7 As 330/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 330/2022- 39 - text  7 As 330/2022 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. V., zastoupen Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) obec Hlásná Třebaň, se sídlem Karlštejnská 150, Hlásná Třebaň, zastoupena JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, II) J. V., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2022, č. j. 51 A 117/2020108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 6. 1. 2020, č. j. MBE/69099/2019/VÝSTKp, Městský úřad Beroun (dále též „stavební úřad“) nařídil žalobci, aby do 30. 4. 2020 odstranil jakožto vlastník stavbu obsahující kabelové vedení nízkého napětí, napojení na rozpojovací skříň č. R555 a ukončení v pojistkové skříni SS100 na specifikovaných pozemcích v katastrálním území H. (dále též „stavba“ nebo „přípojka“). [2] K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 7. 2020, č. j. 106736/2020/KUSK, změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný nově formuloval lhůtu pro odstranění stavby (3 měsíce od právní moci rozhodnutí) a zrušil žalobci povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby, jakož i podmínky pro odstranění stavby č. 1, 6, 9, 10 a 14 až 16. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. II. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Žalovaný srozumitelně vysvětlil, jaké důvody vedly správní orgány k uložení povinnosti odstranit stavbu právě žalobci. Ten v řízení o odstranění stavby nenamítal, že by stavbu prováděl v souladu se stavebním rozhodnutím, ani že tato stavba byla dodatečně povolena. Omezil se na tvrzení, že žádné povolení nevyžadovala. Jádrem sporu označil krajský soud otázku, zda byl žalobce v postavení osoby, které mohlo být odstranění stavby nařízeno, neboť žalobce její vlastnictví v žalobě sporoval. V tomto směru vytkl správním orgánům, že důsledně nerozlišovaly mezi pojmy vlastník a stavebník, ačkoliv je toto rozlišení zásadní pro účely odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Odstranění stavby lze totiž nařídit buďto vlastníkovi, nebo stavebníkovi se souhlasem vlastníka. Navzdory nedůslednému rozlišení postavení žalobce ve správních rozhodnutích však krajský soud neshledal žalobu důvodnou. Poukázal na to, že žalobce v průběhu celého správního řízení nezpochybňoval, že by nebyl vlastníkem sporné přípojky. Dle záznamu o policejní kontrole se přímo na místě ke stavbě přihlásil jako její zadavatel, respektive osoba, jejímiž pokyny se měla řídit osoba provádějící bagrovací práce. Žalobce v souvislosti s přípojkou rovněž uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o dodávkách elektrické energie. Vystupovalli žalobce od počátku v dané roli, pak krajský soud považoval za zcela logické, že jej stavební úřad považoval za vlastníka přípojky a takto s ním také jednal. Správní orgány vyřešily otázku účastnictví na základě popsaných skutečností implicitně, v tomto ohledu jim nevznikly žádné relevantní pochybnosti. Otázku vlastnictví žalobce zpochybnil až v soudním řízení. Krajský soud proto toto tvrzení posoudil jako účelové. Současně odmítl, že by vlastníkem přípojky měl být vlastník dotčeného pozemku. K tomu odkázal na § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Uzavřel, že správní orgány měly legitimní důvod domnívat se, že vlastníkem přípojky je žalobce. Podle krajského soudu se žalovaný rovněž řádně zabýval námitkou, že ke stavbě nebylo třeba veřejnoprávního povolení. Dospěl přitom ke správnému závěru, že bylo třeba územního souhlasu, neboť přípojka je stavebním záměrem uvedeným v § 103 stavebního zákona, u kterého je dle § 96 odst. 2 písm. a) téhož zákona vyžadován územní souhlas. Žalobce byl také řádně vyrozuměn o shromážděných podkladech a měl možnost se k nim vyjádřit. Krajský soud dále nepřisvědčil žalobci, že nemusel žádat o dodatečné stavební povolení s ohledem na žádost o společné územní rozhodnutí a stavební povolení J. V. ml. ze dne 21. 10. 2013 (dále též „žádost syna“). Tato žádost se týkala povolení stavby ekofarmy, nikoli stavby přípojky. Na tom nic nemění ani část projektové dokumentace stavby přípojky, kterou žalobce založil do spisu po vyhlášení rozsudku. Krajský soud shrnul, že pokud žalobce nedisponoval žádným povolením vyžadovaným pro provedení stavby, nebyl oprávněn zahajovat jakékoliv práce směřující k realizaci přípojky, a stavební úřad byl proto povinen zahájit řízení o odstranění stavby. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní nejprve rekapituloval svou argumentaci v řízení před krajským soudem a závěry rozsudku ve vztahu k vlastnictví přípojky. Následně uvedl dva kasační body. V prvním odkázal na řízení vedené u kasačního soudu pod sp. zn. 9 As 171/2022, týkající se žádosti syna. Uvedl, že se v této žádosti jeho syn výslovně přihlásil k vlastnictví přípojky. Správní orgány měly proto z úřední činnosti vědět, že přípojka je vlastnictvím syna stěžovatele a že je zahrnuta v jeho žádosti o stavební povolení, včetně příslušné projektové dokumentace. Z dokumentace však byla část související s přípojkou neoprávněně vyjmuta. Skutečnost, že tuto dokumentaci stěžovatel soudu ihned doložil, pak svědčí o tom, že byla řádně vytvořena a skutečně byla součástí žádosti syna, avšak byla neoprávněně vyjmuta. Podle stěžovatele není rozhodné, jak byla žádost syna nazvána. Podstatné je, že projektová dokumentace k přípojce byla její součástí vedle projektu na stavbu ekofarmy. Tím je vyvráceno, že by stěžovatel byl vlastníkem, kterému je možné nařídit odstranění stavby. Ohledně skutečnosti, že vlastnictví rozporoval až v žalobě, stěžovatel uvedl, že je laikem, který nevnímal rozdíl mezi stavebníkem a vlastníkem. Byly to správní orgány, které měly jasně vymezit účastníky řízení o odstranění stavby. Nerozlišovaly však mezi vlastníkem a stavebníkem a uložily odstranění stavby někomu, komu nepatří. Stavební úřad měl vyzvat stěžovatele a jeho syna, aby vlastnický vztah k přípojce ve lhůtě vysvětlili s poučením o následcích nevyhovění výzvě. [5] Ve druhém kasačním bodu stěžovatel namítl, že není možné vést současně řízení o odstranění stavby a o jejím povolení. Dokud není rozhodnuto v řízení o povolení stavby, není možné pravomocně ukončit řízení o jejím odstranění. Řízení o povolení stavby ekofarmy (k žádosti syna) však dosud nebylo pravomocně skončeno. Krajský soud zcela pominul protokol o místním šetření ze dne 25. 7. 2013 (dále též „protokol z 25. 7. 2013“), z něhož mimo jiné vyplývá, že stavební činnost na pozemku parc. č. XA byla zahájena před podáním žádosti syna, o čemž stavební úřad věděl. Měl tedy žádost syna posuzovat podle jejího obsahu, tedy jako žádost o dodatečné stavební povolení včetně žádosti o povolení přípojky. Stěžovatel i v rámci řízení o odstranění stavby upozorňoval na to, že žádost syna nebyla stavebním úřadem řádně vyřízena a řízení není pravomocně skončeno. Překážkou pro zahájení řízení o odstranění stavby je proto dosud pravomocně neskončené řízení o žádosti syna, který se k vlastnictví přípojky v žádosti přihlásil. [6] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Zdůraznil, že námitku ohledně nedostatku pasivní legitimace stěžovatel uplatnil až v žalobě. Stěžovatel vystupoval z pozice zadavatele práce a vlastníka přípojky, stavební práce objednal, na práce dohlížel a uzavřel smlouvu v souvislosti s dodáváním elektřiny pomocí přípojky. Tyto okolnosti stěžovatel v průběhu správního řízení nevyvracel, a nečiní tak ani nyní. Procesní úkony směřovaly ke stěžovateli jako povinné osobě, byl vyrozumíván o konání ústních jednání spolu s ohledáním nepovolené stavby na místě samém, na která se po omluvě nedostavoval. Rovněž se seznamoval s podklady, měl tedy možnost ohradit se, pokud se necítil za stavbu odpovědný. Správní orgány neměly indicie o tom, že má být pasivně legitimován někdo jiný a shromážděné podklady v tomto směru nevyvolávaly nejistotu. Námitku nedostatku pasivní legitimace proto ža