1 Afs 264/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 264/2024- 40 - text  1 Afs 264/2024 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: Ing. M. S., zastoupen JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2023, č. j. 35786/23/520010421712985, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2024, č. j. 62 Af 1/202464, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval zejména otázkou výkladu pojmu společně hospodařící domácnost (§ 21e odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) v souvislosti s uplatněním slevy na manžela [§ 35ba odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů] za dobu, kdy tento manžel projevil vůli s daňovým poplatníkem již domácnost nesdílet. Vyjádřil se také k otázce výkladu téhož pojmu pro účely daňového zvýhodnění na vyživované dítě (§ 35c odst. 1 zákona o daních z příjmu) v případě úzkého rozsahu styku daňového poplatníka s dítětem. [2] Finanční úřad pro Kraj Vysočina doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017 daň ve výši 8 788 Kč společně s penále ve výši 1 757 Kč. Žalovaný odvolání žalobce napadeným rozhodnutím zamítl. Žalobce podle nich neprokázal splnění podmínek pro uplatnění daňového zvýhodnění na dítě a uplatnění slevy na manželku od 1. 6. 2017. [3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, kterou krajský soud zamítl. S ohledem na vůli zákonodárce lze podle něj pojem společně hospodařící domácnost vykládat stejně jako pojem domácnost ve smyslu § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a judikatury Nejvyššího soudu k němu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009). Existenci společně hospodařící domácnosti je proto třeba zkoumat s ohledem na samotný projev vůle osob být jejím členem, neboť nikdo nemůže žít ve spotřebním společenství proti své vůli. Krajský soud proto aproboval závěr žalovaného, že manželka žalobce s ním vedla společně hospodařící domácnost pouze do května 2017, neboť od 15. 5. 2017 činila kroky, které měly za cíl společné soužití se žalobcem ukončit [podání trestního oznámení z důvodu obvinění žalobce z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, uzavření (pod)nájemní smlouvy a návrh na prodloužení vykázání žalobce ze společného obydlí], a tedy projevovala vůli s ním dále ve společně hospodařící domácnosti nesetrvávat. Na to nemá vliv skutečnost, že k faktickému odstěhování manželky žalobce došlo až 21. 7. 2017, ani to, že vykázání žalobce bylo v soudním přezkumu shledáno nezákonným. Za červen a červenec 2017 proto podle krajského soudu žalobci nepříslušela sleva na manželku. [4] Krajský soud dále uvedl, že od zániku společně hospodařící domácnosti odvisí také posouzení, jaké domácnosti byl členem syn žalobce od června do prosince 2017. Soud měl za prokázané, že převážnou část tohoto období byl nezletilý syn ve faktické péči manželky žalobce, se kterou proto tvořil společně hospodařící domácnost. Žalobce proto v tomto období neměl právo na daňové zvýhodnění na vyživované dítě. [5] Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že by žalovaný nadbytečně poučil manželku žalobce o účelu prováděného výslechu. Skutečnost, že jí žalovaný objasnil význam pojmu společně hospodařící domácnost bylo účelné a nebylo excesivní. Neporušil přitom ani povinnost mlčenlivosti. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po tom, co krajský soud rozhodnutí žalovaného již jednou zrušil a zavázal jej, aby se v dalším řízení zabýval reálným stavem a okolnostmi péče o nezletilého syna. Tvrdí, že žalovaný byl ovšem v řízení předcházejícím vydání nyní napadeného rozhodnutí pasivní, a byl to naopak pouze stěžovatel, kdo předložil další důkazní prostředky a navrhl výslech svědků. Namítl, že „[a]niž by se soud nyní zabýval jím dříve uloženým pokynem, tedy prokázání skutkového zjištění stavu a okolnostmi péče o nezl. syna, tak za stejně zjištěného, resp. za stavu doloženém stěžovatelem, soud nyní rozhodl zcela opačně. Tím se jeho rozhodnutí dostalo do zjevného rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele (zásada rozhodnutí ve stejné věci stejně). Pak se takové rozhodnutí soudu nutně jeví jako překvapující, porušující základní zásady soudního řízení, resp. jako nezákonné.“ [8] Dále podle stěžovatele podání trestního oznámení nebo vykázání žalobce nesvědčí o vůli navrhující osoby nadále nesdílet společně hospodařící domácnost, byly pouze prozatímní ochranou proti domácímu násilí. Krajský soud přitom při výkladu vůle manželky stěžovatele opomenul požadavek § 570 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aby projev vůle nepřítomné osobě došel. To se podle stěžovatele stalo až v den, kdy jeho manželka opustila společnou domácnost. Svým výkladem krajský soud aprobuje jednání, jímž jeho manželka zneužila institut vykázání pro svůj jiný úmysl. [9] S ohledem na to, že krajský soud posuzoval existenci společně hospodařící domácnosti na základě projevu manželčiny vůle, měl dále při posouzení, k jaké domácnosti příslušel jeho syn, zkoumat i jeho vůli, popř. vůli stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že zkoumalli pouze vůli matky, je toto hodnocení diskriminační. V bytě, který rodina do května 2017 obývala, bydlel syn stěžovatele i po jeho vykázání, a oba se synem tak byli členy společné domácnosti. Manželka žalobce informovala o „přemístění“ jeho syna až v okamžiku, kdy se s ním v červenci 2017 odstěhovala, a nikdy nedošlo ani ke změně synova bydliště. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nepatřičně zaměňuje pojem strpění péče s obsahem rodičovské odpovědnosti a nepatřičně rozlišuje pojmy styk a péče. Stěžovatel upozornil na to, že podle výkladu krajského soudu by v případě protiprávního jednání (např. únosu) nárok na uplatnění daňového bonusu měl jen únosce a v případě dlouhodobé hospitalizace by dokonce zanikl. [10] Stěžovatel také poukázal na to, že krajský soud k poučení svědkyně v daňovém řízení uvedl, že „je na uvážení správce daně, kdy a v jakém rozsahu poučení daňovému subjektu poskytne“ (bod 23 napadeného rozsudku). Vytkl proto krajskému soudu, že přehlédl zásadní rozdíl mezi daňovým subjektem a svědkem. Zopakoval, že nadbytečným poučením a porušením mlčenlivosti ze strany správce daně byla hodnota výpovědi svědkyně zásadně oslabena. Krajský soud další návrhy stěžovatele na výslech svědků „odbyl“ s tím, že by měli prokázat, že manželka stěžovatele ve společném obydlí v červnu a červenci bydlela. Podle stěžovatele ovšem krajský soud nemůže předjímat, co by svědek vypověděl. [11] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že námitka, že nepostupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu a že by byl v odvolacím řízení pasivní, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. V otázce výkladu společně hospodařící domácnosti se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku. Nesouhlasí se stěžovatelem, že by měl projev vůle nesetrvávat ve společné domácnosti spočívat jen v tom, že se osoba odstěhuje. Samotný fakt, že manželka podala trestní oznámení na stěžovatele z přečinu týraní osoby žijící ve společném obydlí, aby docílila vykázání stěžovatele z obydlí, vypovídá o tom, že jasně projevila vůli nesdílet se stěžovatelem společnou domácnost. Podání trestního oznámení jasně svědčilo o vůli stěžovatelovy manželky, bez ohledu na to, že bylo následně shledáno jako křivé obvinění. [12] Žalovaný shrnul, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu je pro uplatnění daňového zvýhodnění stěžovatelem v nyní posuzované věci podstatné určení, zda to byl stěžovatel, s nímž (v jehož domácnosti) převážně dítě v rozhodném období žilo. Stěžovatel přitom netvrdil, že by o syna pečoval více a ani nepředložil žádné důkazy, které by zpochybňovaly rozsah péče jeho manželky. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by manželku stěžovatele nadbytečně poučil. Naopak, podle něj bylo pro vedení výslechu žádoucí pojem společně hospodařící domácnost objasnit. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [13] Stěžovatel následně ve své replice zopakoval svou kasační argumentaci. Námitka, kterou žalovaný považuje za nepřípustnou, nebyla sice v žalobě výslovně zdůrazněna, krajskému soudu měla být ovšem známa, neboť tato námitka byla součástí vyjádření stěžovatele v daňovém řízení a soud