2 As 117/2025 – Nejvyšší správní soud

2 As 117/2025- 49 - text  2 As 117/2025 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. B., zast. Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1348, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 17 A 97/202460, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XA v katastrálním území L., který byl zařazen do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen „CHKO Soutok“). Při projednávání záměru uplatnil námitky podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), proti zařazení svého pozemku do CHKO Soutok. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2337 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), těmto námitkám ve vztahu k pozemku žalobce nevyhověl. [3] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad. Ministr životního prostředí rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1348 (dále jen „napadené rozhodnutí“). [4] Dne 15. 1. 2025 vláda schválila nařízení č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen „nařízení vlády o CHKO Soutok“), kterým byla s účinností od 1. 7. 2025 vyhlášena CHKO Soutok. [5] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). [6] Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 17 A 97/202460. Dospěl k závěru, že správní orgány řádně odůvodnily, proč byl pozemek žalobce zahrnut do CHKO Soutok. V záměru na vyhlášení CHKO Soutok i rozhodnutí správních orgánů bylo náležitě vysvětleno, proč je nutné přistoupit k ochraně dotčeného pozemku, a to i přes to, že se jedná o ornou půdu. [7] Městský soud konstatoval, že správní orgány dostatečně odůvodnily, proč nebylo možné namísto vyhlášení CHKO Soutok přistoupit ke smluvní ochraně dotčených pozemků. Mezi účastníky řízení není sporné, že na území CHKO Soutok se nachází dvě evropsky významné lokality (dále jen „EVL“). Smluvní ochranu lze vnímat jako teoretickou alternativu k ostatním způsobům ochrany území, avšak vzhledem k majetkovým poměrům v navrhovaném území (roztříštěnost vlastnických vztahů) a přírodním specifikům území Soutoku ji nelze uskutečnit. Žalobce závěry žalovaného stran této otázky nijak kvalifikovaně nerozporoval. Městský soud přisvědčil žalovanému, že dřívější postup příslušného orgánu ochrany přírody při zajišťování smluvní ochrany v souvislosti s vymezením EVL nemá přímou vazbu na posuzované vyhlášení CHKO Soutok. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody nepodřadil pod jednotlivá písmena § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel uvedl, že rozsudek městského soudu je nezákonný a nepřezkoumatelný. Tyto vady spatřuje především v chybné aplikaci ustanovení o podmínkách smluvní ochrany dotčených pozemků, která měla být upřednostněna před plošnou ochranou ve formě CHKO. Městský soud své závěry stran posouzení této otázky nedostatečně odůvodnil. [10] Stěžovatel uvedl, že při přípravě a přijímání nařízení vlády o CHKO Soutok byly porušeny mimo jiné čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zásah do vlastnického práva spatřuje mimo jiné v tom, že zařazením jeho pozemku do CHKO Soutok došlo ke snížení jeho hodnoty. K omezení vlastnického práva nadto došlo nezákonnou formou. Stěžovatel dále namítl, že bylo omezeno i jeho právo na podnikání (čl. 26 Listiny), jelikož je jeho pozemek z velké části obhospodařovanou půdou. Zařazení tohoto pozemku do CHKO Soutok je v rozporu i s § 25 ZOPK, neboť na něm chybí zamýšlený předmět ochrany. Na intenzivně obhospodařovaných půdách neexistuje důvod ochrany, a proto nemůže být zahrnut do navrhované CHKO Soutok. Pokud jsou v důsledku vzniku CHKO zasažena ústavně zaručená práva vlastníků pozemků, je nezbytné prokázat smysl této ochrany. Ten však nemůže být naplněn v případě, kdy se na pozemku předmět ochrany vůbec nenachází. [11] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný, ministr životního prostředí a ani městský soud se nevypořádali s opakovaně vznesenou námitkou, proč žalovaný nepostupoval dle § 45c odst. 5 ZOPK. Dle tohoto ustanovení měl žalovaný zaslat vlastníkům dotčených pozemků výzvu směřující k uzavření smlouvy o ochraně dotčených pozemků. Ochrana EVL, do které je zařazen i pozemek stěžovatele, má být přednostně realizována v součinnosti s vlastníky pozemků. Žalovaný nicméně přistoupil k vyhlášení zvláště chráněného území, což nelze odůvodnit ani odkazem na test proporcionality. Sami vlastníci dotčených pozemků přitom kontaktovali žalovaného se zájmem o uzavření smluvní ochrany. Pokud měl žalovaný v úmyslu smluvní ochranu obejít, měl nejdříve zrušit EVL a až následně vyhlásit CHKO. Na tom nic nemění ani skutečnost, že vlastníků dotčených pozemků byl velký počet. [12] Městský soud se ztotožnil s tvrzením stěžovatele, že se na jeho pozemku nenachází biotopy ani druhy živočichů, které má CHKO Soutok chránit, přesto podpořil argumentaci žalovaného. Dále se městský soud ztotožnil s žalovaným, že ornou půdu je potřeba považovat za součást předmětu ochrany, ovšem pominul, že v takovém případě žalovaný postupoval při výběru orné půdy zařazené do CHKO Soutok nesystémově, neboť do chráněného území nezařadil jiný stěžovatelův pozemek (parc. č. XB, katastrální území L.), který se nachází vzdušnou čarou jen 330 metrů od pozemku parc. č. XA, a dále pozemky jiných vlastníků, kteří byli se svými námitkami úspěšní. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel přiložil rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2427. [13] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že dosavadní ochrana dotyčného území nebyla dostatečná, neboť došlo ke zhoršení stavu některých přírodních biotopů. Části tohoto území byly chráněny rovněž jinými nástroji, ani ty nicméně nebyly schopny zajistit potřebnou komplexní ochranu. Smluvní ochrana namísto vyhlášení CHKO na pozemcích zahrnutých v záměru není uskutečnitelná, a to zejména s ohledem na majetkové poměry v území (roztříštěnost vlastnických vztahů) a jeho přírodní specifika. Ze smluvní ochrany nelze obecně vyloučit ani větší území, nicméně všechna smluvně chráněná velkoplošná území se od území Soutoku odlišují právě majetkovými poměry. V případě pozemků dotčených záměrem na vyhlášení CHKO Soutok se jedná o přibližně 6 870 subjektů, se kterými by musela být uzavřena smlouva. Žalovaný uvedl, že pokud se smlouva týká EVL, je nutné uzavřít jednu smlouvu se všemi vlastníky pozemků. Nadto žalovaný není příslušným orgánem k uzavření takové veřejnoprávní smlouvy. K tomu je pověřen krajský úřad. To, jak postupoval tento příslušný orgán ochrany přírody v otázce smluvní ochrany, nemá na posuzovanou věc přímý vliv. [14] Území obou EVL nacházejících se na území CHKO Soutok je chráněno rovněž maloplošnými zvláště chráněnými územími. Smluvní ochrana dle § 39 ZOPK proto již není právně možná. Je rovněž nežádoucí, aby území CHKO Soutok bylo rozdrobeno do několika různých režimů ochrany. Smluvní ochranný režim se nadto vztahuje pouze na vlastníka pozemku a nepůsobí vůči třetím osobám. Ze zákona sice plyne zákaz chráněné území poškozovat, avšak takto formulované pravidlo je velmi obecné a nezajistí efektivní ochranu území. Na druhou stranu je tento zákaz příliš přísný, neboť z něj není možné udělit výjimku. Režim CHKO je flexibilnější, jelikož při jeho vyhlášení lze stanovit bližší podmínky užívání pozemků a udělit výjimky ze zákazů nebo udělit souhlas orgánu ochrany přírody k některým činnostem. [15] Ve správním řízení byla zvažována též možnost vynětí pozemku stěžovatele ze záměru na vyhlášení CHKO Soutok. Žalovaný však dospěl k závěru, že pozemek stěžovatele byl do záměru zahrnut z důvodu celistvosti území a scelování jednotlivých typů krajinných celků na tomto území. Pokud by byl ze záměru vyňat, ztížilo by to zajištění předmětu ochrany a také by to zhoršilo možnost zachování přírodních funkcí nivního ekosystému. [16] Vyhlášením CHKO Soutok nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani zákona. Žádné ustanovení zákona neukládá povinnost nejdříve zrušit ochranu dle EVL a až následně na dotčeném pozemku vyhlásit CHKO, jak požaduje stěžovatel. V řízení o námitkách žalovaný vyhodnotil míru dotčení práv stěžovatele a zmínil ro