2 Azs 184/2025 – Nejvyšší správní soud

2 Azs 184/2025- 36 - text  2 Azs 184/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. A., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. OAM570/LELE05D022024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2025, č. j. 17 Az 10/2024121, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2025, č. j. 17 Az 10/2024121, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobci jakožto státnímu příslušníkovi Turecké republiky bylo konzulárním úřadem Francouzské republiky vydáno vízum platné pro území států Schengenského prostoru od 9. 12. 2023 do 8. 12. 2025 na dobu 90 dní s opakovaným vstupem. Žalobce uvedl, že na základě tohoto víza vstoupil na území Francouzské republiky, odkud se následně přesunul do České republiky, kde vlastní nemovité věci (v K. V.). Dne 21. 4. 2024 odletěl z Prahy do Turecka, kde mu však turecké orgány sdělily, že jeho pas je neplatný, neboť mu bylo odebráno turecké státní občanství (před získáním tohoto občanství z titulu vlastnictví nemovitých věcí v Turecku byl držitelem ruského státního občanství, a to pod jiným jménem). Po několikadenním zadržení v Turecku byl žalobce vrácen letadlem zpět do České republiky, kde v tranzitním prostoru letiště PrahaRuzyně podal dne 27. 4. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany (dále jen „žádost“). [2] Žalovaný po zjištění, že žalobce je držitelem platného schengenského víza vydaného francouzským konzulárním úřadem, požádal francouzské orgány o převzetí žalobce na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 7. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Francouzské orgány uznaly svoji odpovědnost za posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu a dne 22. 5. 2024 byl souhlas s jeho převzetím doručen žalovanému. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2024, č. j. OAM570/LELE05D022024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), určil, že státem příslušným k posouzení žádosti je Francouzská republika. Současně proto řízení o žádosti zastavil podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z důvodu nepřípustnosti žádosti ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona. [4] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 17 Az 10/202455, žalobu zamítl. [5] Proti rozsudku krajského soudu žalobce brojil kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen „NSS“). NSS rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 2 Azs 15/202529, zrušil rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost, pokud jde o posouzení existence systémových nedostatků francouzského azylového systému, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalobce v dalším řízení před krajským soudem během jednání dne 12. 5. 2025 poprvé namítl, že uplynula lhůta pro jeho přemístění. Podle čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení je totiž možné přemístění provést nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika uznala svoji příslušnost dne 22. 5. 2024, uplynula lhůta pro přemístění dne 22. 11. 2024. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2025 s touto námitkou neztotožnil. Žalovaný totiž dne 15. 11. 2024 prodloužil lhůtu pro přemístění o 18 měsíců podle čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení, protože měl za to, že je žalobce na útěku. Nová lhůta tak začala běžet téhož dne a uplyne až dne 15. 5. 2026. Žalovaný dodal, že se žalobce sám dostavil na území Francouzské republiky a podal tam žádost o udělení mezinárodní ochrany, čímž vyjádřil vůli, aby věc posoudil tento stát. Pro podporu svých tvrzení žalovaný krajskému soudu zaslal informaci o prodloužení lhůty ze dne 22. 11. 2024, jejímž adresátem bylo tzv. dublinské středisko Francouzské republiky. [8] Žalobce ve svém vyjádření ze dne 22. 5. 2025 uvedl, že žalovaný nijak neodůvodnil ani nedoložil, proč měl být podle jeho názoru žalobce na útěku. Tvrzení žalovaného, že žalobce byl již dne 22. 11. 2024 na útěku, je v rozporu s výzvou Policejního prezidia České republiky ze dne 25. 11. 2024, č. j. PPR366752/MPS2024957547, adresovanou Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, v níž je uvedeno, že se žalobce k uvedenému datu nachází v Z. u B. Žalobce namítl, že se až do svého odjezdu do Francouzské republiky nacházel na své ohlášené adrese v M. a byl po celou dobu v kontaktu se svým zástupcem. Dne 17. 10. 2024 si převzal v P. s. v Z. u B. napadené rozhodnutí. Skutečnost, že měl být na útěku, se žalobce dozvěděl až v průběhu pokračování řízení před krajským soudem, což je v rozporu s právem na účinný opravný prostředek dle čl. 27 Dublinského nařízení. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) má totiž mít možnost prokázat, že neměl v úmyslu vyhýbat se příslušným orgánům. Pokud tedy dříve nebyl informován o tom, že žalovaný prodloužil lhůtu pro přemístění, nemohl se proti tomuto prodloužení bránit a namítat, že na útěku nebyl. Žalobce dále uvedl, že žalovaný dezinterpretoval jeho jednání jako dobrovolné přemístění do Francouzské republiky. S přemístěním nesouhlasil a z tohoto důvodu brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou a podal návrh na přiznání odkladného účinku. Do Francouzské republiky vycestoval pouze proto, že respektoval napadené rozhodnutí. Takové jednání mu nelze přičítat k tíži. Žalobce shrnul, že lhůta pro přemístění začala běžet dne 22. 5. 2024, kdy Francouzská republika uznala svoji příslušnost k projednání žádosti, a protože nebyl na útěku, uplynula o šest měsíců později. Uplynutím této lhůty se Česká republika stala příslušným státem k projednání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2025 uvedl, že žádný právní předpis výslovně nestanoví, kdo je konkrétně účastníkem úkonu prodloužení lhůty podle čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení. Z logického výkladu předmětných ustanovení je podle něj zřejmé, že účastníky jsou dotčené členské státy, tedy Česká republika a Francouzská republika. Žádný právní předpis rovněž nestanoví, jakou formou má být tato lhůta prodloužena. Podle žalovaného postačí, pokud je prodloužení učiněno korespondencí mezi orgány dotčených členských států. K námitce žalobce, že nebyl na útěku, protože byl v kontaktu se svým zástupcem, žalovaný uvedl, že podle § 85b odst. 2 zákona o azylu byl žalobce povinen dostavit se pro výjezdní příkaz bez zbytečného odkladu, nejpozději do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobce ani jeho zástupce se však pro něj nedostavili. Žalovaný proto tuto skutečnost vyhodnotil jako úmysl žalobce vyhýbat se správním orgánům za účelem zmaření svého přemístění. K výzvě Policejního prezidia ze dne 25. 11. 2024 žalovaný dodal, že obsahuje nesprávný údaj. [10] Žalobce na to reagoval vyjádřením ze dne 20. 6. 2025. Zopakoval, že nikdy nebyl na útěku. Až do svého vycestování do Francouzské republiky se zdržoval na své ohlášené adrese. Připustil, že nesplnil svou povinnost a ve lhůtě se nedostavil k vyznačení výjezdního příkazu. V tomto jednání však nelze spatřovat úmysl vyhýbat se správním orgánům. Žalobce vyčkával do okamžiku, kdy krajský soud rozhodne o jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, toto rozhodnutí respektoval, a proto sám odcestoval do Francouzské republiky. [11] Krajský soud i podruhé žalobu zamítl, a to rozsudkem ze dne 23. 6. 2025, č. j. 17 Az 10/2024121. K námitce uplynutí lhůty pro přemístění krajský soud uvedl, že žalobce lze považovat za osobu na útěku, neboť se ve stanovené lhůtě nedostavil k vydání výjezdního příkazu. Nesplněním této povinnosti se stal pro správní orgány nekontaktní. Skutečnost, že se žalobce přibližně měsíc a půl po zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě dostavil na Ministerstvo vnitra, na tomto závěru nic nemění. Pro závěr o útěku svědčí i to, že se žalobce přemístil do Francie, aniž o tom informoval správní orgány. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [13] Jádrem kasační stížnosti je námitka, že krajský soud nesprávně posoudil uplynutí šestiměsíční lhůty k přemístění stěžovatele podle čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení, respektive její prodloužení podle čl. 29 odst. 2 téhož nařízení. K této námitce se stěžovatel i žalo