7 Ads 11/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 11/2024- 31 - text  7 Ads 11/2024 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. S. V., zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 939/4, Praha 9, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 14 A 131/202078, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované, který měl podle žalobce spočívat v nevpuštění žalobce jakožto žadatele o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti do systému veřejného zdravotního pojištění. II. [2] Městský soud určil rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 14 A 131/202078, že zásah žalované vůči žalobci spočívající v tom, že nevedla žalobce v období od 2. 9. 2020 do 1. 1. 2021 jako svého pojištěnce, byl nezákonný. Ve zbytku, pokud jde o období ode dne 19. 12. 2019 do 1. 9. 2020, žalobu zamítl. [3] Městský soud konstatoval, že žalobce doložil, že podal u Ministerstva vnitra podle § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), žádost o určení právního postavení osoby bez státní příslušnosti. Judikatura správních soudů k postavení těchto žadatelů opakovaně konstatovala, že v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti je třeba postupovat podle zákona o azylu. Podle názoru městského soudu by bylo nelogické, aby zákonodárce na jednu stranu možnost podání takové žádosti vložil do zákona o azylu a na druhou stranu na žadatele o určení statusu osoby bez státní příslušnosti nezamýšlel vztáhnout práva a povinnosti osob podávajících žádosti podle zákona o azylu. Při úvaze o postavení žalobce, zda mu po podání žádosti o určení postavení osoby bez státní příslušnosti svědčí z hlediska zdravotního pojištění stejné postavení jako žadatelům o udělení mezinárodní ochrany (§ 88 zákona o azylu), městský soud vyšel ze shora uvedených závěrů s tím, že žalobce po podání žádosti měl mít při splnění dalších zákonem stanovených podmínek postavení pojištěnce, za kterého pojistné hradí stát. V této souvislosti považoval městský soud za vhodné uvést, že situaci vzhledem k žalobcem vymezené době nezákonného zásahu posuzoval podle právní úpravy platné do 1. 8. 2021, kdy se postavení osob, které podaly žádost podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, řídilo zákonem o azylu. [4] Městský soud dále uvedl, že jednou z klíčových povinností pojištěnce vůči zdravotní pojišťovně je splnění oznamovací povinnosti. Pojištěnec je povinen informovat příslušnou zdravotní pojišťovnu nejpozději do 8 dnů o skutečnosti rozhodné pro vznik nebo zánik povinnosti státu platit za něj pojistné. Žalobce měl proto jako pojištěnec oznámit do osmi dnů od podání žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti žalované, že spadá z tohoto důvodu do kategorie státních pojištěnců. Z podání žalobce nelze dovodit, že by se domáhal ve stanovené lhůtě 8 dnů od podání žádosti na žalované, aby byl do seznamu státních pojištěnců zahrnut z titulu žadatele o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. Prvním úkonem ze strany žalobce vůči žalované, jak lze dovodit z obsahu příloh žaloby a z dokladů předložených žalovanou, byla žádost o určení právního vztahu ze dne 2. 9. 2020. Právě toto podání žádosti o určení právního vztahu je třeba podle názoru městského soudu vzhledem k jeho obsahu hodnotit jako oznámení žalobce o vzniku povinnosti státu hradit za něj pojistné. Z vyjádření žalované je pak zřejmé, že žalobce za pojištěnce, za kterého hradí pojistné stát, nezaevidovala ani v reakci na toto jeho podání. V tomto ohledu byl tak postup žalované nezákonný. [5] Na druhou stranu městský soud zohlednil, že žalovaná se o skutečnosti, že žalobce požádal o určení statusu osoby bez státní příslušnosti, dozvěděla až ze žádosti žalobce o určení vztahu ze dne 2. 9. 2020. Teprve od tohoto dne mohla žalovaná požadovat, aby stát za žalobce pojistné na zdravotní pojištění platil a teprve tímto dnem by mohl být jako pojištěnec, za kterého hradí pojistné stát, evidován, tedy vpuštěn do systému veřejného zdravotního pojištění. Městský soud proto uzavřel, že žaloba je důvodná pouze z části. A to pokud jde o období od 2. 9. 2020 do 1. 1. 2021. Pro období ode dne 19. 12. 2019 do 1. 9. 2020 městský soud žalobu důvodnou neshledal, neboť v této době žalobce žalovanou nijak neinformoval, že je jejím pojištěncem, za něhož pojistné platí stát. [6] Závěrem městský soud dodal, že pokud se jedná o upozornění v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 Ads 225/202156 (dále též „zrušující rozsudek NSS“), že je třeba se zaměřit na otázku, zda v rozhodném období žalobce nebyl v postavení pojištěnce, za kterého platí pojistné stát, neboť mu byla udělena doplňková ochrana, k takové situaci nedošlo. Od prosince 2019 do 1. 1. 2021 žalobci doplňková ochrana udělena nebyla. Tyto časové údaje městský soud ověřil z rozsudku téhož soudu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 2 Az 57/201930, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2021. III. [7] Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatelka poukázala na to, že ze zrušujícího rozsudku NSS nevyplynulo, že by se měl městský soud zaměřit na to, zda nebyl v rozhodném období žalobce v postavení pojištěnce, za kterého hradí pojistné stát. Zásadní pro další posouzení mělo být ověření účasti v systému veřejného zdravotního pojištění na základě doplňkové ochrany. Městský soud zde navíc hovoří o „dočasné ochraně“, která je však jiným pobytovým oprávněním než doplňková ochrana a není upravena zákonem o azylu, ale zákonem č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky tak městský soud interpretuje závěry zrušujícího rozsudku NSS chybně a nadto zaměňuje institut doplňkové ochrany s institutem dočasné ochrany, ačkoliv se tyto instituty řídí zcela jinou právní úpravou. Stěžovatelka v této souvislosti rovněž nesouhlasila se závěrem městského soudu v bodě 26 napadeného rozsudku, že „Teprve od tohoto dne mohla žalovaná požadovat, aby stát za žalobce pojistné na zdravotní pojištění platil a teprve tímto dnem by mohl být jako pojištěnec, za kterého hradí pojistné stát, evidován, tedy vpuštěn do systému veřejného zdravotního pojištění.“ Z tohoto závěru by bylo možné vyvodit, že teprve dnem, kdy osoba oznámí skutečnost, na základě které má nárok na úhradu pojistného státem, může být tato osoba vpuštěna do pojištění. Podle stěžovatelky by však měla být rozlišována otázka účasti na pojištění a otázka úhrady pojistného, resp. kdo je plátcem pojistného. Účast na veřejném zdravotním pojištění vzniká automaticky při splnění podmínek stanovených právními předpisy a počátek pojištění proto nelze vázat na okamžik, kdy byla splněna oznamovací povinnost. [9] Stěžovatelka dále nesouhlasila s právním posouzením městského soudu, že žadatel o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti má stejná práva a povinnosti jako žadatel o mezinárodní ochranu, a tedy i nárok na účast v systému veřejného zdravotního pojištění. Uvedený nárok nevyplývá ani z judikatury. I když Nejvyšší správní soud konstatoval potřebu analogické aplikace i hmotněprávních ustanovení azylového zákona, nelze pomocí analogie nepřiměřeně rozšiřovat okruh práv žadatelů o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. I přes zjevnou podobnost Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy o postavení osob bez státní příslušnosti je podle stěžovatelky nutné postavení osoby uprchlíka a osoby bez státní příslušnosti od sebe odlišovat. Navíc práva z Úmluvy o postavení osob bez státní příslušnosti by měla být primárně garantována až ve chvíli, kdy je žadateli postavení osoby bez státní příslušnosti přiznáno. Stěžovatelka nevylučuje, že v některých případech je nutné poskytnout žadateli s ohledem na jeho zranitelnou pozici náležitou ochranu, ve vztahu k žadateli o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti však shledává rozdíl mezi přiznáním práva na ubytování v pobytovém zařízení a přiznáním účasti v systému veřejného zdravotního pojištění. Primárně je nutné vycházet z toho, že o postavení osoby bez státní příslušnosti nebylo doposud rozhodnuto, a přiznání účasti na veřejném zdravotním pojištění žadateli je mimo rámec přiměřené analogie. V této souvislosti stěžovatelka dále upozornila na výhradu České republiky, kterou učinila při ratifikaci Úmluvy o postavení osob bez státní příslušnosti ve vztahu k jejímu čl. 24 zahrnující právo na sociální zabezpečení, a sice že bude aplikován pouze v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní předpisy Č