7 As 235/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 235/2024- 30 - text 7 As 235/2024 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Lenky Krupičkové a Faisala Husseiniho v právní věci žalobců: a) E. B. H., b) T. B., oba zastoupeni Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: R. N., zastoupen Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 11 A 49/202392, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2023, č. j. MHMP 346316/2023, sp. zn. SMHMP 645517/2022/STR (dále též „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný ve výroku A. částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22, odboru výstavby, ze dne 1. 2. 2022, č. j. P22 1271/2022 OV 09, sp. zn. MC22 1703/2015 OV 09 (dále též „rozhodnutí o odstranění stavby“). Tímto rozhodnutím bylo žalobcům nařízeno odstranění stavby oplocení u rodinného domu č. p. X, na pozemku parc. č. XA (s přesahem na pozemek parc. č. XB), vše v k. ú. P. (dále též „oplocení“ či „stavba“). II. [2] Žalobci napadli uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Soud předně uvedl, že pro řízení o odstranění stavby není stěžejní otázka přesahu oplocení na vedlejší pozemek parc. č. XB, jak se mylně domnívají žalobci. Touto otázkou se zabývaly správní orgány v řízení o dodatečném povolení stavby. Řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení jsou přitom dvě samostatná řízení s rozdílným účelem a předmětem. V řízení o odstranění stavby lze namítat pouze nesplnění podmínek dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále též „stavební zákon“). Městský soud dále akcentoval, že žalobcům bylo odstranění stavby nařízeno z důvodu absence územního souhlasu. Dovodil, že stavba žalobců vyžadovala územní souhlas, neboť se nejedná o žádnou z výjimek dle § 79 odst. 2 stavebního zákona. Tím však žalobci nedisponovali, a postavili tak oplocení bez potřebného povolení. Soud neshledal důvodnými ani námitky dovozující nezákonnost podmínky č. 3 a 6, které byly žalobcům v nařízení o odstranění stavby uloženy. Důvodnými soud neshledal ani další námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelé předně uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil otázku, zda je pro řízení o odstranění stavby zásadní argumentace týkající se přesahu oplocení na vedlejší pozemek parc. č. XB. Dle názoru stěžovatelů byla otázka vlastnictví pozemku, na kterém se oplocení nachází, v řízení stěžejní. V této souvislosti stěžovatelé namítali, že závěr o přesahu oplocení na pozemek parc. č. XB je ve své podstatě nesprávný a nemá oporu ve spisové dokumentaci. Jsou toho názoru, že stavební práce související se stavbou oplocení (konkrétně podbetonování a dobetonování základů patek) proběhly vždy ze strany pozemku stěžovatelů, tj. bez zásahu do sousedních pozemků. Stavba oplocení tak ani zčásti nezasahuje na sousední pozemky, tedy ani do pozemku parc. č. XB v k. ú. P. Stěžovatelé dále namítali neurčitost a nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí žalovaného o odstranění stavby, neboť neobsahuje srozumitelné označení rozsahu a obsahu povinností stěžovatelů, z důvodu čehož je rozhodnutí žalovaného nevykonatelné. V dalším okruhu námitek stěžovatelé namítali nesprávné posouzení zákonnosti podmínek odstranění stavby. Stěžovatelé nesouhlasili se závěrem městského soudu, dle kterého je 3. a 6. podmínka stanovená v prvostupňovém rozhodnutí v souladu se zákonem. Jsou názoru, že správní orgány nebyly oprávněny uložit stěžovatelům podmínky, jakým způsobem by měla být stavba odstraněna (podmínka č. 3), ani specifikaci, jak mohou stěžovatelé pozemek znovu oplotit (podmínka č. 6 v rozhodnutí o odstranění stavby). Stěžovatelé proto namítají, že podmínky byly stanoveny v rozporu se zákonem a zakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatelé navrhli, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. IV. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelé v kasační stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti; v podstatě pouze opakují argumenty, které uvedli v předchozích řízeních. Žalovaný proto odkázal na svoje předchozí vyjádření ve věci v řízení o žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. [5] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud předně není názoru, že by se městský soud dopustil nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž je jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, ve kterém uvedl, že „neníli z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jdeli o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“ [9] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Městský soud řádně vysvětlil, z jakého důvodu shledal rozhodnutí o odstranění stavby souladné se zákonem. Dostatečně se vypořádal se žalobními námitkami, které souvisí s předmětem nynějšího řízení, a to zcela v souladu s judikaturou (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003, ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 4 Azs 27/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 8 Afs 73/2007). Náležitě vysvětlil, proč není stěžejní přesah oplocení stěžovatelů do sousedního pozemku, resp. otázka vlastnictví sporné části pozemku. Městský soud správně uvedl, že takové námitky stěžovatelů nejsou pro nyní projednávanou věc podstatné, neboť se jedná o řízení o odstranění stavby a niko