9 Afs 173/2022 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 173/2022- 33 - text  9 Afs 173/2022 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: GALWEST s.r.o. v likvidaci, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10, zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2021, č. j. 926/21/5100-41453-712277, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2022, č. j. 17 Af 4/2021-39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci je řešeno naplnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů dle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). [2] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) vydal celkem 18 rozhodnutí - zajišťovacích příkazů ze dne 13. 11. 2020, č. j. 8391084/20/2010-80541-109657, č. j. 8391097/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391112/20/2010-80541-109657, ze dne 20. 11. 2020, č. j. 8391123/20/2010-80541-109657, č. j. 8391141/20/2010-80541-109657, č. j. 8391156/ 20/ 2010-80541-109657, č. j. 8391174/20/2010-80541-109657, č. j. 8391189/20/2010-80541-109657, č. j. 8391202/20/2010-80541-109657, č. j. 8391221/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391234/ 20/2010-80541-109657, a ze dne 25. 11. 2020, č. j. 8391239/20/2010-80541-109657, č. j. 8391269 /20/2010-80541-109657, č. j. 8391290/20/2010-80541-109657, č. j. 8391326/ 20/ 2010-80541-109657, č. j. 8391356/20/2010-80541-109657, č. j. 8391373/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391387/20/2010-80541-109657 (dále jen „zajišťovací příkazy“). Zajišťovacími příkazy správce daně žalobkyni uložil povinnost, aby okamžikem vydání zajišťovacích příkazů zajistila dle § 167 daňového řádu ve spojení s § 103 ZDPH úhradu daně z přidané hodnoty („dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2019 až červen 2020, která dosud nebyla stanovena, a to složením jistoty v souhrnné výši 3 644 230 Kč na depozitní účet správce daně. [3] Proti zajišťovacím příkazům se žalobkyně odvolala. Žalovaný však odvolání zamítl a zajišťovací příkazy potvrdil. Dle žalovaného byly naplněny předpoklady pro vydání zajišťovacích příkazů dle § 167 daňového řádu ve spojitosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015-104, a sice odůvodněná obava, tj. přiměřená pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu stanovena a současně, že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. [4] Žalobkyně brojila proti tvrzené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně založeného na odepření nároku na odpočet kvůli účasti žalobkyně na daňovém podvodu. Žalovaný námitku odmítl s tím, že by měla být žalobkyně při vstupu do obchodní transakce obezřetná, a to ve výběru svých obchodních partnerů. Také je zjevné, že peněžní prostředky nejsou používány na úhrady plnění poskytovaných dodavateli, ale k vyplácení mezd zaměstnancům. Dále žalovaný usoudil, že zde není předpoklad, že by byla žalobkyně v budoucnu schopna vygenerovat prostředky k úhradě daně, a naopak je obava, že by žalobkyně chtěla svůj majetek převádět. Zároveň žalovaný vysvětlil, proč správce daně není povinen zkoumat, zda nebudou zajišťovací příkazy překážkou pro ekonomickou činnost žalobkyně či nebudou likvidační a proč správce daně nebyl povinen zahájit daňovou kontrolu před vydáním zajišťovacích příkazů. K námitce týkající se virtuálního sídla žalobkyně žalovaný uvedl, že taková povaha sídla (ve spojitosti s absencí provozovny a neexistencí webových stránek) je riziková přesto, že není zákonem zakázána. Žalovaný dále konstatoval, že ze zjištěných skutečností vyplývá, že bankovní účet žalobkyně má pouze průtokový charakter, tzn. připsáním peněžních prostředků na účet žalobkyně dochází obratem k jejich výběru v hotovosti, případně jsou obratem přeposílány na účty třetích osob. [5] Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně podala správní žalobu k městskému soudu. Žalobkyně vytýkala žalovanému, že napadené rozhodnutí není datováno a že o podaných odvoláních rozhodl jedním rozhodnutím (tzn. napadeným rozhodnutím). Správce daně vydal 18 zajišťovacích příkazů, žalovaný měl tedy vydat 18 samostatných rozhodnutí o odvolání. Po věcné stránce měla žalobkyně vydání zajišťovacích příkazů za nezákonné, jelikož je stabilním subjektem generujícím měsíční obraty a má stálé zaměstnance. Zásah v podobě zajišťovacích příkazů žalobkyni paralyzoval a poškodil její dobré obchodní jméno. [6] Žalobkyně brojila proti místnímu šetření, které bylo provedeno ještě před daňovou kontrolou. Žalobkyně se dále ohrazovala proti tomu, že její sídlo bylo označeno za virtuální, a to z důvodu plurality subjektů se stejným sídlem. Dle žalobkyně neexistuje zákonná povinnost označit sídlo či mít internetové stránky či jinak inzerovat v internetovém prostoru. Žalobkyně vytkla žalovanému, že se v rámci hodnocení její daňové historie nezabýval tím, jakým způsobem byla v minulosti doměřená daň uhrazena. Dále vysvětlila, z jakých důvodů mají některé osoby dispoziční práva k jejímu bankovnímu účtu, zdůvodnila výběr svých finančních prostředků v hotovosti a také, proč docházelo k porušení pravidel pro bezhotovostní výběry. [7] Žalobkyně dále uvedla, že neměla tušení o tom, že je zapojena do obchodních transakcí zasažených chybějící daní, a ani nebylo v jejích silách přijít na tuto skutečnost. Kladená obezřetnost na obchodní partnery je tak neúměrnou a nerealizovatelnou povinností. Předpoklady dle § 167 odst. 1 daňového řádu nebyly v zajišťovacích příkazech dostatečně odůvodněny. Zajišťovací příkaz má být až poslední možností, a to např. po zvážení využití zástavního práva, bankovní záruky nebo ručení jiným daňovým subjektem. Správce daně však nezvážil žádné mírnější prostředky. Z těchto důvodů měla žalobkyně zajišťovací příkazy za nezákonné a jejich odůvodnění za nepřezkoumatelné. [8] Městský soud správní žalobu zamítl výše napadeným rozsudkem. Na úvod předestřel, že žalobkyně v žalobě v zásadě opakovala to, co již namítala v odvolání. Proto u jednotlivých námitek odkazoval na napadené rozhodnutí, se kterým se ztotožnil, případně jej rozvinul o vlastní úvahy. [9] Co se týče vad napadeného rozhodnutí, městský soud neshledal důvodnou námitku chybějícího data, jelikož se na náležitosti rozhodnutí uplatní § 102 odst. 1 daňového řádu, dle něhož musí rozhodnutí obsahovat datum, kdy bylo podepsáno. Dále neshledal pochybením, že žalovaný rozhodl o odvoláních jedním rozhodnutím, jelikož dle § 7 odst. 2 daňového řádu může konat úkony pro různá řízení společně. Naopak správce daně nepochybil, když vydal 18 samostatných zajišťovacích příkazů za každé zdaňovací období. Městský soud odkázal na závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí zejména při vypořádání námitky tzv. zakleknutí podnikatelského subjektu (dle žalobkyně měl správce daně při stanovení výše jistoty zkoumat, zda tato nebude pro žalobkyni likvidační), námitky ohledně místního šetření provedeného před daňovou kontrolou, námitky ohledně virtuální povahy sídla a neexistence provozovny a webových stránek žalobkyně, jakož i vypořádání námitky nezohlednění daňové historie žalobkyně a dispozičního práva k bankovnímu účtu. [10] K námitce, že peněžní prostředky na bankovním účtu byly vypláceny zaměstnancům žalobkyně, je dle městského soudu zřejmé, že tyto prostředky nebyly používány na úhrady plnění poskytovaných dodavateli. O průtokovém charakteru bankovního účtu tedy svědčí skutečnost, že peněžní prostředky po připsání na účet byly obratem vybrány v hotovosti, což žalobkyně ani nerozporovala. Žalovaný oprávněně považoval za podezřelé, že žalobkyně porušovala zákonný limit pro výběry v hotovosti s poukazem na to, že platby zaměstnancům v hotovosti jsou pro žalobkyni snazší. [11] V otázce dobré víry žalobkyně při její účasti na podvodech na DPH městský soud odkázal na žalovaného s tím, že tato otázka bude řešena až v nalézacím řízení a v této fázi je irelevantní. Stejně tak se s ním ztotožnil ohledně existence odůvodněné obavy o budoucí dobytnost daně. Ze zjištěného majetku šlo objektivně vyvodit, že by se žalobkyně mohla zbavovat svého majetku, což ostatně bylo potvrzeno i snahou žalobkyně převést svůj jediný movitý majetek (motorové vozidlo) na třetí osobu, se kterou je personálně propojena. Není totiž svým majetkem vázána na žádné místo, vlastní pouze movitou věc a peněžní prostředky na bankovním účtu. Městský soud napadené rozhodnutí aproboval i v závěru, že se správce daně dostatečně zabýval očekávanými příjmy, jakožto i celkovým majetkem. [12] Závěrem městský soud k námitce nevyužití mírnějších prostředků kons