8 Afs 245/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 245/2023- 78 - text  8 Afs 245/2023-82 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobců: a) Tabák Plus, spol. s r.o., se sídlem Nové Sady 606/40, Brno, a b) JUDr. Jiří Švihla, insolvenční správce žalobkyně a), se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, oba zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2020, čj. 44536/20/5100-41456-711929, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2023, čj. 31 Af 8/2021-393, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2023, čj. 31 Af 8/2021-393, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2020, čj. 44536/20/5100-41456-711929, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a) ve výši 30 273,40 Kč a žalobci b) ve výši 27 273,40 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně JUDr. Moniky Novotné, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem sporu je určení konce úročení z neoprávněného jednání správce daně z důvodu neoprávněného vymáhání daně na základě nezákonných zajišťovacích příkazů. [2] Specializovaný finanční úřad (dále „správce daně“) rozhodnutím ze dne 8. 1. 2020, čj. 211226/19/4300-12715-107540 (dále „rozhodnutí správce daně), přiznal žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně z důvodu neoprávněného vymáhání daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2011 až říjen 2011, srpen 2012 až prosinec 2012, leden 2013 až prosinec 2013, leden 2014 a březen 2014 až červen 2014 na základě zajišťovacích příkazů. Proti rozhodnutí správce daně se žalobkyně odvolala. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím rozhodnutí správce daně potvrdil a odvolání zamítl. [3] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci samostatnými žalobami. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, čj. 31 Af 8/2021-349, žaloby spojil ke společnému projednání a napadené rozhodnutí zrušil. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží úrok dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020, již od vydání exekučních příkazů, nikoli až od vymožení dané částky a jejího připsání na účet správce daně. Daňové orgány podle krajského soudu vyhodnotily chybně i to, do kdy má žalobkyně nárok na přiznání úroku. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na tento úrok až do pravomocného skončení neoprávněně vedeného exekučního řízení bez ohledu na to, zda byl proveden výkon exekuce. Neoprávněnost exekučního řízení tak skončila okamžikem, ve kterém dodatečné platební výměry nabyly právní moci, tedy 9. 6. 2016. Ostatní námitky nebyly podstatné. [4] Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, čj. 8 Afs 76/2022-71, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, pokud jde o určení konce úročení. Krajský soud se totiž nevyjádřil k argumentaci žalovaného, která pro danou věc nebyla zjevně bez významu. Za rozhodnou krajský soud považoval splatnost dodatečných platebních výměrů, která je dle něj odvozena od nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů. Žalovaný přitom tvrdil, že konec úročení stanovil v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů. Splatnost byla stanovena přímo ve výrocích dodatečných platebních výměrů. Nemohl ji proto pro výpočet úroku stanovit odlišně. Touto argumentací se ovšem krajský soud nezabýval, a proto NSS rozsudek krajského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasačními námitkami, které se týkaly stanovení počátku úročení. S nimi se neztotožnil. Počátek úročení však již není nadále sporný, proto NSS vypořádání těchto námitek nerekapituluje. [5] Krajský soud v dalším řízení v záhlaví označeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil. Ke konci doby úročení, jenž nadále zůstalo sporné, konstatoval, že úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu náleží žalobkyni do skončení neoprávněnosti exekučního řízení. Opětovně dospěl k závěru, že neoprávněnost exekučních řízení skončila 9. 6. 2016, tedy dnem, kterým dodatečné platební výměry nabyly právní moci. Dle krajského soudu na daném závěru nic nemění ani argumentace žalovaného, dle které je nutné vycházet z dat splatnosti uvedených na dodatečných platebních výměrech. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítá, že je nutné rozlišovat mezi jednotlivými exekučními řízeními. Má za to, že v případě exekuce zahájené exekučním příkazem na prodej movitých věcí žalobkyni skutečně náleží úrok až do 9. 6. 2016. Exekuční řízení zahájená exekučními příkazy na přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele však již ke dni 9. 6. 2016 nebyla vedena. Žalobkyni proto úroky dle § 254 odst. 2 daňového řádu až do tohoto dne nenáleží. [7] Konkrétně stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný, jelikož krajský soud uvedl, že úrok z neoprávněného jednání správce daně náleží žalobkyni od zahájení daňové exekuce do jejího pravomocného skončení. Zároveň uvedl, že neoprávněnost exekučního řízení skončila dnem nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů, tedy 9. 6. 2016, a žalobkyni do tohoto dne náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně. Stěžovatel však namítá, že ne všechna exekuční řízení skončila až 9. 6. 2016. Proto jsou tato tvrzení krajského soudu rozporná. Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se totiž nezabýval otázkou, zda byla jednotlivá exekuční řízení v době nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů ještě vedena. Tři ze čtyř exekučních řízení však již neběžely. Krajský soud rovněž neuložil povinnost žalovanému přiznat žalobkyni úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu až do 9. 6. 2016, nýbrž jej zavázal k přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Není tak zřejmé, v jaké sazbě by měl úroky přiznat, tedy zda ve výši podle § 254 odst. 1 či 2 daňového řádu. [8] Stěžovatel má za to, že pokud by kasační soud nezrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, měl by jej zrušit pro nesprávné posouzení právní otázky, spočívající v určení okamžiku, do kterého byla proti žalobkyni neoprávněně vedena daňová exekuce. Jeden nedoplatek je možné vymáhat různými způsoby provedení exekuce na základě různých exekučních příkazů. Každé exekuční řízení končí odlišně. To však napadený rozsudek nerespektuje. Správnost uvedeného výkladu podporuje také rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2023, čj. 10 Afs 78/2022-38, Českomoravská olejářská II, zejména body 18, 19 a 25. Stěžovatel si požádal o přednostní projednání věci. K žádosti se připojili také žalobci. Nejvyšší správní soud žádosti vyhověl a kasační stížnost projednal přednostně, protože shledal, že jsou ve věci dány závažné důvody pro přednostní projednání spočívající především v probíhajícím insolvenčním řízení, které bylo zároveň jedním z důvodů pro přiznání odkladného účinku. [9] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že vymožením finančních prostředků exekuční řízení nekončí. Daňová exekuce nemohla být ukončena dříve, než došlo k převodu zajištěných finančních prostředků z osobního depozitního účtu na osobní daňový účet žalobkyně pro úhradu pravomocně stanovené daně. Pokud je vůči dlužníkovi vedeno insolvenční řízení, je možné daňovou exekuci nařídit, nelze ji však provést. Správce daně měl povinnost vymoženou částku vydat do majetkové podstaty. Vymoženou částku nesprávně použil na úhradu stanovené daně. Pokud finanční prostředky nevydal do majetkové podstaty dlužníka, znamená to, že pokračoval v exekučním řízení, a to až do dne převedení vymožených finančních prostředků na úhradu pravomocně stanovené daně. Totéž vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, čj. 23 Co 229/2023-149, Tabák Plus. Správce daně vedl exekuční řízení až do dne započtení vymožených prostředků na pravomocně stanovenou daň. Žalobkyni proto musí náležet vyšší úrok až do 9. 6. 2016. Správce daně totiž po celou dobu vymoženými prostředky disponoval. Nižší úrok daňovému subjektu náleží až od chvíle, kdy je daň skutečně uhrazena a správce daně je v prodlení s vrácením neoprávněně vymožené částky. [10] Stěžovatel se s argumentací žalobců neztotožňuje. Tvrdí, že se nesprávně domáhají náhrady škody, jako by správce daně vedl exekuci podle exekučního řádu. Ten ji však vedl podle daňového řádu. Od vymožení dané částky již nemohla daňová exekuce způsobovat žalobkyni újmu. Tvrzení žalobců je v rozporu s rozsudkem ve věci Českomoravská olejářská II. Z něj vyplývá, že exekuční řízení trvají do jejich pravomocného skončení. Pravomocným skončením nelze chápat až okamžik převede