2 Afs 147/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 147/2024- 42 - text  2 Afs 147/2024 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Pony Bike s. r. o., se sídlem Evropská 886, Modřice, zast. JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou se sídlem Staroměstské náměstí 88/10, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2022, č. j. 43990/22/530021443702551, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 31 Af 6/2023111, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) na základě daňové kontroly daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období února až října 2019 žalobkyni devíti dodatečnými platebními výměry doměřil tuto daň včetně penále. Neuznal totiž její nárok na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění, konkrétně dodání pracovníků pro výrobu elektrokol od společností RATGLASS, spol. s r. o. (dále „Ratglass“), INEXKONFORT s.r.o. (dále „Inexkonfort“), ANTIGRAFFITI spol. s r. o. (dále „Antigraffiti“), Yes Finance s. r. o. (dále „Yes Finance“), bytemix s. r. o. (dále „Bytemix“) a CAPER MIH s. r. o. (dále „Caper“) , neboť žalobkyně neprokázala splnění podmínek podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“). Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a dodatečné platební výměry potvrdil. Žalobkyně podle něj neprokázala rozsah plnění ani to, že jí plnění poskytli deklarovaní dodavatelé. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Brně, který žalobu zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uvedla, že vyrábí elektrokola na lince umístěné ve své provozovně. V rozhodných zdaňovacích obdobích využívala vlastní zaměstnance i pracovníky svých dodavatelů. Všichni vykonávali stejnou práci; proto není možné určit, kdo vyrobil které elektrokolo. Nepřiměřené jsou i požadavky správce daně na prokázání jmen pracovníků stěžovatelčiných dodavatelů. Podstatné je, že stěžovatelka kontrolovala jejich počet a na základě odpracovaných hodin stanovovala částku k fakturaci. [4] Ze smlouvy s dodavatelem Inexkonfort a svědecké výpovědi V. B., který stěžovatelce obstarával pracovníky, vyplynulo, že se jednalo o částku 160 až 180 Kč za hodinu. Zaměstnanci dodavatele pracovali obvykle jedenáct hodin denně; v případě vysoké poptávky byl provoz nepřetržitý (24hodinový). [5] Pokud jde o identitu pracovníků dodavatelů, mohla stěžovatelka získat maximálně jméno a příjmení, výjimečně datum narození (a to až na vyžádání Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj; dále „inspektorát práce“). Pracovníci dodavatelů měli původně evidovat docházku pomocí čipů jako kmenoví zaměstnanci, což potvrdila svědecká výpověď P. P., bývalé vedoucí oddělení provozních agend stěžovatelky. Cizinci je však neuměli používat, čipy ztráceli nebo docházelo ke změnám osob pracujících pro dodavatele, tudíž byl tento systém nehospodárný. Proto se ustálila evidence počtu osob a odpracovaných hodin. Každý večer probíhalo její odsouhlasení s dodavatelem (V. H. za Inexkonfort a V. B. za více dodavatelů, jež zastupoval na základě plné moci). [6] Stěžovatelka během daňové kontroly předložila mj. daňové doklady za prodaná elektrokola (doklady na výstupu, odesílky, objednávky od koncových zákazníků, vzorky finálních kontrolních zpráv, které se vyplňují při výrobě každého elektrokola, předávací protokoly o kompletaci celých kol). Je tedy zjevné, že elektrokola byla vyrobena a prodána a že takový objem výroby nebylo možné zvládnout pouze s kmenovými zaměstnanci. [7] Protokol z kontroly inspektorátu práce prokazuje, že se v den kontroly (dne 30. 7. 2019) v provozovně stěžovatelky podílely na výrobě elektrokol mj. čtyři osoby ukrajinské státní příslušnosti pracující pro jejího dodavatele. Pokud měl správce daně pochybnosti o tom, pro koho a za jakou odměnu tyto osoby pracovaly, měl je vyslechnout. [8] Daňové orgány pro nadbytečnost neprovedly ani další stěžovatelkou navrhované svědecké výpovědi (pana W. a pana B.). V „pokračující“ daňové kontrole (za zdaňovací období prosince 2019 až září 2020) provedl správce daně dva výslechy svědka W. (jeden již během odvolacího řízení v nyní posuzované daňové kontrole). Také na jejich základě dospěl k závěru, že v pozdějších zdaňovacích obdobích stěžovatelka splnila formální i hmotněprávní podmínky nároku na odpočet DPH z faktur vystavených společnostmi pana W. Spolupráce s panem W., resp. s jeho společností Frewaldex s.r.o. (dále „Frewaldex“) tedy trvá nadále. DPH z přijatých faktur je hrazena na základě smluvních ujednání přímo finančnímu úřadu. [9] Žalovaný při nevyhovění návrhu na opakovanou svědeckou výpověď předjímal, jak bude svědek vypovídat, a krajský soud jeho závěry převzal. Pan W. přitom zřejmě některé informace neuvedl s poukazem na probíhající trestní stíhání a svůj status spolupracujícího obviněného. Mohl tak být ovlivněn, stejně jako si mohl splést, o kom vypovídal, protože předávací protokoly jsou standardně podkladem pro fakturaci u úklidových firem (a pan W. během svědecké výpovědi v této daňové kontrole uvedl, že sháněl pracovníky i pro úklidovou firmu). [10] Je pravdou, že většina smluv s dodavateli byla vágní. Zákon však nestanoví pouze písemnou formu. Stěžovatelka vždy s ohledem na požadovaný objem výroby určila počet potřebných pracovníků, což se měnilo i na denní bázi. Proto smlouvy o dílo neobsahují přesný rozsah díla a tyto specifikace byly předmětem dílčích, převážně ústních, objednávek. Z protokolu o kontrole inspektorátu práce, stejně jako ze svědeckých výpovědí, však lze rozsah poskytnutého plnění zjistit. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že nebylo postaveno najisto, zda se fakturovalo podle objemu odvedené práce nebo podle odpracovaných hodin. [11] Rozdíl v sazbách, který krajský soud rozebírá v bodech 51 a 52 napadeného rozsudku, je uměle vytvořenou pochybností správce daně. Ten nepřipustil, že by osoby pracující pro dodavatele pracovaly více než osm hodin denně či pracovaly o víkendech a svátcích, ačkoli je to u zahraničních pracovníků běžné. Výpovědi paní S., která pracovala pro pana B., a pana B. nejsou v rozporu s údaji ve smlouvě s dodavatelem Inexkonfort a výpovědí pana B. Je zjevné, že uvedené hodinové sazby se lišily, neboť si dodavatelé ponechávali marži. [12] Stěžovatelka také namítla, že správce daně stanovil kalkulaci hodinové sazby nepřezkoumatelně a krajský soud související námitku nesprávně posoudil. Z protokolu o kontrole inspektorátu práce totiž plyne, že kontrolní zjištění vycházejí mj. z dokumentu nazvaného Seznam vybraného vzorku pracovníků jiných subjektů se státní příslušností Ukrajina, tedy nikoli z jejich kompletního seznamu za dané období. Proto nelze stanovit hodinovou sazbu pracovníků dodavatelů. Pokud snad správce daně kalkuloval s jiným seznamem, je nutno zohlednit, že v té době mohl být zrovna nepřetržitý výrobní provoz, a tedy vyšší počet hodin, než s jakým správce daně zřejmě operoval. [13] Argumentace hotovostními platbami je mimoběžná, neboť stěžovatelka takto pracovníky nevyplácela. Uvedlli pan B. při výslechu, že obdržel igelitovou tašku s hotovostí, muselo jít o peněžní prostředky od některé z dodavatelských společností. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka hradila všechny faktury bankovním převodem. [14] I v pozdějších zdaňovacích obdobích stěžovatelka využívala pracovníky dodavatelů, konkrétně společnosti Frewaldex, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl pan W., a společnosti WORK Run s.r.o. (dále „Work Run“), za niž jednal na základě plné moci. Přesto správce daně v daňové kontrole za následná zdaňovací období dospěl k závěru, že podmínky pro uznání nároku na odpočet DPH byly splněny. [15] Správce daně během daňových kontrol po stěžovatelce požadoval údaje týkající se vnitřních záležitostí jejích dodavatelů, které nemohla znát (údaje o pracovnících a činnosti dodavatelů). Stěžovatelka pochybila, když se snažila zpětně tyto údaje získat. Poskytnutí neověřených informací vzbudilo pochybnosti správce daně, ačkoli jeho požadavek byl nad rámec zákona. [16] Pokud došlo v řetězci k podvodu na DPH, nemůže to být důvodem odmítnutí nároku na odpočet v nynější věci. Přesto daňové orgány a i krajský soud ve svých rozhodnutích popisovaly domnělou trestnou činnost pánů W. a B., aniž ctily presumpci neviny. [17] Krajský soud převzal nesprávně závěry části 2.6 zprávy o daňové kontrole. Uvádí, že skutečným zaměstnavatelem osob uvedených v tabulce jsou společnosti, které nebyly dodavateli stěžovatelky. Tito zaměstnavatelé jsou však jen formální, figurovali