8 As 27/2023 — Nejvyšší správní soud

8 As 27/2023- 50 - text  8 As 27/2023-54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Úvěrový servis s.r.o., se sídlem Pravonín 88, zast. Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2018, čj. ČOI 145789/17/O100/1000/17/18/SvoŠte/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, čj. 15 A 34/2018-64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval odpovědností poskytovatele spotřebitelského úvěru za správní delikt. Konkrétně se zabýval povahou lhůty k odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že se jedná o lhůtu promlčecí a nikoliv prekluzivní. I. Vymezení věci [2] Česká obchodní inspekce, inspektorát pro Středočeský kraj a Hl. město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 31. 8. 2017, čj. ČOI 115699/17/1000, uložila žalobkyni úhrnnou pokutu 200 000 Kč za a. správní delikt podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále „nový zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se dopustila tím, že spotřebitelům neposkytla před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení informace podle § 95 odst. 1 písm. g) daného zákona o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen „RPSN“), která musí být dále vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu s uvedením veškerých předpokladů použitých pro její výpočet, b. správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále „starý zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 daného zákona smlouva o půjčce uzavřená se spotřebitelkou neobsahovala informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1 písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku splatné na den a obsahovala nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit od smlouvy podle § 11 odst. 1 téhož zákona, c. správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. b) starého zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená se spotřebitelem neobsahovala informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1 písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku splatné na den a obsahovala nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit od smlouvy podle § 11 odst. 1 téhož zákona, d. správní delikt podle § 20 odst. 2 písm. g) starého zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 11 odst. 3 téhož zákona požadovala po spotřebiteli pro případ odstoupení od smlouvy další plnění nad rámec výjimek uvedených v daném ustanovení. [3] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části týkající se porušení § 6 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 3 odst. 1 písm. n) a § 11 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru a spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona a v této části řízení zastavila. Ve zbývající části výroku změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížila pokutu na 170 000 Kč a do výroku doplnila bližší vymezení, v čem spočívala nesprávná informace o požadovaných částkách, resp. procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, dále doplnila odkaz na některá zákonná ustanovení. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [4] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Mimo jiné, nesouhlasila se závěrem o nezákonnosti informace o zániku práva odstoupit od smlouvy, není-li využito ve stanovené lhůtě. Jedná se o specificky upravený nárok plynoucí přímo ze zákona, z něhož tak vychází i pravidla jeho (ne)využití. Pokud zákon stanoví omezení uvedené možnosti na dobu 30 dnů, pak jejím uplynutím nedochází pouze k promlčení, ale toto právo rovnou zaniká. Informaci o zániku práva považuje za méně matoucí, než kdyby byli spotřebitelé informováni, že se z něj stává naturální obligace, resp. že jeho využití je oslabeno možností žalobkyně vznést námitku promlčení. [5] Rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, čj. 15 A 34/2018-26, městský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil mimo jiné ani námitce týkající se povahy lhůty upravující možnost spotřebitele odstoupit od smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně spotřebitelům ve smlouvách poskytla informaci o tom, že po uplynutí 14denní lhůty právo na odstoupení od smlouvy zaniká neboli prekluduje. Zákon o spotřebitelském úvěru, jenž tuto lhůtu speciálně upravuje, však neobsahuje ustanovení o tom, že by marným uplynutím lhůty právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy zanikalo. Jde proto o lhůtu promlčecí a žalobkyně spotřebitelům poskytla nepravdivou informaci o jejím charakteru. Městský soud nesdílel její přesvědčení, že by poskytnutí nepravdivé informace bylo pro spotřebitele výhodnější než poskytnutí informace pravdivé. Soud se ztotožnil se závěrem žalované, že žalobkyně poskytla spotřebitelům nepravdivou informaci o charakteru dané lhůty, na kterou je nutno v souladu s § 654 odst. 1 občanského zákoníku pohlížet jako na lhůtu promlčecí. [6] Na základě žalobkyní podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, čj. 8 As 246/2020-37, rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce týkající se povahy lhůty k odstoupení od smlouvy podle § 11 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru. Učinil tak ve vztahu ke smlouvě o půjčce, kterou žalobkyně uzavřela se spotřebitelkou v roce 2013, tedy ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Kasační soud s odkazem na přechodná ustanovení nového občanského zákoníku konstatoval, že práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené v roce 2013 nelze posuzovat podle § 654 odst. 1 nového občanského zákoníku, nýbrž podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy. Na posouzení práv a povinností plynoucích ze smlouvy uzavřené v roce 2013 proto bylo nutné aplikovat tehdy účinnou právní úpravu, a to i na povahu lhůty k odstoupení od smlouvy. Městský soud tak ovšem v napadeném rozsudku neučinil a Nejvyšší správní soud uzavřel, že nemůže být prvním, který by se k dané otázce v kasačním řízení vyslovil. Rozsudek tak zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Samotné řešení otázky povahy lhůty k odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i posouzení toho, zda užití nesprávné právní úpravy má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ponechal Nejvyšší správní soud na městském soudu. Žádnou ze zbývajících kasačních námitek Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal. II. Rozsudek městského soudu [7] Městský soud v dalším řízení posuzoval povahu lhůty pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy uzavřené v roce 2013. Zabýval se i tím, zda vadná aplikace nového občanského zákoníku na práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené před jeho účinností měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [8] Rozsudkem označeným v záhlaví žalobu opětovně zamítl. Ve vztahu k uvedené otázce dospěl k závěru, že starý zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje ustanovení, podle něhož by marným uplynutím 14denní lhůty k odstoupení od smlouvy bez uvedení důvodu ve smyslu § 11 tohoto zákona právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy zanikalo. Na uvedenou lhůtu je proto nutno pohlížet jako na lhůtu promlčecí. Městský soud vázán rozhodnutím Nejvyššího správního soudu konstatoval, že žalovaná pochybila, jestliže posuzovala povahu lhůty k odstoupení od smlouvy podle nového občanského zákoníku. Tato vada ovšem neměla za následek nezákonnost napadaného rozhodnutí, protože přijetím nového občanského zákoníku nedošlo k relevantní změně koncepce prekluze obsažené v § 583 starého občanského zákoníku. I aplikací relevantní právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy městský soud došel k závěru, že se jedná o lhůtu promlčecí. Porovnával znění starého a nového občanského zákoníku a usoudil, že nová úprava je jednoznačnější a výslovně spojuje zánik práva (tedy prekluzi) pouze s těmi případy, kdy to zákonodárce výslovně stanoví. I z předchozí úpravy vyplýval úmysl zákonodárce spojit zánik práva pouze s těmi případy, kdy je tento důsledek v zákoně výslovně uveden. Městský soud se zabýval i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 316/1996, který naznačil, že lhůta může být povahou prekluzivní i když v zákoně není výslovně uvedena formulace „jinak právo zanikne“. Ten byl ještě v době účinnosti starého občanského zákoníku překonán