21 As 121/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 121/2025- 36 - text  21 As 121/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Mgr. PhDr. A. F., Ph.D., zastoupený Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem Bezručova 605, Mělník, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 A 91/202359, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6 135 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Jiřího Weigla, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 10. 2021, č. j. PPR337188/ČJ2020990115 (dále jen „první rozhodnutí“), nevyhověl žádosti žalobce ze dne 27. 8. 2021, kterou se žalobce podle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále jen „zákon o zpracování osobních údajů“), domáhal výmazu jeho osobních údajů z informačního systému Policie České republiky vedeného dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) poté rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 A 134/2024–72 (dále jen „první rozsudek MS“), uvedené rozhodnutí zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 28. 3. 2023, č. j. PPR3371820/ČJ2020990115 (dále jen „druhé rozhodnutí“), žalobcově žádosti opět nevyhověl. [2] Proti druhému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 A 91/202359, zrušil i druhé rozhodnutí žalovaného a věc znovu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Městský soud nejprve shrnul skutečnosti zjištěné ze správního spisu. Uvedl, že dne 17. 8. 2019 v 0:12 hodin zastavila hlídka Policie České republiky (dále jen „policie“) vozidlo řízené žalobcem. Ten se podrobil měření na přítomnost alkoholu v dechu v 0:13 hodin s výsledkem 1,49 promile alkoholu v krvi a při opakovaném měření v 0:19 hodin s výsledkem 1,43 promile alkoholu v krvi. Chování žalobce bylo zdvořilé, nervózní, unavené a zpomalené, jeho nálada depresivní, orientace normální, pohyb nekoordinovaný, postoj a chůze nejistá. Dne 20. 8. 2019 se žalobce dostavil k výslechu, při kterém uvedl, že dne 16. 8. 2019 kolem 15:30 hodin přijel do obce S. na festival Rock for S.. Během dne vypil asi 78 půllitrových desetistupňových piv a s požíváním alkoholických nápojů přestal po 23. hodině. Následně odešel z areálu festivalu na parkoviště ke svému vozidlu, ve kterém zamýšlel přespat. Vzhledem k hluku v okolí jeho automobilu se vydal hledat jiné vhodné parkovací místo a za tímto účelem vjel na hlavní komunikaci, kde jej zastavila hlídka policie. Žalobce dále uvedl, že s hlídkou plně spolupracoval, požívání alkoholických nápojů před jízdou přiznal, účinky alkoholu na sobě nepociťoval a jel velmi pomalu a opatrně. Na závěr výslechu žalobce vyjádřil lítost nad svým jednáním a slíbil, že se již tohoto jednání do konce svého života nedopustí a že je ze své zkušenosti řádně poučen. Policie získala na základě identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona o policii, osobní údaje žalobce. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, které následně Okresní soud v Nymburku usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 2 T 95/201937, podmíněně zastavil. Stejný soud poté usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 2 T 95/2019–48, rozhodl, že se žalobce ve zkušební době osvědčil. [4] Poté městský soud shrnul důvody, které vedly ke zrušení prvního rozhodnutí žalovaného. Konkrétně uvedl, že v prvním rozsudku MS žalovanému vytkl zejména „(1) užití nepřiléhavé judikatury; (2) nevypořádání se se situací, kdy bylo v případě trestního stíhání žalobce přikročeno k podmíněnému zastavení trestního stíhání, přičemž následně se žalobce ve zkušební době osvědčil; (3) neodůvodnění, proč by konkrétní jednání, kterého se dopustil žalobce, mělo být posouzeno jako natolik závažné, aby navzdory podmíněnému zastavení trestního stíhání, osvědčení se a chybějící trestní minulosti bylo nezbytné další uchovávání osobních údajů, a to nejpozději do věku sta let žalobce; (4) odkazy na statistická data, výzkumy a kazuistiku, avšak bez bližší specifikace a uvedení konkrétních údajů z nich; (5) neodůvodnění, proč byl přestupek žalobce ze dne 15. 7. 2018 považován za tak významný pro posouzení budoucího jednání žalobce a (6) absenci poučení žalobce o možnosti učinit nějaké aktivní kroky k tomu, aby Policie posoudila zpracování jeho osobních údajů jako zbytné.“ [5] Dle městského soudu bylo z druhého rozhodnutí žalovaného možné seznat určité reflektování závazného právního názoru soudu uvedeného v prvním rozsudku MS. Nadále však v druhém rozhodnutí žalovaného absentovalo dostatečné, konkrétní a ve vztahu k osobě žalobce individualizované vypořádání se se situací, kdy bylo trestní stíhání žalobce podmíněně zastaveno a následně se žalobce ve zkušební době osvědčil. [6] Žalovaný podle městského soudu sice v obecné rovině vymezil rizika spojená s žalobcovým jednáním, neodůvodnil však, proč by se jeho obecné úvahy měly vztahovat i na žalobce, který ihned respektoval pokyn k zastavení vozidla, choval se zdvořile, požití alkoholu před jízdou nepopíral a s hlídkou policie spolupracoval. U následného výslechu policií dne 20. 8. 2019 žalobce také podrobně vypovídal, vyjádřil nad svým jednáním lítost a uvedl, že je z této zkušenosti řádně poučen. Obecné úvahy žalovaného, že „u tohoto druhu trestné činnosti velmi často dochází k pokusům o nerespektování pokynu k zastavení vozidla při silničních kontrolách, újezdům před policejními hlídkami a také k častým dopravním nehodám, které jsou způsobené pod vlivem alkoholu, kdy pachatelé (pod tíhou situace) opouští místo trestného činu a jejich odhalení a vyšetření trestného činu je pak značně znesnadněno“, proto na konkrétní případ žalobce podle městského soudu zjevně nedopadaly. [7] Městský soud žalovanému dále vytknul, že správní spis neobsahoval žádné podklady svědčící o tom, že žalovaný spáchal dne 15. 7. 2018 přestupek nerespektováním dopravního značení V1a (podélná čára souvislá), ačkoliv tímto přestupkem žalovaný argumentoval v souvislosti s žalobcovou potenciální tendencí k nerespektování právních norem. Pokud žalovaný vycházel z vlastních evidencí, měl podle městského soudu učinit příslušné listiny (resp. jejich kopie) součástí spisu. [8] Za dostatečně individualizované městský soud nepovažoval ani tvrzení žalovaného, že se pachatelé mnohdy dopouštějí opakované trestné činnosti až s odstupem několika let, a proto nelze v zásadě slučovat okamžik osvědčení se s nepotřebností dalšího zpracování osobních údajů. Podle městského soudu šlo pouze o obecné závěry bez konkrétní vazby na osobu žalobce a jednání, kterého se dopustil, a bylo by je tedy možné uplatnit u neomezeného počtu rozhodnutí o nevyhovění žádosti o výmaz osobních údajů. [9] Žalovaný ve druhém rozhodnutí doplnil, že u biologického vzorku, ze kterého byl stanoven profil DNA žalobce, je stanovena uschovací lhůta na 5 let od jeho doručení na znalecké pracoviště. Tato informace se však dle městského soudu míjela s žádostí žalobce, jelikož ten se nedomáhal likvidace biologického vzorku, ale údajů z něj zjištěných. [10] Podle městského soudu žalovaný rovněž dostatečně nevysvětlil, proč stanovil maximální uschovací lhůtu osobních údajů žalobce právě do roku 2069, o jakou právní úpravu se při jejím stanovení opíral ani zda může žalobce svými kroky přispět k tomu, aby policie posoudila další zpracování jeho osobních údajů jako zbytné. [11] Proti rozsudku městského soudu podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [12] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve shrnuje průběh správního řízení po zrušení prvního rozhodnutí prvním rozsudkem MS. Uvádí, že dle jeho názoru byla v druhém rozhodnutí náležitě odůvodněna potřeba získání a dalšího zpracování osobních údajů žalobce a že se v rámci odůvodnění podrobně zabýval veškerými okolnostmi případu. Poté obsáhle rekapituluje obsah svého druhého rozhodnutí. [13] K napadenému rozsudku stěžovatel namítá, že oproti městskému soudu má za to, že ve svém rozhodnutí podrobně a individuálně posoudil a odůvodnil potřebnost dalšího zpracování a uchovávání osobních údajů žalobce. [14] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že neodůvodnil, proč je maximální uschovací lhůta osobních údajů žalobce stanovena do roku 2069 a o jakou právní úpravu se při stanovení této lhůty opírá. Podle stěžovatele bylo k uschovací lhůtě „předloženo vysvětlení v rámci vyjádření adresovaného Úřadu pro