10 Azs 96/2025 – Nejvyšší správní soud

10 Azs 96/2025- 36 - text  10 Azs 96/2025 - 38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: L. G., zastoupené advokátkou Mgr. Naďou Smetanovou, Masarykovo nábřeží 12, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2025, čj. CPR576973/ČJ2024930310V244, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, čj. 2 A 10/202541, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně je státní příslušnice Ruské federace. Dne 6. 2. 2025 žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odbor cizinecké policie (správní orgán I. stupně), jímž byla žalobkyni uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákona o pobytu cizinců), a současně jí byla stanovena doba k opuštění území, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou však Městský soud zamítl. [2] Žalobkyně (stěžovatelka) rozsudek městského soudu napadla kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů napadeného rozsudku. [3] Stěžovatelka namítá, že jí v zemi původu hrozí nebezpečí, neboť Ruská federace nepředstavuje teroristický stát pouze navenek, ale rovněž vůči vlastním občanům. V Ruské federaci jsou porušována lidská práva a základní svobody, zejména svoboda slova a svoboda shromažďování. Stěžovatelka má též za to, že tento autoritářský systém užívá násilí a zastrašování vlastních občanů a systematicky pronásleduje politickou opozici. Městský soud proto pochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelce při návratu nehrozí žádné nebezpečí. [4] Stěžovatelka dále uvádí, že na území České republiky pobývá již 16 let, plně se integrovala, má zde bratra, přítele a terapeutického psa. Terapeutický pes jí pomáhá při zvládání nepříznivého psychického stavu, který spočívá v opakujících se depresivních epizodách. Jednou měsíčně dochází stěžovatelka na psychiatrii a jednou týdně na terapii. V této souvislosti odkazuje na lékařskou zprávu ze dne 18. 3. 2025, ze které se podává, že trpí periodickou depresivní poruchou, ADHD a hrozí, že se u ní vyvine bipolární afektivní porucha. Stěžovatelčin křehký psychický stav by se proto nuceným vycestováním pouze zhoršil. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil předložené důkazy, když s ohledem na lékařskou zprávu ze dne 12. 7. 2023 stanovil, že její zdravotní stav nepředstavuje překážku vycestování a lékařskou zprávou ze dne 18. 3. 2025 se odmítl zabývat z důvodu, že byla předložena až současně s opakovaným návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby. Stěžovatelka ale připomíná, že jí byla periodická depresivní porucha diagnostikována již v roce 2021 a současně tuto skutečnost uvedla již v řízení před žalovanou. Městský soud proto pochybil, když nepřihlédl k předložené lékařské zprávě ze dne 18. 3. 2025, která doplňuje informace o jejím nepříznivém zdravotním stavu. [5] NSS konstatuje, že v řízení před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, z čehož plyne, že se musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Neníli tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. O přijatelnou kasační stížnost se ve shodě s ustálenou judikaturou může jednat, 1) dotýkáli se kasační stížnost právních otázek, které doposud nebyly vůbec nebo plně judikaturou NSS řešeny; 2) jednáli se o právní otázky řešené judikaturou rozdílně; 3) existujeli důvodná potřeba učinit judikaturní odklon; anebo 4) byloli v rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. [6] Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Proto platí, že teprve jeli kasační stížnost přípustná i přijatelná, NSS posoudí její důvodnost. [7] NSS se nejdříve zabýval námitkou údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Bylali by totiž tato námitka důvodná, mohlo by se jednat o zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. NSS by za této situace napadený rozsudek městského soudu zrušil, aniž by zkoumal další kasační námitky. [8] K tomu však zdejší soud konstatuje, že stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku blíže nekonkretizuje, tzv. např. neuvádí, které žalobní body nebyly soudem dostatečně vypořádány. Ani NSS přitom nezjistil, že by napadený rozsudek nebyl srozumitelný nebo náležitě odůvodněný. Je z něj totiž dostatečně seznatelné, jaké skutečnosti považoval městský soud za rozhodné a jakými úvahami se řídil. Městský soud náležitě odůvodnil, proč nepovažuje stěžovatelčin zdravotní stav za překážku vycestování. Je rovněž zjevné, že se zabýval námitkou hrozícího nebezpečí při návratu na území Ruské federace, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka nepatří do některé ze skupin, které (obecně) čelí po návratu do Ruska největším problémům. Podle shromážděných informací mezi takové osoby patří zejména známí aktivisté, novináři, popř. blogeři. Stěžovatelka však neuvedla žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by se mohla dostat do středu pozornosti ruských státních orgánů. Lze proto učinit dílčí závěr, že napadený rozsudek je přezkoumatelný a tato uplatněná námitka nemůže vést k závěru o přijatelnosti kasační stížnosti. [9] Stěžovatelka spatřuje přesah vlastních zájmů dále v tom, že městský soud zasáhl do jejího hmotněprávního postavení, když neshledal pochybení žalované při posuzování podmínek přiměřenosti ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zásah do svého hmotněprávního postavení stěžovatelka shledává též v porušení zásady nonrefoulement a v tom, že městský soud postupoval v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., tzn. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. [10] Stěžovatelka má předně za to, že se žalovaná nevypořádala se všemi kritérii, kterými se má zabývat při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o povinnosti opustit území Evropské unie. Nepřihlédla totiž ke skutečnosti, že stěžovatelka na území České republiky žije již 16 let, má zde bratra, terapeutického psa, psychiatričku a psychoterapeutku, a také k tomu, že povolení k pobytu pozbyla v důsledku svých psychických problémů. NSS proto připomíná, že z § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Z ustálené judikatury zdejšího soudu se rovněž podává, že při rozhodování o povinnosti opustit území členského státu Evropské unie jsou správní orgány povinny rozhodovat v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky, mezi které patří též závazek neporušovat právo na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Správní orgány jsou tak povinny kupř. zvážit délku pobytu, věk, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem (srov. např. usnesení NSS ze dne 16. 5. 2025, čj. 7 Azs 47/202530). [11] Městský soud v souladu s judikaturou zdejšího soudu připomněl, že povinnost opustit území představuje méně intenzivní zásah do rodinného a soukromého života než institut správního vyhoštění (viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2017, čj. 7 Azs 24/201729). Poukázal ale též na to, že žalovaná přihlédla k době, po kterou stěžovatelka na území České republiky pobývá, přičemž uzavřel, že tato skutečnost není bez dalšího důvodem, který by znemožňoval její vycestování. I přes řadu let strávených na území České republiky totiž stěžovatelka neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které by vypovídaly o vytvoření silných vazeb, jejichž zpřetrháním by bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života. Městský