1 Afs 157/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 157/2024- 57 - text  1 Afs 157/2024 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: Český rozhlas, sídlem Vinohradská 1409/12 Praha 2, zastoupen JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2023, č. j. 30037/23/530022443710132, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 6 Af 20/2023137, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 6 Af 20/2023137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou nyní posuzované věci je otázka způsobu určení nároku na odpočet DPH v souvislosti s ekonomickou činností žalobce, coby subjektu provozujícího veřejnoprávní rozhlasové vysílání jako neekonomickou činnost, tedy výpočet poměrné výše nároku na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění tak, aby nárok odpovídal plněním, která mají vazbu na podnikatelskou činnost žalobce. [2] Dodatečnými platebními výměry ze dne 18. 12. 2018 Finanční úřad pro Hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden  prosinec 2015 a zdaňovací období leden  prosinec 2016 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“ či „platební výměry“) a vyměřil mu penále. Tyto platební výměry žalovaný k odvolání žalobce změnil napadeným rozhodnutím, které vydal poté, co Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil jeho předchozí rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [3] Rozsudkem označeným v záhlaví městský soud zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí. Konstatoval, že podstata sporu je již vyřešena četnou judikaturou. Předně je na žalobci, aby uvedl, v jakém poměru bylo přijaté plnění použito ve vztahu k ekonomické činnosti a v jakém poměru bylo použito k činnosti neekonomické. Správce daně může žalobcem uvedený výpočet upravit, aby co nejvíce odpovídal skutečnému poměru mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi. Nejvyšší správní soud shledal použití metody založené na výnosech ke stanovení poměrného koeficientu pro účely výpočtu odpočtu daně v poměrné výši za dostačující, plně vyhovující kritériím přezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Jestliže žalobce neposkytl žalovanému potřebné doklady prokazující výši plnění, která byla použita jak pro plnění zakládající nárok na odpočet, tak pro plnění použitá pro činnosti, které nejsou ekonomickou činností, vyšel žalovaný z veřejně dostupných údajů o hospodářské činnosti žalobce za příslušné zdaňovací období (zejména z výroční zprávy). Městský soud konstatoval, že takto shrnutá judikatura „podrobně a v úplnosti odpovídá na hmotněprávní otázky nastolené žalobcem“. [4] Městský soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný reagoval na všechny uplatněné námitky a srozumitelně zdůvodnil své závěry včetně toho, proč nepoužil metody stanovení poměrného koeficientu, které navrhl žalobce. Metoda dle přiřazení dodavatelů (dle využití přijatých plnění) je nepoužitelná pro rozpor s dosavadní judikaturou, neboť nedostatečně reflektuje, že žalobce částečně provozuje ekonomickou činnost a částečně provozuje činnost, která není ekonomickou činností. S tím se soud ztotožnil. [5] S metodou dle poměru nákladů na bloky vysílání se žalovaný vypořádal velmi podrobně. Dle soudu se jedná o metodu obdobnou výpočtu poměrného koeficientu dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), ve znění zákona č. 170/2017 Sb., neboť se od této metody liší jen v nepodstatných drobnostech. Metoda spočívá poměrově v tom, zda lze v daném programovém bloku umístit komerční sdělení, či nikoli. V konkrétní rovině se jedná o vzorec, v jehož čitateli je celková hodnota přijatých plnění určená k tvorbě, pořízení a zpřístupnění programového obsahu vysílaného na programu, v jehož rámci lze umístit komerční sdělení, a v jehož jmenovateli je celková hodnota všech přijatých plnění určených k tvorbě, pořízení a zpřístupnění programového obsahu vysílaného na všech programech; výsledná částka se násobí číslem 100. Městský soud proto dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že se jedná o metodu přinejmenším srovnatelnou s metodou výpočtu poměrného koeficientu dle zákona o DPH ve znění zákona č. 170/2017 Sb. Nemožnost užít tuto metodu dle dřívějšího znění zákona vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2023, č. j. 5 Afs 184/2022  40. [6] Jestliže nebylo možné využít žádnou z metod navržených žalobcem, pak žalovaný využil v souladu s judikaturou výnosovou metodu. V tomto ohledu žalobce nepředložil žádné podklady, neboť svojí procesní aktivitu směřoval k jím zvoleným metodám, žalovaný proto vyšel z výroční zprávy žalobce. V návaznosti na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 10 Afs 79/2022  56, městský soud konstatoval, že žalovaný postupoval správně, pokud uplatnil metodu výnosovou. Ani po přijetí rozsudku Soudního dvora EU ze dne 16. 9. 2021, ve věci C21/20, Balgarska Nacionalna Televizia, žalobce neprezentoval žádnou metodu, kterou by žalovaný mohl akceptovat. [7] Žalovaný vysvětlil, proč obě žalobcem navržené metody nelze použít, proto neměl žádný rozumný důvod k těmto metodám provádět jakékoli dokazování, což dostatečně zdůvodnil. [8] Nedůvodné shledal soud i námitky mířící proti vyměření penále dle § 251 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Důvodem pro vznik rozdílu mezi částkou daně tvrzenou v dodatečných daňových přiznáních a částkou daně stanovenou dodatečnými platebními výměry bylo to, že daňové orgány neuznaly položky uplatněné žalobcem v dodatečných daňových přiznáních jako položky snižující základ daně. Penále by nevzniklo, pokud by došlo k doměření na základě žalobcem podaných dodatečných přiznání podle § 251 odst. 4 daňového řádu. Pokud by žalobce v dodatečných daňových přiznáních opakovaně neuplatňoval plné nároky na odpočet daně, které mu nenáleží, k vyměření penále by nedošlo. Dodatečná daňová tvrzení se lišila oproti skutečnostem, z nichž vyšel při dodatečném vyměření daně žalovaný. Dospělli žalovaný k závěru o nezbytnosti změnit žalobcovu daňovou povinnost oproti jím podaným dodatečným daňovým přiznáním, neměl prostor pro úvahu o tom, zda byly v posuzované věci splněny podmínky pro to, aby mohl uplatnit výjimku ze stanovení daňového penále. II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou založil na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [10] Podle stěžovatele městský soud aproboval protiústavní postup správních orgánů, které mu snížily nárok na odpočet daně, aniž by podmínky omezení tohoto práva stanovil zákon. Z judikatury přitom vyplývá, že pokud zákon nestanoví konkrétní metodu poměrného snížení nároku na odpočet DPH, mají správní orgány v zásadě akceptovat jakékoliv kritérium zvolené plátcem daně. V daném případě správní orgány metodu zvolenou stěžovatelem neakceptovaly a ani předem nevydaly rozhodnutí, kterým by mu sdělily, jak konkrétně výši odpočtu DPH vypočítat (což jsou požadavky plynoucí z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 5. 2019, ve věci C566/17, Związek Gmin Zagłębia Miedziowego). Stěžovatel si zvolil metodu přiřazení podílu podle využití přijatých plnění, kterou považuje za vhodnou a v souladu se zákonem o DPH v tehdy účinném znění i se soudní praxí. Kromě toho navrhl také alternativní vhodnou metodu. Žalovaný zpochybnil pouze postup stěžovatele při užití zvolené metody, ale přesto bez snahy o její korekci stanovil výši nároku na odpočet daně na základě metody, kterou si zvolil sám, ačkoliv stěžovatel projevoval ochotu k součinnosti. Tím postupoval v rozporu se zásadou legality i judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu. [11] Za protiústavní označuje stěžovatel také postup žalovaného při zjišťování skutkového stavu, neboť neprovedl důkazy navržené stěžovatelem za účelem správného vyčíslení daňové povinnosti. Nejednalo se jen o důkazy k prokázání správnosti výpočtu dle metod navržených stěžovatelem, ale také o důkazy, které bylo nezbytné provést pro správné stanovení daně jakoukoliv metodou. Důsledky pochybení žalovaného stěžovatel konkrétně vyčíslil na příkladu měsíce prosince 2015. Městský soud se s touto námitkou nevypořádal a pouze konstatoval, že podle žalovaného byly metody navržené stěžovatelem nepoužitelné, a proto neměl důvod k nim provádět dokazování. Nevysvětlil ani, jak si mohl žalovaný učinit závěr o nepoužitelnosti metod, aniž by provedl důkazy navrž