1 As 271/2024

Žalobce se žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dožadoval poskytnutí emailové zprávy, jejích příloh a metadat, která byla odeslána dne 18. 6. 2020 z blíže specifikované emailové adresy na adresu emailu zaměstnankyně Městského úřadu Mělník. Městský úřad jako povinná osoba žádost odmítl, jelikož emailovou zprávu již neměl k dispozici. Obsah emailových schránek zaměstnanců totiž půl roku po skončení jejich pracovního poměru maže. Žalovaný podané odvolání zamítl napadeným rozhodnutím.

Krajský soud v napadeném rozsudku následně podanou žalobu taktéž zamítl. Nejdříve připomněl, že o předcházející obsahově stejné žádosti žalobce rozhodoval již dříve (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 39 A 13/2023  40) a neshledal důvodu se od tam uvedených závěrů odchýlit (body 22 a 23 napadeného rozsudku). Napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným (bod 26 tamtéž) a konstatoval, že povinný subjekt požadovanou informaci nemá (bod 28 tamtéž) a ani ji mít nemusí (bod 34 tamtéž).

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel poukázal na to, že krajský soud nesprávně vyhodnotil povinnost disponovat originálem emailu. Povinná osoba jej totiž měla mít, aby bylo možné jej porovnat s listinnou kopií založenou ve spise orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), zjistit případné odlišnosti a zabránit úpravám ze strany zaměstnanců OSPOD.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na závěry správních soudů týkající se předcházející obsahově stejné žádosti s tím, že nemá povinnost evidovat a archivovat originály veškeré emailové komunikace a všech jejích příloh všech zaměstnanců, ať už minulých, tak současných zaměstnanců. Následně uvedl, že námitky stěžovatele jsou zcela obecné a ztotožnil se s napadeným rozsudkem.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná.

Podstatou stěžovatelovy argumentace je, že povinná osoba měla mít požadovaný email, jeho přílohy a metadata k dispozici. Námitka není důvodná.

Jak správně poukázal žalovaný, Nejvyšší správní soud při přezkumu předcházející obsahově totožné žádosti již dovodil, že součástí obecných povinností při vedení spisu „jistě je uchovat v rámci spisu dokument doručený emailovou zprávou v nezměněné podobě, to však neznamená, že je nezbytné zachovat i ‚originály‘ dokumentů doručených emailem“ (rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2024, č. j. 6 As 65/2024  39, bod 36). Kasační soud pak zároveň dovodil, že „[j]estliže povinný subjekt nemá zákonnou povinnost zachovat ‚originály‘ dokumentů doručených emailem povinnému subjektu či zaměstnanci povinného subjektu, nemá ani povinnost vyvíjet úsilí k znovuzískání či znovuvytvoření dokumentu (resp. informací v něm obsažených), např. žádostí na odesílatele emailu, aby mohl žádosti žadatele o informaci vyhovět“ (bod 38 tamtéž). Od těchto závěrů není důvodu se nyní odchýlit.

Jinými slovy tak platí, že zákon nepožaduje zachování originálů emailových zpráv požadovaných stěžovatelem. Kasační soud se proto ztotožňuje s krajským soudem, že i kdyby měl stěžovatel ohledně potřeby existence kontrolního mechanismu pravdu, nelze z toho dovodit povinnost uchovávat emailové zprávy doručené do schránky bývalých zaměstnanců po neomezenou dobu (bod 33 napadeného rozsudku). Kasační soud proto souhlasí s krajským soudem, že neexistuje povinnost povinného subjektu disponovat požadovanou informací. Její neposkytnutí tak je v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný žádal přiznání náhrady nákladů řízení za písemné úkony a poštovné za zaslání spisu. Tyto úkony ovšem nevybočují z rámce jeho běžné činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014  47, č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 29; či rozsudek NSS ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 As 29/2023  58, bod 42).

Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 3. 12. 2024, č. j. 1 As 271/2024  16, zástupcem stěžovatele advokáta Mgr. Zdeňka Burdu. Za řízení o kasační stížnosti mu náleží odměna za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti). Úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení mu kasační soud nepřiznal, neboť podstata tohoto sporu je totožná s řízením o předcházející žádosti téhož stěžovatele, kde mu soud ustanovil stejného zástupce (věc řešená rozsudkem NSS č. j. 6 As 65/2024  39).

Za jeden úkon právní služby zástupci náleží odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 5 070 Kč [§ 9 odst. 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025]. K částce není připočtena DPH, jelikož zástupce není plátcem DPH. Tuto částku mu vyplatí Nejvyšší správní soud do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

Stěžovatel byl ovšem osvobozen od soudních poplatků pouze z 90 % (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 37 A 16/2024  41), a jeho žádost o úplné osvobození byla kasačním soudem zamítnuta (usnesení NSS ze dne 23. 1. 2025, č. j. 1 As 271/2024  37). Jelikož stěžovatel nebyl úspěšný, je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které za něj stát platil, a to v rozsahu, ve kterém nebyl osvobozen od soudních poplatků (§ 60 odst. 4 ve spojení s § 120 s. ř. s.; viz rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2021, č. j. 9 As 50/2020  43, bod 26; ze dne 11. 8. 2022, č. j. 8 As 140/2020  60, bod 33; či usnesení ze dne 27. 9. 2024, č. j. 2 Ads 383/2023  85, bod 26). Náhrada je tvořena 10 % z částky vyplacené ustanovenému zástupci, tj. 507 Kč. Stěžovatel je povinen tuto částku uhradit na účet Nejvyššího správního soudu 1946127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno, pod závazným variabilním symbolem 1010427124, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). V případě včasného nezaplacení náhrady nákladů řízení státu bude tuto pohledávku vymáhat celní úřad (§ 60 odst. 9 věta druhá s. ř. s.).