6 As 22/2022 — Nejvyšší správní soud

Nao 175/2023- 39 - text  Nao 175/2023 - 42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: JUDr. M. K., zastoupena JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti žalované: předsedkyně Městského soudu v Praze, se sídlem Spálená 6/2, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. Spr 1912/2023, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 120/2023, o námitce podjatosti členů senátu 6 A Městského soudu v Praze a návrhu na přikázání věci jinému soudu, takto: I. Soudci senátu 6 A Městského soudu v Praze JUDr. Ladislav Hejtmánek, JUDr. Naděžda Treschlová a JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 120/2023. II. Návrh na přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 120/2023 jinému soudu se zamítá. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhá zrušení rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni jakožto soudkyni udělena výtka podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a sice za způsob vedení jednání vůči nezletilým osobám. [2] Věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena senátu 6 A městského soudu specializovaného na věci správního soudnictví, jehož předseda JUDr. Ladislav Hejtmánek měl za to, že vzhledem ke kolegiálním a přátelským vztahům k JUDr. Jaroslavě Pokorné, která je předsedkyní Městského soudu v Praze (tedy žalovanou), lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Tyto vztahy souvisí s obdobím mezi lety 2009 a 2015, kdy byl JUDr. Hejtmánek předsedou Obvodního soudu pro Prahu 7 a žalovaná předsedkyní nejprve Obvodního soudu pro Prahu 4 a následně Obvodního soudu pro Prahu 10. Z titulu svých funkcí se tak oba setkávali na poradách a výjezdních zasedáních předsedů soudů. Žalovaná byla navíc členkou výběrové komise související s výběrovým řízením na ředitele/ředitelku správy soudu, které vypsal právě JUDr. Hejtmánek jakožto tehdejší předseda Obvodního soudu pro Prahu 7. [3] Z těchto důvodů adresoval JUDr. Hejtmánek místopředsedovi městského soudu přípis, v němž uvedl, že se považuje za vyloučeného z projednávání a rozhodnutí věci. Místopředseda městského soudu předložil v souladu s § 8 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc Nejvyššímu správnímu soudu, aniž by k věci přijal jakékoliv stanovisko, neboť se věc týká předsedkyně soudu. [4] Vzhledem k tomu, že městský soud nepoučil účastníky o možnosti podat námitku podjatosti, učinil tak z důvodu hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud. Žalovaná námitku podjatosti neuplatnila. Žalobkyně vznesla námitku podjatosti vůči soudcům správního úseku městského soudu a navrhla, aby byla věc přikázána jinému soudu. Ve svém podání výslovně označila soudce senátu 6 A městského soudu, jmenovitě JUDr. Ladislava Hejtmánka, JUDr. Hanu Kadaňovou, Ph.D., a JUDr. Naděždu Treschlovou. Z jejího podání je však zřejmé, že tak učinila toliko na základě poučení Nejvyššího správního soudu, že námitka podjatosti musí být odůvodněna a musí obsahovat konkrétní skutečnosti, z níž je podjatost dovozována. Ze skutečností, jimiž námitku odůvodnila, a ze závěrečného návrhu rozhodnutí je ovšem zřejmé, že sleduje vyloučení všech soudců správního úseku městského soudu a z tohoto důvodu přikázání věci soudu jinému. Žalobkyně má totiž za to, že v případě, kdy má rozhodovat senát správního úseku městského soudu o zákonnosti rozhodnutí předsedkyně stejného soudu, jsou nutně všichni soudci podjatí. Jedná se o tzv. systémovou podjatost. [5] Žalobkyně si uvědomuje, že Nejvyšší správní soud se k otázce systémové podjatosti soudců již vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. Nad 8/201965, č. 4062/2020 Sb. NSS, tak, že skutečnost, že soudní senát má rozhodovat o zákonnosti rozhodnutí předsedy téhož soudu vydaného v rámci státní správy soudu, není sama o sobě důvodem k vyloučení těchto soudců (resp. všech soudců) pro podjatost. Žalobkyně se ovšem vůči těmto závěrům vymezuje, neboť je považuje za věcně nesprávné a ústavně nekonformní. Poukazuje na to, že soudce je kromě zákona vázán také svým svědomím. Je přitom nepřípustné, aby do něj kdokoliv zasahoval. Jeho smyslem je totiž výkon spravedlnosti. Pokud má ale soudce rozhodovat ve věci, v níž se kříží jeho zájmy (horizontální vztah ke kolegovi s vertikálním vztahem k funkcionáři soudu), je jeho svědomí nepřípustným způsobem zatěžováno a hrozí, že spravedlnosti nebude učiněno zadost. Rozšířený senát v uvedeném usnesení tento vnitřní svět soudce (resp. imateriální aspekty nezávislosti) ignoroval. Proto může docházet k tomu, že v důsledku těchto zatěžujících faktorů nebude naplněn požadavek nestrannosti soudce. Nestrannost soudce je třeba posuzovat subjektivně i objektivně. Závěr o nepodjatosti soudce tak nelze učinit pouze na základě subjektivního vnímání daného soudce, ale je třeba vyloučit podjatost i s přihlédnutím k objektivním okolnostem případu tak, aby neexistovala pochybnost o jeho nestrannosti. Výklad rozšířeného senátu ovšem klade na žalobkyni nepřiměřené požadavky stran důkazního břemene. Váže se totiž především k subjektivní stránce, která je stěží přezkoumatelná. Nejvyšší správní soud taktéž ignoruje, že funkcionář soudu může na „své“ soudce vyvíjet nátlak, a nepřímo tak ovlivňovat jejich rozhodovací činnost. Kupříkladu rozvrh práce či zařazování a přeřazování soudců do soudních oddělení je v tomto ohledu významným nástrojem předsedy soudu. V situaci, kdy se kříží kolegiální vztahy a vztahy k soudnímu funkcionáři, se jistě nebude vnějšímu pozorovateli jevit výkon soudnictví jako nestranný. Žalobkyně akcentuje rovněž odlišné stanovisko soudce Josefa Baxy k usnesení rozšířeného senátu. Odlišné stanovisko navíc koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Konkrétně žalobkyně zmiňuje rozsudky ESLP ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii, stížnost č. 8692/79, ze dne 26. 10. 1984 ve věci De Cubber, stížnost č. 9186/80, a ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65. [6] Členky senátu 6 A JUDr. Naděžda Treschlová a JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., uvedly, že na projednávané věci nemají žádný právní ani jiný zájem, nemají o ní žádné poznatky. Žalobkyni ani jejího zástupce neznají, nemají k nim žádný vztah. Žalovanou znají pouze jako funkcionářku vykonávající státní správu soudů (nejprve obvodních, poté městského soudu). Subjektivně se necítí být podjaté. [7] Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. [8] Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila námitku podjatosti vůči všem soudcům městského soudu, zabývá se Nejvyšší správní soud nejprve její námitkou. Pokud by se s ní totiž ztotožnil, nebylo by již nutné zabývat se oznámením JUDr. Hejtmánka o důvodech jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. [9] Předně je třeba zmínit, že usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. Nad 8/201965, č. 4062/2020 Sb. NSS, se bez jakýchkoliv pochybností vztahuje na projednávanou věc. Pro nyní posuzovanou věc je podstatný závěr rozšířeného senátu, že soudci úseku správního soudnictví nejsou bez přistoupení dalších skutečností vyloučeni z projednávání věci, která se týká výkonu státní správy soudu předsedou téhož soudu. Žalobkyně ve své námitce zpochybňuje ústavní konformitu tohoto závěru rozšířeného senátu. [10] Nestrannost představuje především subjektivní psychickou kategorii soudce k projednávané věci v širším smyslu. Takto pojímanou nestrannost by ovšem bylo obtížné přezkoumat, a proto je třeba vnímat nestrannost i v rovině objektivní. Objektivní kategorii nestrannosti nicméně nelze ztotožnit s tím, zda se soudce jeví vnějšímu pozorovateli nestranným. Jedná se o to, zda existují okolnosti, které by objektivně mohly vést k legitimním pochybnostem o soudcově nezaujatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Jak sama žalobkyně naznačuje, v této věci je relevantní především objektivní kategorie. [11] Do objektivního hlediska lze řadit především hierarchické a jiné vazby mezi soudcem a ostatními subjekty zúčastněnými na řízení (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20). Je ovšem třeba připomenout, že „není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž