8 As 29/2023 — Nejvyšší správní soud

8 As 29/2023- 44 - text  8 As 29/2023-48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: V. P., zast. JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Statek Stárkov s.r.o., se sídlem Stárkov 102, Stárkov, II) L. L., III) V. H., IV) město Hronov, se sídlem Čs. armády 5, Hronov, V) K. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, čj. KUKHK 20959/DS/2018-2-Ma, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2023, čj. 30 A 103/2018-93, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta. III. Osoby zúčastněné na řízení I) až V) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval zejména tím, zda je napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vnitřně rozporný a zda byly závěry krajského soudu pro žalovaného (dále „stěžovatel“) nepředvídatelné. [2] Městský úřad Hronov (dále „správní orgán I. stupně“) na žádost osoby zúčastněné na řízení V) (dále také „žadatelka“) rozhodnutím ze dne 4. 4. 2018, čj. MUHR/OM/1813/2018, určil, že „na pozemku stavební parcela č. XA v k. ú. V. D., v obci H., se nachází veřejně přístupná účelová komunikace o střední délce cca 23 metrů a o výměře cca 60 m2 dle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí“. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně, která je vlastnicí pozemku parc. č. st. XA, odvolání, které stěžovatel v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [3] Žalobkyně následně podala proti rozhodnutí stěžovatele u krajského soudu žalobu. Ten ji rozsudkem ze dne 30. 3. 2020, čj. 30 A 103/2018-51, jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, čj. 8 As 20/2020-81. Dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný ohledně otázky existence věcného břemene tížícího pozemek parc. č. st. XA ve prospěch pozemku parc. č. st. XB v katastrálním území V. D. Krajský soud se totiž k námitce žalobkyně nezabýval tím, z jakého důvodu došlo k opětovnému zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí. [4] Krajský soud o žalobě znovu rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem, kterým zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Krajský soud uvedl, že otázku existence věcného břemene vyjasnil k žalobě žadatelky proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorát v Pardubicích ze dne 20. 1. 2022, čj. ZKI PA-O-033/01459/2021-06, v rozsudku ze dne 14. 12. 2022, čj. 30 A 24/2022-54. Zápis věcného břemene byl chybou vzniklou zřejmým omylem podle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). To totiž zaniklo ze zákona podle § 396 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v okamžiku, kdy pozemek parc. č. st. XA nabyl stát. Je proto postaveno najisto, že věcné břemeno pozemek parc. č. st. XA ve prospěch pozemku parc. č. st. XB netíží. [6] Ve správním spise chybí dostatečné podklady pro závěr o tom, že cesta byla užívána od nepaměti širokou veřejností. Věcné břemeno existovalo od roku 1831 do roku 1987. Představovalo tak důvod pro používání cesty. Z podkladů ve správním spise však neplyne, zda byla cesta používána širokou veřejností. Svědci V. B. a M. K. potvrdili návštěvy předchozích vlastníků domu čp. Y a využívání cesty vlastníky a nájemci polností. Všechna ostatní vyjádření se však týkají pouze existence nezbytné komunikační potřeby, nikoliv obecného užívání cesty širokou veřejností. Zmínka V. B. o tom, že cestu využívají i houbaři, neprokazuje obecné užívání cesty širokou veřejností. Pozemkové mapy a letecké snímky jako důkaz o veřejném užívání nestačí. Správní orgány směšují souhlas vlastníka s užíváním pozemku veřejností a nutnou komunikační potřebu. Každý z těchto znaků je třeba zkoumat zvlášť. Budou proto muset vyjasnit, zda vlastník cesty umožnil v minulosti její užívání blíže neurčenému okruhu osob, nebo zda cestu užívaly pouze konkrétní osoby. To, že věcné břemeno tížilo pozemek parc. č. st. XA ve prospěch pozemku parc. č. st. XB od roku 1831 do roku 1987 nevylučuje, že by souhlas s veřejným užíváním mohl být dán. Předchozí vlastník pozemku parc. č. st. XB si totiž mohl ošetřit přístup ke své nemovitosti samostatně. V tomto ohledu je třeba cestu posuzovat v celé její délce a nikoliv izolovaně její část na pozemku parc. č. st. XA. [7] Poté, co správní orgány vyjasní otázku veřejného užívání, samostatně posoudí, nakolik cesta naplňuje požadavek nutné komunikační potřeby vlastníků konkrétních nemovitostí. Nutná komunikační potřeba pozemku parc. č. st. XB s ohledem na neexistenci věcného břemene zajištěna není. Pokud správní orgány posuzovaly nutnou komunikační potřebu i k pozemkům přilehlým k cestě parc. č. XC, budou muset blíže uvést, jaké osoby nutnou komunikační potřebu potvrdily, jakých nemovitostí se týká a kdo tyto nemovitosti vlastní. Podmínka nutné komunikační potřeby je naplněna i tehdy, je-li dána i jen k jedné nemovitosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [8] Stěžovatel namítá, že krajský soud prvním rozsudkem žalobu zamítl. Následně Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 8 As 20/2020 dospěl k závěru, že krajský soud nedostatečně posoudil otázku existence věcného břemene. Krajský soud v nyní napadeném rozsudku dal úvahám stěžovatele o neexistenci věcného břemene za pravdu a setrval na závěrech, které uvedl v prvním rozsudku. Tato otázka proto nemohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele. Nemohla jím být ani jiná otázka, neboť Nejvyšší správní soud v jiné otázce krajský soud nezavázal. Je proto otázka, proč se krajský soud rozhodl změnit posouzení věci oproti prvnímu rozsudku. Napadený rozsudek je nepředvídatelný. Nejvyšší správní soud současně uvedl, že stačí, je-li dána nutná komunikační potřeba alespoň u jedné nemovitosti. Tou je nemovitost žadatelky. Bylo totiž prokázáno, že jí nesvědčí oprávnění z věcného břemene k užívání cesty, a současně nebyla prokázána jiná alternativní cesta. Úvahy krajského soudu o tom, zda a do jaké míry správní orgány specifikovaly nutnou komunikační potřebu k dalším nemovitostem, jsou proto nadbytečné. [9] Stěžovatel ve svém rozhodnutí vyšel z obecných východisek ohledně souhlasu vlastníka cesty s veřejným užíváním., na které poukazuje Nejvyšší správní soud a krajský soud. Počet spoluvlastníků navazujících úseků cesty a přilehlých nemovitostí užívajících cestu byl tak velký, že tvořil veřejnost. Žalobkyně nikdy nezpochybnila vlastnické právo kteréhokoliv z těchto vlastníků. Nebyl proto důvod, aby se správní orgány touto otázkou blíže zabývaly. Bylo zjištěno, že cestu užívají minimálně desítky osob a že jde o veřejné užívání. Není pravda, že by správní orgány veřejné užívání dovodily jen z existence cesty v terénu. K tomu podpůrně užily i podklady prokazující existenci cesty více než před půl stoletím. Cesta je dokonce zachycena v mapě z roku 1840. Krajský soud sice obecně připustil, že počet navazujících vlastníků nemovitostí může vést k závěru o tom, že byl dán souhlas s veřejným užíváním, ale neuvádí, proč by tento závěr nemohl být použit na projednávanou věc, přestože stěžovatel z toho východiska vycházel. Napadený rozsudek je proto vnitřně rozporný. [10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že odůvodnění napadeného rozsudku je přezkoumatelné. Žadatelka a její právní předchůdci měli k dispozici jinou přístupovou cestu vedoucí po jejich pozemku parc. č. XD. Její obnově nic nebrání. Pokud by existovala komunikační potřeba k jedné nemovitosti, pak to, že původně věcným břemenem zřízená cesta bude určena jako veřejně přístupná účelová komunikace, nemá oporu v zákoně. Rozhodné totiž je, zda je cesta užívána v režimu obecného užívání. Vlastník cesty nedal souhlas k tomu, aby cestu kdokoliv užíval. Skutečnost, že část cesty vede i po pozemku parc. č. XC, nic neprokazuje. Většina spoluvlastníků nemá, mimo podílu na tomto pozemku, v této oblasti žádné další nemovitosti. Z mapy přiložené stěžovatelem je patrné více přístupových cest, které se pouze přestaly užívat. [11] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. III.1 Přípustnost kasační stížnosti [13] Nejvyšší správní soud se nejdříve musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti, jelikož jde v pořadí již o druhou podanou kasační stížnost v této věci (bod [3] výše). Podle § 104 odst. 3