8 As 142/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 142/2022- 38 - text  8 As 142/2022-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: K. F. zastoupená JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, čj. MSP155/2021ODSKOTC/12, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, čj. 18 A 16/202235, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Petry Carvanové, advokátky. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se v dané věci zabývá využitelností předchozí judikatury týkající se běhu lhůty pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Spor je konkrétně veden o to, zda tato lhůta začala běžet až okamžikem nabytí zletilosti oběti. I. Vymezení věci [2] Žalobkyně se stala v době, kdy byla nezletilá, obětí trestného činu. Žádostí ze dne 4. 10. 2021 se domáhala poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ve formě paušální částky 50 000 Kč podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Trpí totiž posttraumatickou stresovou poruchou jako následkem trestného činu, který dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 1 T 1/2021, trval nejméně od října 2018 do 14. 6. 2019. Žalobkyně plné svéprávnosti nabyla zletilostí, a to dne 16. 10. 2020. [3] Žalovaný žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 15. 2. 2022, čj. MSP155/2021ODSKOTC/12. Vyšel z toho, že žalobkyně je oprávněnou osobou, protože je obětí trestného činu a pachatel jí způsobil těžkou újmu na zdraví. Splňuje tedy znaky oběti dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů. Žádost ovšem podala opožděně. Zákon v § 30 odst. 2 stanoví dvouletou subjektivní lhůtu k podání žádosti. Žalobkyně podala trestní oznámení dne 14. 6. 2019 a žádost byla doručena žalovanému až dne 4. 10. 2021. Právo žalobkyně na peněžitou pomoc by zaniklo, i kdyby se žalovaný přiklonil k závěru, že žalobkyně nevěděla o své újmě v podobě psychických potíží v době, kdy podávala trestní oznámení. Podle žalovaného za moment zjištění újmy může být považován také znalecký posudek ze dne 10. 8. 2019, ze kterého jasně vyplývá zjištěná újma, kterou žalobkyně popsala v rámci psychologického vyšetření. V takovém případě dvouletá zákonná lhůta uběhla již dne 10. 8. 2021. I když zákon stanoví kromě subjektivní lhůty taky pětiletou objektivní lhůtu, tyto lhůty běží nezávisle na sobě. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Nesouhlasila se závěrem žalovaného o zániku jejího nároku z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní lhůty pro uplatnění práva. Žalovaný věděl, že k trestné činnosti došlo v době, kdy byla stále nezletilá a nebyla schopna objektivně posoudit, zda a jaká újma jí ve skutečnosti vznikla. I přes znalost rozsudku NSS ze dne 8. 10. 2021, čj. 5 As 189/2020-61, žalovaný rozhodl vadně a v rozporu s účelem zákona o obětech trestných činů. [5] Městský soud shora označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za stěžejní považoval shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Plně se ztotožnil se závěry tam uvedenými, které jsou použitelné na situaci žalobkyně, a odkázal na ně. Na počítaní hmotněprávních lhůt podle zákona o obětech trestných činů se subsidiárně aplikuje občanský zákoník. Zdůraznil, že je možné subsidiárně použít normy soukromého práva tam, kde veřejnoprávní úprava chybí nebo je kusá, a kde nelze dospět k rozumnému závěr, že neexistence úpravy má svůj samostatný smysl či účel. Městský soud tudíž dospěl k závěru, že dle § 622 ve spojení s § 654 odst. 2 občanského zákoníku a § 37 zákona o obětech trestných činů může subjektivní prekluzivní lhůta začít běžet až po okamžiku nabytí zletilosti, a tedy i plné svéprávnosti oběti trestného činu (dítěte). Podle městského soudu mohla dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta k uplatnění práva na peněžitou pomoc započít v dané věci nejdříve 16. 10. 2020, tedy v den, kdy žalobkyně nabyla zletilosti. K jejímu marnému uplynutí (a tedy k zániku tohoto práva) by došlo teprve dne 16. 10. 2022. Žalobkyně podala žádost dne 4. 10. 2021, tedy včas. Nad rámec nutného odůvodnění městský soud dodal, že i kdyby počátek běhu lhůty nebyl navázán na dosažení zletilosti žalobkyně, není posouzení počátku běhu této lhůty správné. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [6] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky (ne)uplynutí dvouleté zákonné subjektivní prekluzivní lhůty. Vedle toho se vymezuje i vůči závěru soudu, podle něhož i kdyby se zde neaplikoval občanský zákoník, stěžovatel nesprávně stanovil počátek běhu lhůty. [7] Stěžovatel za zásadní právní vadu považuje odpověď na otázku, zda je možné uvažovat o subsidiární aplikaci obecného právního předpisu (občanského zákoníku) za situace, kdy speciální právní předpis (zákon o obětech trestných činů) stanoví vlastní úpravu. Zákon o obětech trestných činů upravuje institut prekluze a jasně, konkrétně a speciálně stanoví i počátek běhu subjektivní a objektivní prekluzivní lhůty. Výklad městského soudu v napadaném rozhodnutí i v judikatuře NSS (již zmíněný rozsudek čj. 5 As 189/2020-61 či rozsudek ze dne 29. 1. 2019, čj. 9 As 423/2018-29) je v rozporu s úmyslem a záměrem zákonodárce. Peněžitá pomoc obětem trestné činnosti je svébytný veřejnoprávní nárok vůči státu, který nelze ztotožňovat se soukromoprávním nárokem na náhradu škody. Má řešit zhoršenou sociální situaci způsobenou trestným činem. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce pro některou ze skupin obětí trestné činnosti (oprávněných žadatelů dle § 24 odst. 1 zákona o obětech trestných činů) upravit počátek běhu či délku prekluzivní lhůty odlišně od ostatních obětí (oprávněných žadatelů), pak by tento svůj úmysl jednoznačně vyjádřil v § 30 téhož zákona. Koneckonců zákonodárce tak učinil novelou provedenou zákonem č. 130/2022 Sb., kterým vtělil do tohoto zákona novou (speciální) právní úpravu počátku běhu prekluzivních lhůt pro skupinu nezletilých obětí trestné činnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Kdyby byly závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu správné, pak by bylo přijetí novely znění § 30 odst. 2 speciálního zákona o obětech trestných činů zcela nadbytečné a od počátku obsoletní. Tak tomu však není, jak vyplývá z jasného, zcela srozumitelného a jednoznačného odůvodnění, s nímž zákonodárce změnu tohoto ustanovení přijal. [8] Podle stěžovatele tak městský soud, a před ním i Nejvyšší správní soud, na jehož právní závěry městský soud navazuje, ignoroval výslovné a jednoznačné znění speciálního zákona o obětech trestných činů a uzurpoval si pravomoc, která přísluší pouze zákonodárci. Tím hrubě porušil a překročil hranice moci soudní, narušil mantinely oddělující moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a ignoroval i některé základní zásady, na nichž právní řád v ČR stojí. [9] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem městského soudu ohledně počátku běhu lhůty učiněným nad rámec nutného odůvodnění. Podle stěžovatele je podstatné, kdy na sobě oběť poprvé zaregistrovala příznaky újmy. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou psychickou újmu se ve smyslu konkrétní psychické poruchy jednalo, již na této vědomosti nemůže ničeho změnit. [10] Žalobkyně považuje rozhodnutí městského soudu za věcně správné a respektující judikaturu vyššího soudu, morální zásady a hodnoty, včetně zákazu diskriminace. Městský soud správně došel k závěru, že na její situaci se subsidiárně uplatní ustanovení občanského zákoníku. I když je zákon o obětech trestných činů lex specialis, otázku nezletilých dětí neupravuje. Na tom nic nemění ani zmíněná novela. Podle žalobkyně tato právní úprava pouze reagovala na ryze formalistický výklad správních orgánů. Stěžovateli tento postup celá léta procházel, protože v pozici protistrany byly zpravidla oběti ve složitější finanční situaci nebo zcela nemajetné, a přístup k soudu jim byl fakticky zamezen. Poté, co se ukázalo, jaký postup správní orgány volí ke skupině nejzranitelnějších obětí, zákonodárce upřesnil znění § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů tak, aby ho správní orgány nemohly vykládat v rozporu se smyslem zákona. Pokud by soud stížnosti vyhověl, došlo by k naprosto absurdní situaci, kdy skupina zvlášť zranitelných osob může dnes o peněžitou pomoc požádat kdykoli nejpozději do 2 let od nabytí zletilosti, ovšem žalobkyni by byla taková možnost odepřena. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v m