1 As 321/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 321/2024- 45 - text  1 As 321/2024 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: JUDr. M. K., zastoupena JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti žalované: předsedkyně Městského soudu v Praze, se sídlem Spálená 6/2, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2023, č. j. Spr 1912/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 6 A 120/2023  113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně vedla jakožto předsedkyně odvolacího senátu Městského soudu v Praze řízení ve věci sp. zn. 18 Co 6/2023, jehož předmětem byla změna úpravy rodinných poměrů dvou nezletilých sourozenců (chlapce a dívky) narozených v roce 2009. Tomuto řízení předcházelo prvostupňové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, jenž změnil úpravu poměrů nezletilých z roku 2015 tak, že oba nezletilé svěřil do péče otce, matce stanovil povinnost platit na nezletilé výživné a blíže neupravil styk nezletilých s matkou. V rámci odvolacího řízení žalobkyně spolu s referující členkou senátu a třetí členkou senátu vedla dne 22. 2. 2023 ve smyslu § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.”), výslech nezletilých (s ohledem na faktickou povahu tohoto úkonu je žádoucí používat spíše termín pohovor) za účelem poskytnutí potřebných informací nezletilým a zjištění jejich vlastního názoru. Pohovor trval přibližně 70 minut a byl z něj pořízen zvukový záznam. Za způsob vedení tohoto pohovoru udělila žalovaná žalobkyni podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), výtku. Uvedla, že účelem pohovoru nebylo, aby odvolací soud nezletilým vnutil názor soudních osob ohledně úpravy rodinných poměrů, ale aby zjistil vlastní názory nezletilých. Přesto ale žalobkyně spolu s referující členkou senátu vyvíjely na nezletilé nátlak, aby změnili svůj negativní postoj ke styku s matkou, přičemž jimi vyjádřené postoje označovaly za nenormální. Žalobkyně dále podle žalované nezletilým jejich postoj ke styku s matkou intenzivně vyčítala za použití zcela nevhodných příměrů a v okamžiku, kdy se nezletilá rozplakala, vedla pohovor ještě dalších 30 minut až do okamžiku, kdy se oba nezletilí podvolili nátlaku a akceptovali úpravu styku s matkou v podobě, kterou prosazovaly žalobkyně a referující členka senátu. Žalovaná rovněž konkrétní pasáže pohovoru ve výtce odcitovala. Způsobem vedení pohovoru žalobkyně podle žalované také nezachovala nestrannost a namísto zjišťování názoru nezletilých podrobovala jejich názory kritice. Žalovaná rovněž zdůraznila, že žalobkyně nepokládala za vhodné se nezletilým omluvit, ale současně přihlédla i k tomu, že šlo o zcela ojedinělý exces v její dlouhé soudcovské kariéře a že se žalobkyně dopustila popsaného excesu nejspíš v přesvědčení, že daným způsobem napomůže k obnovení vztahů dětí s matkou. [2] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze jakožto soudu správního (dále „městský soud”) domáhala zrušení výtky. Městský soud její žalobu zamítl. Podle jeho přesvědčení pohovor slouží ke zjištění názoru nezletilých a realizují se jím participační práva dětí na soudním řízení. Dítě, které je schopno formulovat své názory, má právo tyto názory svobodně vyjadřovat. Městský soud měl za to, že žalovaná vymezila vytýkané jednání žalobkyně správně, neboť ta opakovaně a intenzivně naléhala na nezletilé s cílem přesvědčit je o nesprávnosti a nevěrohodnosti jejich postojů. Projevený názor nezletilých považovala za závadný, odsuzovala jej a podrobovala ho kritice. Chování matky, které bylo podle nezletilých příčinou vzájemných konfliktů, naopak omlouvala a nabízela pro něj vlastní zdůvodnění. V pohovoru takto pokračovala i přes pláč nezletilé. Žalobkyně tímto jednáním vybočila ze své zákonné povinnosti vést pohovor tak, aby nezletilí obdrželi informace k řízení a vyjádřili svůj informovaný názor a přání. Cílem pohovoru nemá být autoritativní působení na nezletilé za účelem změny jejich postojů. K otázce použitelnosti výtky na takto zjištěný exces městský soud uvedl, že zákonná úprava výtky je značně strohá. Výtkou je možné podle zákona o soudech a soudcích řešit drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování. Rozdíl mezi kárným opatřením a výtkou tkví v intenzitě kárného provinění. Podle městského soudu šlo výtkou postihnout i výše popsané nevhodné chování žalobkyně při vedení pohovoru s nezletilými, které bylo postaveno na svébytném výchovném působení na nezletilé, avšak takové působení nekoresponduje se zákonným účelem pohovoru. Účelem civilního soudního řízení nemůže být výchova nezletilých pojatá tímto způsobem. Namítalali žalobkyně, že žalovaná hodnocením rozhodovací činnosti senátu ve výtce zasáhla do její soudcovské nezávislosti, městský soud poznamenal, že výtka nebyla uložena za to, jak odvolací senát ve věci rozhodl, ale toliko za způsob vedení pohovoru, který odporoval zákonu. Žalobkyně tedy obdržela výtku toliko za neodborný a neadekvátní postup v řízení. Výtka proto nemá přímou souvislost s nezávislostí soudce při rozhodovací činnosti. Pokud žalobkyně uvedla, že žalovaná ji postavila před volbu mezi omluvou nezletilým a sankčním postihem ve formě výtky, městský soud souhlasil, že požadavek žalované na omluvu nemá zákonné ukotvení (mohlo jít pouze o etický apel žalované na žalobkyni), čímž jej ani nelze vynutit. Výtku nicméně žalovaná neformulovala tak, že by šlo o úkon učiněný v důsledku nevyhovění požadavku na omluvu nezletilým. Jednáli se pak o odkazy k ustanovení právních předpisů, které měla žalovaná porušit a které byly uvedeny bez vazby na skutkové okolnosti, podle městského soudu nebylo možné tento žalobní bod kvůli jeho nekonkrétnosti vypořádat. II. Kasační stížnost a následná vyjádření [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Výtku lze podle jejího názoru uložit jen za závažná provinění a hrubé porušení povinností, avšak zjištěný skutkový stav žalovaná vyhodnotila jen jako drobný nedostatek v práci. Nebyly tak dány důvody k udělení výtky. Sama stěžovatelka však měla nadále za to, že se nedopustila vůbec žádného, tedy ani drobného pochybení. Žalovaná a městský soud rovněž nerespektovaly její právo na individuální posouzení věci. Z širšího kontextu vytrhly několik vět z pohovoru s nezletilými a nepřihlédly k dalším okolnostem, za nichž k pohovoru došlo. Doplnila, že otec nezletilých při zprostředkování výchovného působení na nezletilé selhal. Proto jej musel zajistit odvolací soud, jehož cílem bylo prolomit zaužívaný stereotyp chování nezletilých, kteří styk s matkou pouze slibovali, ale poté jej nerealizovali. Postup odvolacího senátu odpovídal identifikaci nejlepšího zájmu dětí, jímž je výchova oběma rodiči. Kritický dialog byl tedy v nejlepším zájmu nezletilých, které podle stěžovatelky jejich otec manipuloval a kteří svým faktickým jednáním nerespektovali autoritu soudu. Náhled na cíle pohovoru ze strany městského soudu byl podle stěžovatelky projevem povrchního formalismu, který odhlíží od hodnotové dimenze (úcta k oběma rodičům, respekt k základním hodnotám společnosti). Výchovné působení soudu je přitom obecným principem platným pro všechny druhy řízení. Výtku považovala za vážný zásah do svých subjektivních práv (má difamační účinek), neboť ve své pozici vždy důsledně dbala slibu soudce o rozhodování podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. [4] Stěžovatelka se rovněž vymezila proti popisu okolností rozhodných pro udělení výtky, kdy podle ní při pohovoru nešlo o pláč nezletilé, ale pouze o „dvojí vzlyknutí“, které navíc stěžovatelka vnímala jako projev sebereflexe nezletilé. [5] Stěžovatelka poukázala též na porušení základních zásad činnosti správních orgánů ze strany žalované. Správní orgány předně musí postupovat v souladu s právními předpisy, ale žalovaná věc odmítla posuzovat podle čl. 9 a 18 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte a vybraných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která staví na právu dítěte na výchovu oběma rodiči a odpovědnosti obou rodičů za výchovu dítěte. Žalovaná postavila své rozhodnutí výlučně na § 867 občanského zákoníku a na § 100 odst. 3 o. s. ř., které navíc chybně interpretovala. Stěžovatelka připomněla též zásadu proporcionality s tím, žalovaná použila výtku jakožto odplatu, resp. nátlak vyplývající z toho, že se stěžovatelka a referující soudkyně odmítly nezletilým za pohovor omluvit. Dovozovala i překročení pravomoci žalované, která má pouze vytvářet podmínky k řádnému výkonu soudnictví a jakékoli výjimky z tohoto oprávnění musí být vyk