvolání nereagovala. Po předložení spisového materiálu žalované (dne 3. 3. 2023) obdržela žalovaná dne 24. 4. 2023 doplnění odvolání společně s potvrzením o výši příjmů ze závislé činnosti manžela žalobkyně za období od října 2022 do ledna 2023, výplatní lístek manžela za měsíc únor 2023 a doklad SIPO za březen 2023, dle kterého činí výdaje na elektřinu 1 280 Kč, na plyn 310 Kč a na nájemné 7 934 Kč měsíčně. Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku odvolání žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí ministerstva potvrdila. [4] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou, kterou krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že ministerstvo v dalším řízení (v souladu s předchozími rozsudky správních soudů) poskytlo žalobkyni veškerou součinnost k nápravě vad žádosti, přičemž žalobkyně ve správním řízení ani v žalobě neuvedla žádné důvody, které jí bránily v předchozím řízení předložit doklady dle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud poukázal na skutečnost, že výzva ministerstva k předložení dokladů obsahovala detailní poučení o tom, jaké konkrétní doklady je třeba předložit, ministerstvo také vyhovělo žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k doplnění podkladů. Ani v prodloužené lhůtě však žalobkyně požadované podklady nepředložila a nereagovala ani na následnou výzvu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Krajský soud dále upozornil, že žalobkyně neodstranila ve stanovené lhůtě vady blanketního odvolání. Doplnění odvolání, k němuž žalobkyně připojila některé doklady o výši příjmů manžela a výši nákladů na domácnost, byly žalované doručeny až dva měsíce po uplynutí lhůty. Závěr žalované, která předložené doklady vyhodnotila jako nedostatečné, žalobkyně dle krajského soudu v podané žalobě nezpochybnila. Ve shodě s žalovanou krajský soud uzavřel, že žalobkyně nenaplnila zákonné předpoklady pro prolomení zásady koncentrace řízení dle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť doklady nepředložila nejpozději s odvoláním a neuvedla důvody, které bránily jejich předložení v řízení před správním orgánem prvního stupně. Krajský soud podotkl, že žalobkyně setrvala v pasivitě překvapivě i poté, co byla věc po zrušujícím rozsudku vrácena správním orgánům k novému projednání. Závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 3 Azs 4/202041, na který žalobkyně odkázala v žalobě, krajský soud nepovažoval za přiléhavé. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že rozhodnutím žalované došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. II. Kasační stížnost, vyjádření žalované a další průběh řízení [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala nesprávné posouzení dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života, a sice v souvislosti s porušením čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka se taktéž domnívala, že majetková situace společně posuzovaných osob (navzdory pochybení v podobě nedoložení dokladů ve správním řízení) velmi pravděpodobně postačuje k vyhovění žádosti o pobytové oprávnění, případné nejasnosti byly dle stěžovatelky pouze technického rázu, které bylo možno snadno odstranit. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Nejvyššího správního soudu, z níž dle jejího názoru vyplývá možnost výjimečného prolomení zásady koncentrace řízení a zohlednění nových skutečností až v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka v této souvislosti opětovně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 4/202041, z něhož dle jejího názoru vyplývá, že zásah do rodinného života (v podobě odloučení od nezletilých dětí) je natolik zásadní okolností, která ospravedlňuje prolomení koncentrační zásady. Krajský soud proto dle stěžovatelky pochybil tím, že se omezil toliko na konstatování nedodání dokladů v průběhu prvostupňového správního řízení. Stěžovatelka doplnila, že si je vědoma pochybení ve správním řízení spočívajícího v nedoložení požadovaných dokladů, má však za to, že ochrana práv dítěte je skutečností, jež má vést k popření běžně nepřekročitelných pravidel. [6] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s vydaným rozsudkem krajského soudu a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [7] Stěžovatelka následně v průběhu řízení doručila Nejvyššímu správnímu soudu výpověď smlouvy o poskytování právních služeb, sjednanou s původním zástupcem Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, kterou odůvodnila tím, že ji zástupce včas neinformoval o potřebě dodat potřebné dokumenty ve správním řízení. K tomuto podání stěžovatelka připojila také prohlášení jmenovaného advokáta, který v něm potvrdil uvedené profesní pochybení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [9] Na úvod Nejvyšší správní soud podotýká, že ve věci není mezi účastníky řízení sporné, že stěžovatelka v prvostupňovém správním řízení nepředložila doklady k prokázání zajištění prostředků k trvalému pobytu na území ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka zároveň v řízení před krajským soudem ani v kasační stížnosti neuvedla žádnou argumentaci směřující vůči závěrům žalované, že podklady, které předložila dodatečně až v odvolacím řízení (po uplynutí lhůty k doplnění odvolání), nebyly dostatečné; stejně tak neuvedla ani žádné důvody, které jí zabránily potřebné doklady předložit již v prvostupňovém správním řízení. [10] Podle § 82 odst. 4 správního řádu platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na