7 Afs 283/2023 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 283/2023- 44 - text  7 Afs 283/2023 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Statutární město Plzeň, se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, zastoupen JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, zastoupena doc. JUDr. Janem Brodcem, LL. M., Ph. D., advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 9 A 157/2019193, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2023, č. j. 9 A 157/2019208, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 9 A 157/2019193, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2023, č. j. 9 A 157/2019208, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2019, č. j. MF27684/2017/120324, žalovaný podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl ve sporu z veřejnoprávní smlouvy mezi žalobcem a Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad, IČO: 75086999, se sídlem Jeronýmova 1750/21, České Budějovice (dále též „poskytovatel“), o návrhu žalobce na zaplacení částky 54 974 472,42 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 102 622 833,25 Kč ve výši 6 789 976,50 Kč tak, že výrokem I. uložil poskytovateli povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 102 622 883,25 Kč od 16. 10. 2014 do 11. 8. 2015 ve výši 6 789 976,50 Kč a výrokem II. zamítl návrh žalobce na zaplacení částky 54 974 472,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 16. 10. 2014 do zaplacení. II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 9 A 157/2019193, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2023, č. j. 9 A 157/2019208, napadené rozhodnutí v rozsahu výroku II. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Městský soud shledal nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k druhu a výši korekce, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jak žalovaný o této otázce uvážil, na základě jakých právních předpisů se tak stalo, jaký postoj zaujal ke stanovisku žalobce a z jakých důvodů k danému právnímu posouzení dospěl. V pochybení žalovaného, spočívajícím v uvedení odlišného řádku Pokynů ve vztahu k vytýkanému jednání žalobce (oproti tomu, jak jej uvedl poskytovatel dotace), městský soud nespatřoval vadu, která by měla vliv na zákonnost posouzení věci samé a vedla z tohoto důvodu ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. [4] Vázán právním názorem zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 7 Afs 105/202142 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), se městský soud opětovně zabýval požadavkem žalobce na doložení ratingu banky vystavující záruku. V tomto směru městský soud setrval na svém stanovisku v odůvodnění původního rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 9 A 157/201997 (dále jen „původní rozsudek“), kde v bodech 58 až 59 uvedl: „Soud vešel také na argumentaci žalobce ohledně oprávněnosti požadavku na doložení ratingu banky, která bankovní záruku vystavovala. Požadavek žalobce, jakožto zadavatele, aby banka vystavující bankovní záruku splňovala určité předpoklady, je zcela odůvodněný, neboť mu zaručí jistotu (či alespoň vysokou pravděpodobnost), že předmětná banka bude schopná svůj závazek z bankovní záruky splnit. Požadavek na doložení ratingu zabezpečuje, že sjednaná bankovní záruka v případě potřeby splní svůj účel. Nelogický je tedy argument žalovaného, že je třeba požadavek na bankovní rating posuzovat jako samostatné kritérium nesouvisející s kritériem bankovní záruky, neboť je prvně jmenovaný požadavek na kritérium bankovní záruky pevně navázán a samostatně by nedával smysl. Soud tedy neshledal, že by byl požadavek nepřiměřeným. Nepřiměřený není ani požadavek žalobce, aby uchazeči doložili ratingové hodnocení bank provedené konkrétními ratingovými agenturami (Moody’s, Standard & Poors nebo Fitch). Je tomu tak proto, že tyto agentury dle veřejně dostupných zdrojů informací jsou největší, nejuznávanější a nejrelevantnější, nadto žalobce nepožadoval doložení ratingu od všech těchto společností, ale od kterékoli z nich. Nejedná se proto o diskriminační požadavek. K tomu soud odkazuje také na rozhodovací praxi Úřadu, kdy např. v rozhodnutí ze dne 6. 12. 2020, č. j. ÚOHS35558/2020/500/JBě, v němž Úřad došel v obdobné situaci týkající se požadavku na doložení ratingu k obdobnému závěru. Soud dodává, že otázkou přiměřenosti požadavku na výši ratingové známky (minimálně na úrovni ČR) se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nezabýval, proto se k ní ani soud nevyjadřuje. (59) Soud dává žalobci za pravdu, že skutečnost, že zákon o bankách neukládá bankovním ústavům povinnost zajistit si ratingové ohodnocení a že banky v ČR podléhají bankovnímu dohledu ČNB, není relevantní a nezakládá nadbytečnost žalobcova požadavku na doložení ratingu. Požadavek žalobce byl zcela odůvodněný, a to i vzhledem k žalobcem zmiňované ekonomické krizi, která v době zadávání veřejné zakázky panovala.“ [5] Městský soud však doplnil a částečně korigoval své závěry původního rozsudku v tom smyslu, že i nadále souhlasí s argumentací žalovaného na straně 25 až 26 žalobou napadeného rozhodnutí, podle které, pokud žalobce nevyloučil všechny uchazeče, kteří nesplnili požadavek doložení ratingu banky vystavující záruku, učinil tak v rozporu se zásadou rovného zacházení. Žalobce totiž pochybil, když nabídky některých uchazečů, kteří podmínku požadavku ratingu bankovní záruky nesplnili, hodnotil, zatímco jiné uchazeče z hodnocení vyloučil. Porušení zásady rovného zacházení se žalobce dopustil i tím, že ze zadávací dokumentace nebylo zřejmé, jaký druh ratingu bank žalobce jako zadavatel požaduje, zda se má jednat o rating krátkodobý či dlouhodobý. Městský soud proto korigoval svůj právní závěr v původním rozsudku tak, že se žalobce uvedenými nedostatky dopustil porušení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). [6] Městský soud uzavřel, že zákonnost posouzení prvního žalobního bodu původním rozsudkem, který jej neshledal důvodným, nebyla zpochybněna. Zákonnost posouzení bankovní záruky (část druhého žalobního bodu) původním rozsudkem, která vedla městský soud ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, byla aprobována zrušujícím rozsudkem NSS. Městský soud odmítl nesouhlasná stanoviska žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, která na zrušující rozsudek NSS nahlížejí v rozporu s jeho závěry ohledně charakteru dílčího hodnotícího kritéria bankovní záruky (bod 25 zrušujícího rozsudku NSS), jakož i jeho závěry k námitce, že dílčí hodnotící kritérium nesplňovalo vztah užitné hodnoty a ceny (bod 26 zrušujícího rozsudku NSS). Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud výslovně přisvědčil názoru městského soudu, že způsob, jakým žalobce zvolil dílčí hodnotící kritéria ve spojení se způsobem nastavení jejich vah, byl v souladu s § 78 odst. 4 a 5 ZVZ a dílčí hodnotící kritéria vyjadřovala vztah užitné hodnoty a ceny, k čemuž Nejvyšší správní soud poukázal na konkrétní rozhodovací praxi žalovaného, kde žalovaný dospěl v obdobné situaci ke zcela odlišným závěrům o přípustnosti požadavku na bankovní záruku (bod 28 zrušujícího rozsudku NSS). Podle městského soudu tak zůstává i nadále důvodem pro zrušení výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí žalovaným provedené nezákonné posouzení dílčího požadavku na bankovní záruku. III. [7] Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační stížnost jak žalovaný (dále jen „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“). [8] Stěžovatel má za to, že městský soud v napadeném rozsudku zcela vágně a nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel nesprávně posoudil neoprávněnost dílčího požadavku na doložení ratingu banky vystavující bankovní záruku, čímž zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti spočívající v nepřezkoumatelnosti. Je evidentní, že městský soud setrval na svém právním názoru, že požadavek na předložení ratingu není diskriminační. Tento závěr je však nejen v rozporu s dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, nýbrž také v rozporu se závěrem, který sám městský soud předkládá v pozdější části napadeného rozsudku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2023, č. j. 8 Afs 250/202138, stěžovatel uvedl, že požadavek na rating bankovního ústavu je v projednávaném případě nutné považovat za nepřiměřený a nedostatečně formulovaný, neboť jeho stanovením se žalobce, jakožto zadavatel veřejné zakázky, dopustil porušení zásad uved