1 Ads 155/2025 – Nejvyšší správní soud

1 Ads 155/2025- 61 - text  1 Ads 155/2025 - 63 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zastoupené Mgr. Janem Bartuškou, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 3. 2025, č. j. MPSV2025/67505925, a ze dne 24. 3. 2025, č. j. MPSV2025/72221925, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 16 Ad 9/2025  21, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Janu Bartuškovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Napadenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 8. 1. 2025, č. j. 1272/2025/AAE, o nepřiznání příspěvku na živobytí, a ze dne 17. 1. 2025, č. j. 3926/2025/HN, o nepřiznání doplatku na bydlení. Žalobkyně podala proti rozhodnutím žalovaného žalobu; městský soud ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [2] Nejprve shrnul postup úřadu práce při rozhodování o příspěvku na živobytí, přičemž nenalezl žádné pochybení týkající se provedeného výpočtu. Názor žalobkyně, že výše započítávaných měsíčních nákladů na bydlení je nedostatečná, nemá na posouzení věci vliv, neboť zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále „ZPHN“), vychází z tzv. odůvodněných a přiměřených nákladů na bydlení; žalovaný přitom nemá možnost vybočit z mezí zákona. K námitce žalobkyně ohledně nepřihlížení k poklesu hodnoty majetku městský soud uvedl, že žalobkyni je pravidelně vyplácen starobní důchod; jeli výplatní termín důchodu stanoven ke 2. dni v měsíci, může dojít k tomu, že jej důchodce obdrží ještě v měsíci předchozím. [3] Městský soud nezjistil pochybení ani ve výpočtu ohledně doplatku na bydlení. Úřad práce postupoval podle věty druhé § 33 odst. 2 ZPHN, tj. zjišťoval majetkové poměry společně posuzovaných osob. Zohlednil přitom stav finančních prostředků na bankovních účtech, vlastnictví nemovitého majetku a podílových listů a obdržení příspěvku na bydlení v prosinci 2024 ve výši 10 101 Kč. Dále vzal v úvahu, že syn žalobkyně byl od 16. 3. 2024 v evidenci uchazečů o zaměstnání, z čehož dovodil jeho významný podíl na trvání hmotné nouze. Soud shledal odůvodnění správních orgánů adekvátním, přiléhavým a dostatečným; správní orgány jasně vysvětlily, že na základě posouzení majetkových poměrů nepřistoupily k přiznání dávky. [4] Ve zbytku posoudil městský soud námitky žalobkyně týkající se provedeného výpočtu a postupu správních orgánů jako nedůvodné. Shledal, že správní orgány rozhodnutí dostatečně odůvodnily a detailně popsaly jednotlivé částky rozhodné pro výpočet, přitom postupovaly podle ZPHN a přihlížely pouze k relevantním skutečnostem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatečném vypořádání některých žalobních námitek, kterými stěžovatelka zpochybnila postup správního orgánu při rozhodování o jejích žádostech. [6] K posouzení jejích sociálních a majetkových poměrů správními orgány podle § 33 odst. 2 věty druhé ZPHN stěžovatelka uvádí, že správní uvážení musí být řádně odůvodněno a nesmí být svévolné. Stěžovatelka je osobou pokročilého věku s řadou zdravotních problémů nacházející se v situaci, kdy její pravidelné výdaje převyšují její pravidelné příjmy. Zásadně nesouhlasí s tím, že na posouzení její ekonomické situace přímo dopadá závěr soudu, že by její syn mohl pracovat a podílet se na úhradě jejích nákladů. Odmítnutí přiznání dávek z tohoto důvodu je v rozporu se smyslem zákona a čl. 30 odst. 2 Listiny. Rovněž brojí proti tomu, že soud při svém rozhodování zohlednil její vlastnictví nemovitého majetku, aniž by se zabýval určením jeho hodnoty. Jedná se o běžný nemovitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká a stěžovatelka jej nemůže využít ke zvýšení svých příjmů. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že nárok žalobkyně byl u obou dávek posouzen v souladu se zákonem a srozumitelné odůvodněn. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nutné nejprve posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Neníli tomu tak, soud kasační stížnost odmítne pro její nepřijatelnost. [9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (i) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (ii) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (iii) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (iv) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení se bude jednat především tehdy, pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo pochybilli hrubě krajský soud v konkrétním případě při výkladu hmotného či procesního práva. Zároveň však platí, že Nejvyšší správní soud není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že napadený rozsudek beze zbytku splňuje kritéria přezkoumatelnosti (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016  64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017  38, a ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 As 366/2019  41). Městský soud jasně a srozumitelně odkázal jak na relevantní právní úpravu, tak na související judikaturu správních soudů a rovněž vypořádal všechny žalobní námitky. Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč žalobu stěžovatelky zamítl. [12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační argumentací směřující proti závěrům napadeného rozsudku, kterými městský soud potvrdil postup správních orgánů při posouzení sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky podle § 33 odst. 2 věty druhé ZPHN. [13] Přiznání doplatku na bydlení postupem podle § 33 odst. 2 věty druhé je vázáno na poměrně široké správní uvážení (rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 Ads 68/2012  23). Jak setrvale judikuje Nejvyšší správní soud, při přezkumu rozhodnutí založených na správním uvážení soud zkoumá pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda toto uvážení nezneužil (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003  48, ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 Afs 1/2013  47, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 Azs 152/2021, a ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 Ads 66/2023  21). V nyní posuzované věci shledal městský soud odůvodnění správních orgánů v části posouzení sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky za zcela adekvátní, přiléhavé a dostatečné. [14] V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 386/2017  46, Nejvyšší správní soud uvedl, že „režim dávek pomoci v hmotné nouzi je subsidiární a je nastaven tak, aby z něj čerpaly dávky jen osoby, které se nachází v hmotné nouzi (nebo které se považují za osoby v hmotné nouzi). Tento systém dávek má sloužit k hmotnému zajištění osob až v okamžiku, kdy nelze jejich základní životní potřeby zajistit jiným způsobem. Nelze opomenout, že primárně je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemáli tuto možnost, má mu pomoci rodina. Není bez významu, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost (§ 910 odst. 1 občanského zákoníku).“ Pokud městský soud