9 Ads 249/2023 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 249/2023- 42 - text  9 Ads 249/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: ALVIK, družstvo, se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, zast. Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2021, č. j. 3580/1.30/213, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2023, č. j. 31 Ad 2/202256, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Scigiela, advokáta se sídlem Ptašínského 311/8, Brno, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je otázka dostatečně zjištěného skutkového stavu o možné existenci totožnosti skutků mezi přestupkem zastřeného zprostředkování zaměstnání podle § 140 odst. 1 písm. g) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a mezi trestným činem neoprávněného zaměstnávaní cizinců podle § 342 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). [2] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj uznal žalobce rozhodnutím ze dne 5. 5. 2021, č. j. 31564/9.30/2010, vinným ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti. Žalobce se přestupku dopustil tím, že zastřeně zprostředkoval zaměstnání, a sice dne 22. 7. 2019 přidělil své zaměstnance jinému subjektu bez povolení ke zprostředkování zaměstnání. Za přestupek mu oblastní inspektorát uložil pokutu ve výši 380 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí oblastního inspektorátu podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. [3] Krajský soud shledal podanou žalobu proti napadenému rozhodnutí důvodnou a rozhodnutí žalovaného zrušil (výrok I.), zároveň žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobce namítal, že správní orgán měl projednání přestupku podle § 76 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), odložit, případně měl řízení o přestupku podle § 86 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky zastavit z důvodu překážky litispendence, jelikož bylo o totožném skutku vedeno trestní řízení. Přestože žalobce upozornil správní orgán na skutečnost, že se v téže věci vede trestní řízení, oblastní inspektorát vlastní činností jeho tvrzení neověřil, ačkoliv tak dle krajského soudu učinit měl. [4] Závěr správních orgánů, že totožnost skutku ve vztahu k trestnímu řízení nemůže být dána, je tedy dle krajského soudu předčasný a není možné jej učinit bez povědomí o tom, jaký skutek je předmětem trestního řízení. Správní orgány vycházely z nesprávného pojetí totožnosti skutků a provedly pouze abstraktní porovnání skutkových podstat a jimi chráněných veřejných zájmů. V rámci posuzování totožnosti skutků nelze vycházet z judikatury trestních soudů, jelikož porovnávání skutků v trestních věcech má odlišný účel. Bylo tedy povinností správních orgánů posuzovat totožnost konkrétního skutku, který byl předmětem řízení o přestupku, se skutkem, který je předmětem trestního řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě které požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že totožnost skutku posuzovaného správními orgány a orgány činnými v trestním řízení není bez dalšího vyloučena. Ve svém vyjádření k žalobě se zabýval namítanou překážkou litispendence, na toto však krajský soud nereagoval. [7] Již v rámci řízení před správními orgány odmítl stěžovatel namítanou překážku litispendence. Totožnost skutků není dána. Skutková podstata § 342 odst. 1 trestního zákoníku chrání podle komentářové literatury k tomuto ustanovení pracovní trh před neoprávněným zaměstnáváním cizinců a snaží se zabránit nelegální migraci. Postihuje proto zaměstnávání cizinců, kteří pobývají na území České republiky neoprávněně nebo kterým nebylo uděleno povolení k zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti. Podstatou skutku dle citovaného ustanovení trestního zákoníku není spolupráce subjektů – zprostředkovatele a uživatele – bez platného oprávnění ke zprostředkování zaměstnání. Oproti tomu zákon o zaměstnanosti nerozlišuje, zda je bez oprávnění ke zprostředkování zaměstnání zaměstnáván cizinec či občan České republiky. [8] Překážka litispendence by přicházela v úvahu u přestupků podle § 140 odst. 1 písm. c) nebo podle § 140 odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti. Taková situace v tomto případě nenastala. Krajský soud tedy nesprávně posoudil namítanou překážku litispendence a jeho úvahy jsou nesprávné. Totožnost skutků je zcela vyloučena, neboť orgány činné v trestním řízení nemohou vést řízení, jehož předmětem je absence povolení ke zprostředkování zaměstnání. Nemůže proto dojít k naplnění skutkové podstaty § 342 odst. 1 trestního zákoníku. Není naplněna ani premisa vyslovená krajským soudem, podle které lze o totožnosti skutků hovořit, jsouli posuzovaná jednání totožná alespoň v podstatných rysech. Stěžovatel poukázal na rozsudky správních soudů, z nichž dovozuje, že tyto rozlišují mezi správním a trestním řízením v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně odkázal na rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2022, č. j. 30 Ad 5/202086, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2018, č. j. 51 A 23/2017103, a ze dne 13. 7. 2022, č. j. 51 A 21/202198. [9] Stěžovatel po vydání napadeného rozsudku požádal odbor cizinecké policie Krajského ředitelství Jihomoravského kraje o součinnost, konkrétně o sdělení, zda bylo se žalobcem vedeno trestní řízení v téže věci jako v řízení o přestupku podle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti. Odbor cizinecké policie uvedl, že proti V. Z., jakožto osobě fakticky ovládající žalobce a další družstvo, bylo vedeno trestní řízení pro spáchání přečinu podle § 342 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku, které skončilo návrhem na podání obžaloby. Závěrem policie konstatovala, že předmětem trestního řízení nebyl smluvní vztah mezi žalobcem a uživatelem ve smyslu zprostředkování zaměstnání. Dle stěžovatele zastává i policie totožný názor jako on, tedy že se v nynějším případě nejedná o totožnost skutků. [10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, a proto navrhl kasační stížnost zamítnout. Odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 106/201425, dle kterého je nutné rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. V průběhu správního řízení byla do spisu „založena skutečnost“, která nasvědčovala tomu, že je vedeno trestní řízení. Správní orgány byly povinny prověřit, zda nemůže být dána totožnost skutků, a tedy překážka litispendence, k tomu však nedošlo. Není podstatné, že stěžovatel hodnotí a porovnává jednotlivé skutkové podstaty, měl totiž hodnotit skutek, pro který bylo vedeno správní řízení se skutkem posuzovaným v trestním řízení. Krajský soud nekonstatoval, že je dána totožnost skutků, ale pouze stěžovatele zavázal, aby se touto okolností zabýval, jelikož takové posouzení nebylo z obsahu správního spisu patrné. Stěžovatelův odkaz v kasační stížnosti na sdělení odboru cizinecké policie je skutkovou novotou, ke které se podle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží. Ani toto sdělení však nepovažuje žalobce za dostačující, stěžovatel musí zkoumat konkrétní jednání, a ne jej pouze subsumovat pod ustanovení právních předpisů. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná pověřená zaměstnankyně, která má právnické vzdělání (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nereagoval na jeho argument