7 As 81/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 81/2023- 59 - text  7 As 81/2023 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. N., zastoupen JUDr. Annou Daňkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Vinohradská 17, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České Republiky s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupena JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 A 46/202171, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 A 46/202171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. PUV 201936496, žalovaný rozhodl o výmazu užitného vzoru č. 33377 o názvu „Zařízení ke shromažďování dat o zvěři, přístupu k nim a nakládání s těmito daty“ z rejstříku užitných vzorů na základě návrhu osoby zúčastněné na řízení s odůvodněním, že žalobce jako majitel užitného vzoru se ve stanovené ani v prodloužené lhůtě k návrhu nevyjádřil a tím byly dány podmínky pro výmaz podle § 18 odst. 4 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o užitných vzorech“). [2] Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2021, č. j. PUV 201936496/20076423/2020/ÚPV, předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodl o rozkladu žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného tak, že výrokem I. vyslovil, že podle § 65 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, s použitím § 21 odst. 2 zákona o užitných vzorech se zmeškání lhůty nepromíjí, a výrokem II. rozklad žalobce zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 A 46/202171, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Městský soud konstatoval, že žalovaný porušil zásadu rovnosti a princip legitimního očekávání, když žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty nevyhověl, ačkoli v ní byly uvedeny důvody obdobné jako v žádostech o prominutí zmeškání lhůty podaných v jiných – zápisových, nikoli výmazových – řízeních týkajících se užitných vzorů, v nichž naopak těmto žádostem vyhověl. Městský soud proto napadené rozhodnutí nepovažoval za rozhodnutí vydané v souladu se zásadou rovného zacházení a legitimního očekávání při aplikaci stejné právní normy v rámci rozhodovací správní praxe a jako takové je považoval za nevydané v souladu se zákonem. III. [5] Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační stížnost jak žalovaný (dále též „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“). [6] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu ohledně porušení zásady rovného zacházení a legitimního očekávání, neboť pokud jde o rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání lhůty, nelze v řízení o návrhu na výmaz užitného vzoru automaticky vycházet z rozhodnutí učiněných v rámci zápisného řízení s ohledem na zcela odlišnou povahu obou řízení. Na zmeškání lhůty k provedení úkonu v řízení o přihlášce a v řízení o návrhu na výmaz užitného vzoru nelze nahlížet stejnou optikou a z toho důvodu pak nelze ani poukazovat na odlišnou rozhodovací praxi a porušení principu legitimního očekávání. Ve zkráceném, přísně koncentrovaném a dvoustranném výmazovém řízení nezbývá prostor pro doplňování důvodů a dodatečné dodávání důkazů navrhovatelem, čemuž odpovídá i povinnost majitele užitného vzoru vyjádřit se k těmto důvodům ve stanovené lhůtě, v tomto případě do 6. 4. 2020. Tato lhůta byla žalobci jako majiteli užitného vzoru již dvakrát prodloužena. Nejprve do 6. 6. 2020 na základě jeho žádosti ze dne 4. 3. 2020 a poté do 6. 7. 2020 na základě jeho žádosti ze dne 8. 6. 2020. Vzhledem k uvedenému bylo důvodné nahlížet na posouzení důvodů prominutí zmeškání lhůty v rámci správního uvážení stěžovatele přísnější optikou, než je tomu u řízení o přihlášce užitného vzoru, kdy jde fakticky o prominutí zmeškání lhůty pro doplnění formálních nedostatků přihlášky užitného vzoru. [7] Stěžovatel dále uvedl, že podmínkou prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu je existence závažného důvodu. Existenci takového důvodu se však žalobci nepodařilo prokázat. Žalobce tvrdil, že napadením serverů počítačovými viry u žalobce i jeho zástupce od 1. 6. 2020 do 1. 8. 2020 došlo ke ztrátě dat týkajících se lhůt a byla znemožněna komunikace mezi žalobcem, jeho zástupcem a stěžovatelem. Stěžovateli přitom v uvedené době byla doručena žalobcova žádost o prodloužení lhůty a žalobci bylo doručeno sdělení stěžovatele o prodloužení této lhůty. V daném případě žalobce žádal o prodloužení lhůty k vyjádření celkem dvakrát, poprvé mu byla lhůta prodloužena do 6. 6. 2020. Následně požádal dne 10. 6. 2020 o druhé prodloužení lhůty k vyjádření, ačkoli první prodlouženou lhůtu k vyjádření zmeškal, neboť marně uplynula. Přesto mu byla lhůta prodloužena do 6. 7. 2020 (v zásadě prominuta). Z doručenky je patrno, že tato zpráva byla zástupci žalobce doručena do datové schránky fikcí dne 21. 6. 2020, přičemž dne 22. 6. 2020 se oprávněná osoba přihlásila do datové schránky. Tvrzení žalobce o napadení viry a ztrátě dat působí nevěrohodně vzhledem k tomu, že k nim mělo dojít v době, kdy probíhala komunikace se stěžovatelem, konkrétně když žalobce prostřednictvím svého zástupce žádal stěžovatele o druhé prodloužení lhůty k vyjádření (10. 6. 2020) a bylo mu doručeno druhé povolení prodloužení lhůty. Za daných okolností proto stěžovatel tvrzené omezení žalobcovy činnosti plynoucí z napadení počítačovými viry nepovažoval za závažný důvod. Žalobcem tvrzené skutečnosti podle stěžovatele svědčí spíše o pochybení zástupce žalobce, které nemůže být důvodem pro prominutí zmeškání lhůty. Pokud jde o žalobcův poukaz na nemožnost komunikace s ohledem na pandemii COVID19 a nouzový stav s ní spojený, pak žalobce nijak neprokázal, že by v jeho důsledku v daném případě došlo k narušení elektronické komunikace a nemožnosti doručovat datovou schránkou. Naopak ze správního spisu plyne, že žalobce v průběhu nouzového stavu se stěžovatelem komunikoval. Navíc v době, kdy žalobce žádal o prodloužení lhůty k vyjádření a následně se měl vyjádřit k návrhu na výmaz užitného vzoru, nouzový stav (vyhlášený od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020) již neplatil. Jak vyplývá z judikatury, prominout zmeškání lhůty nelze automaticky, žadatel musí naopak tvrdit a osvědčit, že mu bylo provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ v důsledku mimořádného opatření. Žalobce však ohledně důvodů zmeškání lhůty k vyjádření se k návrhu na výmaz užitného vzoru neunesl své důkazní břemeno. [8] Závěrem stěžovatel poukázal na to, že městský soud se v napadeném rozsudku konkrétním posouzením závažnosti důvodů v posuzovaném případě nezabýval a ani nevzal v úvahu tu skutečnost, že stěžovatel lhůtu k vyjádření ve prospěch majitele užitného vzoru de facto již jednou prominul. Městský soud pouze odkázal na rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty v řízení o zápisu užitného vzoru, z čehož nesprávně dovodil porušení principu legitimního očekávání. [9] Rovněž stěžovatelka namítala, že městský soud v posuzované věci dospěl k nesprávnému závěru o porušení zásady rovnosti účastníků a legitimního očekávání. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neshledal, že napadení počítačových systémů, resp. narušení kybernetické bezpečnosti obecně není závažným důvodem. Žalovaný však v rámci posouzení žádosti žalobce dospěl k závěru, že žalobce v žádosti uvedl nepravdivé skutečnosti, když na jednu stranu tvrdil, že jeho server i server jeho zástupce byly (shodně) napadeny od 1. 6. 2020, ale zároveň zaslal žalovanému dne 10. 6. 2020 žádost o prodloužení lhůty. V kontextu těchto okolností, kdy žalobce evidentně měl povědomost o běžící lhůtě k vyjádření v době, kdy podle jeho tvrzení měl jeho server být napaden a v důsledku toho ztracena evidence lhůt, je nutno uvedený důvod vyhodnotit jako nepravdivý, a tedy nepřijatelný pro vyhovění žádosti. Není porušením pravidla rovného přístupu a zásady legitimního očekávání, když žalovaný vyhoví žádosti, která sama nevyvolává pochybnosti o pravdivosti v ní uvedených tvrzení, a oproti tomu nevyhoví jiné žádosti, která sice obsahuje důvody obdobné, avšak je z ní jednoznačně patrný vnitřní rozpor mezi jednotlivými tvrzeními. [10] K žalobcem uvedenému důvodu zmeškání lhůty spočívajícím v komplikacích spojených s pandemii COVID19 stěžovatelka uvedla, že žalobci běžela prodloužená lhůta k vyjádření ještě sedm týdnů po skončení nouzového stavu, kdy uložená omezení byla, pokud jde o volný pohyb a shromažďování osob, minimální. Epidemiologická situace a s ní so