7 Afs 197/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 197/2022- 56 - text  7 Afs 197/2022 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Lenky Oulíkové a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: InStyle International s.r.o. v likvidaci, se sídlem Na Zámecké 1518/9, Nusle, Praha 4, zastoupená Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem se sídlem J. A. Bati 5637, Zlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 17 Af 37/202075, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně (stěžovatelka) v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za srpen 2016 uplatnila nadměrný odpočet ve výši 307 453 Kč. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) zahájil postup k odstranění pochybností a následně daňovou kontrolu. Na základě výsledku daňové kontroly stěžovatelce vyměřil platebním výměrem ze dne 20. 11. 2019 DPH za zdaňovací období srpen 2016 ve výši vlastní daně 1 514 784 Kč. Neuznal uplatněný nárok na odpočet z přijatého plnění od Brugge s.r.o. ve výši 4 096,76 Kč ze základu daně 19 508,40 Kč, neboť stěžovatelka nedoložila daňový doklad č. 2161014 a neprokázala splnění podmínky nároku na odpočet. Dále vyloučil nárok na odpočet daně při pořízení zboží od dodavatelů z jiných členských států, od polského dodavatele Danuta Bedkowska a slovenského dodavatele Kassor International, s.r.o. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila, že zboží bylo dodáno do tuzemska tak, aby zde byla ukončena přeprava. Zboží bylo dopraveno přímo do dalších členských států. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka poskytla dodavatelům české DIČ a neprokázala, že zboží bylo předmětem daně ve státě ukončení přepravy, podle § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „ZDPH“) se za místo plnění považuje tuzemsko a stěžovatelka byla povinna přiznat daň v tuzemsku dle § 108 odst. 1 písm. b) ZDPH. S odkazem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 4. 2010, ve spojených věcech C536/08 a C539/08, X a fiscale eenheid Facet – Facet Trading (dále jen „rozsudek Facet“), dospěl správce daně k závěru, že v takovém případě stěžovatelce nenáleží nárok na odpočet daně. [2] Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 23. 10. 2020, č. j. 36800/20/530021441704561 (dále též „napadené rozhodnutí“). Žalovaný se ztotožnil se správcem daně, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala nárok na odpočet daně z přijatého plnění od Brugge, když nesplnila ani základní podmínku dle § 73 odst. 1 ZDPH mít daňový doklad. Na návrh stěžovatelky byl vyslechnut jednatel dodavatele Karel Tomek, ani jeho výpovědí však nebylo prokázáno poskytnutí plnění v konkrétním rozsahu a ceně, na jehož základě měl být vystaven daňový doklad, ani vystavení daňového dokladu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila daňový doklad a neprokázala ani faktické uskutečnění plnění, správce daně správně nepřiznal uplatněný nárok na odpočet z důvodu nesplnění hmotněprávních podmínek daných § 73 odst. 1 a § 72 odst. 1 ZDPH. Rovněž žalovaný aproboval závěr správce daně vycházející z rozsudku Facet, že pořízení zboží, které je považováno za uskutečněné ve státě, kde vznikla povinnost přiznat daň pouze v důsledku použití DIČ, ale do něhož nebylo zboží skutečně přepraveno, nezakládá u pořizovatele nárok na odpočet daně. K tomu odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 Afs 111/201832. Stěžovatelka neprokázala přemístění zboží do tuzemska a ani nedoložila, že pořízené zboží bylo předmětem daně v jiném členském státě, v němž byla ukončena přeprava. Bylo proto namístě užít § 11 odst. 2 ZDPH, což ovšem stěžovatelku nezbavilo povinnosti přiznat pořízení zboží v členských státech ukončení přepravy, kde jako pořizovatel měla mít za splnění dalších podmínek nárok na odpočet DPH na vstupu. K tvrzení stěžovatelky uplatněnému v odvolání, že se jednalo o třístranný obchod, uvedl, že stěžovatelka nesplnila podmínku § 17 odst. 7 písm. c) ZDPH, podle níž má prostřední osoba v třístranném obchodu povinnost vystavit kupujícímu daňový doklad se sdělením, že se jedná o třístranný obchod. Navíc sama nevykázala v daňovém přiznání ani souhrnném hlášení obchodní transakce zjednodušeným postupem při dodání zboží formou třístranného obchodu prostřední osobou. Také neprokázala a ani v rámci mezinárodního dožádání nebylo zjištěno, že odběratelé vykázali pořízení zboží od stěžovatelky, a správce daně proto správně neměl za prokázané ani splnění podmínky § 17 odst. 6 písm. e) ZDPH, dle které je kupující povinen přiznat daň u dodání zboží uskutečněného prostřední osobou jako pořízení zboží z jiného členského státu. II. [3] Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl. [4] Městský soud se ztotožnil s žalovaným, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně z přijatého plnění od Brugge dle § 72 a § 73 ZDPH. Stěžovatelka nepředložila daňový doklad, který je primární podmínkou pro přiznání nároku na odpočet daně, a neprokázala ani jeho vydání. Dále poukázal na rozsudek SDEU ze dne 21. 11. 2018 ve věci C664/16, Vădan (dále jen „rozsudek Vădan“). Stěžovatelka nepředložila ani jiný doklad, který by mohl sloužit jako ekvivalent daňového dokladu. Městský soud nepřisvědčil stěžovatelce, že výpověď jednatele Brugge prokázala vydání daňového dokladu. Jednatel se k jeho vydání stavěl vyhýbavě, kdy nejprve váhavě tvrdil, že byl vydán, poté své tvrzení opravil na „nevím“, k daňovým dokladům neuvedl nic bližšího a ani nepředložil žádné doklady, které by mohly chybějící daňový doklad nahradit. To, že potvrdil uzavření smlouvy o zprostředkování obchodu s cukrem s dodavatelkou Danutou Bedkowskou, neprokazuje uskutečnění konkrétního sporného zdanitelného plnění v rozsahu a ceně dle daňového dokladu. To platí i pro smlouvu o zprostředkování. Stěžovatelka tedy nepředložila daňový doklad, ani jinak neprokázala poskytnutí konkrétního zdanitelného plnění. [5] Pokud jde o třístranné obchody, městský soud odmítl názor stěžovatelky, že z přímo aplikovatelného právního předpisu Evropské unie plyne, že nebyla povinna deklarovat třístranné obchody v daňových dokladech. K tomu odkázal na čl. 141, čl. 197 odst. 1 písm. c) a čl. 226 bod 11 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. V případě třístranného obchodu je to příjemce (kupující), kdo je povinen přiznat a odvést daň, a proto musí být na faktuře odkaz na směrnici o DPH nebo odpovídající vnitrostátní úpravu, případně jiným srovnatelným způsobem uvedeno, že dochází k přenesení daňové povinnosti. [6] Dále městský soud poukázal na to, že formální nedostatky daňových dokladů byly jen jedním z důvodů, proč nebylo možné dle daňových orgánů aplikovat § 17 ZDPH. Dalším důvodem bylo neprokázání podmínky dané § 17 odst. 6 písm. e) ZDPH a nevykázání dotčené transakce zjednodušeným postupem při dodání zboží formou třístranného obchodu prostřední osobou v souhrnném hlášení a daňovém přiznání. Odmítl argumentaci stěžovatelky, že obchody byly řádně deklarovány jako třístranné obchody. [7] Městský soud považoval za klíčové, že stěžovatelka neprokázala, že kupující přiznal daň u dodání zboží uskutečněného stěžovatelkou (prostřední osobou) jako při pořízení zboží z jiného členského státu (dále jen „JČS“). Ustanovení § 17 ZDPH má zjednodušit třístranné obchody za současného dodržení principu daňové neutrality. Neprokáželi se, že lze aplikovat zjednodušený režim, nastoupí režim § 11 odst. 2 ZDPH. Stěžovatelka nemůže vytýkat správci daně, že své šetření a mezinárodní dožádání nezaměřil k otázce, zda její kupující přiznali v JČS daň dle § 17 odst. 6 písm. e) ZDPH, neboť vycházel z jejího daňového přiznání, v němž tyto obchody nebyly deklarovány jako třístranné obchody. Až v odvolání začala stěžovatelka argumentovat, že šlo o obchody dle § 17 ZDPH. Správce daně na základě obsahu daňového přiznání a kontrolního hlášení zjišťoval, zda bylo zboží dopraveno do České republiky, byť se s ohledem na následné tvrzení stěžovatelky toto zjišťování ukázalo irelevantním (stěžovatelka učinila nesporným, že zboží nebylo dopraveno do České republiky). Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací, a tudíž bylo na stěžovatelce, aby prokázala zdanění zboží kupujícími v JČS, což neprokázala. Skutečnosti zjištěné správcem daně v rámci mezinárodního dožádání, na které stěžovatelka poukazovala (CMR listy, místo vykládky, totožnost osoby přebírající zboží, hrazení faktur), považoval městský soud za nerozhodné, neboť mohou prokazovat pouze uskutečnění transakcí, nikoli jejich zdanění v JČS. [8] Okolnosti týkající se obchodních transakcí se Snapcup Kft. nebyly pro projednávano