22 Ads 107/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Ads 107/2025- 25 - text  22 Ads 107/2025-27 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, ve věci žalobce: I. M., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2024, čj. MPSV2024/37766421/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2025, čj. 17 Ad 22/202441, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 1. 9. 2023 žádal o zprostředkování zaměstnání a podporu v nezaměstnanosti. Podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, má na podporu v nezaměstnanosti nárok uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců, požádal o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Doba, po kterou může uchazeč o zaměstnání pobírat podporu v nezaměstnanosti (tzv. podpůrčí doba), činí podle § 43 odst. 1 zákona o zaměstnanosti 5 měsíců u uchazeče o zaměstnání do 50 let věku, 8 měsíců u uchazeče o zaměstnání nad 50 do 55 let věku a 11 měsíců u uchazeče o zaměstnání nad 55 let věku. Jestliže uchazeči o zaměstnání uplynula v posledních dvou letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání celá podpůrčí doba, má nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud po uplynutí této podpůrčí doby získal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 9 měsíců; tato doba se nevyžaduje v případech, kdy uchazeč o zaměstnání skončil zaměstnání nebo výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů. Současně musí být splněna podmínka celkové doby předchozího zaměstnání (§ 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). [2] Žalobce žádal o podporu v nezaměstnanosti po vyčerpání celé podpůrčí doby v posledních dvou letech. Nárok na podporu v nezaměstnanosti odůvodňoval tím, že splňuje podmínku stanovenou v § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Výdělečnou činnost, spočívající v opravě automobilů (ke které disponoval živnostenským oprávněním) totiž ze zdravotních důvodů (bolest páteře) již nemůže vykonávat, a proto ji ukončil ke dni 31. 8. 2023. K prokázání svých tvrzení doložil lékařské zprávy a rentgenové snímky. [3] Úřad práce České republiky, Krajská pobočka v Ostravě žalobci podporu v nezaměstnanosti nepřiznal. Uvedl, že živnostenské oprávnění, kterým žalobce disponoval (provozování autoškoly, silniční motorová doprava, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon), bylo natolik široké, že mu jeho zdravotní stav neznemožnil vykonávat jinou výdělečnou činnost v celém rozsahu tohoto oprávnění. Nelze proto mít za to, že by žalobce splnil podmínku stanovenou v § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a ukončil jinou výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaný odvolání zamítl a ztotožnil se se závěry úřadu práce. Nadto v rozhodnutí nastalou situaci připodobnil k zaměstnanci, který musel být ze zdravotních důvodů převeden u totožného zaměstnavatele na jiný druh práce. [4] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou. V ní namítal, že vykonával jinou výdělečnou činnost spočívající v opravě automobilů, což odpovídá jeho vzdělání. V této činnosti ale nemůže pokračovat ze zdravotních důvodů. Tím došlo k naplnění § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti totiž blíže nespecifikuje podmínky, za kterých může uchazeč o zaměstnání ukončit jinou výdělečnou činnost pro zdravotní důvody. V řízení zdravotní důvody řádně prokázal. [5] Krajský soud žalobě vyhověl. Napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že jinou výdělečnou činností se pro účely § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti rozumí taková činnost, která založila účast na důchodovém pojištění tím, že ji uchazeč provozoval a plynuly mu z ní zdanitelné příjmy. Nebylo proto relevantní, že zdravotní obtíže, kterých se žalobce dovolával, nebránily výkonu jiných živností, ke kterým měl oprávnění. Žalobci totiž účast na důchodovém pojištění založila činnost spočívající v opravě automobilů. Nastalou situaci nadto podle krajského soudu nelze připodobnit ani nároku zaměstnance na převedení na jinou práci. Osoby samostatně výdělečně činné by totiž musely „rozjet“ úplně nové podnikání. Taková povinnost ale nemá zákonný základ a nelze ji uložit. [6] Dále se krajský soud zabýval dokazováním provedeným před správními orgány. Žalovaný a úřad práce s odkazem na povinnost žalobce prokázat skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory (§ 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti) uvedli, že se mu nepodařilo prokázat, že k ukončení živnosti došlo ze zdravotních důvodů, resp. že neprokázal, že mu zdravotní stav brání ve výkonu všech činností, ke kterým jej opravňuje živnostenské oprávnění. Krajský soud k tomu dovodil, že ustanovení § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nepřenáší odpovědnost za zjištění skutkového stavu na uchazeče o zaměstnání. Ze zákona o zaměstnanosti totiž nevyplývá, jakým způsobem má uchazeč o zaměstnání prokázat, že jinou výdělečnou činnost ukončil ze zdravotních důvodů. Samotná otázka zdravotní způsobilosti je přitom otázkou odbornou. Pouhým odkazem na § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nemohl tedy žalovaný odmítnout návrh žalobce na vypracování znaleckého posudku k posouzení zdravotního stavu. [7] Žalovaný se podle krajského soudu ani nevypořádal se stanoviskem praktického lékaře o neschopnosti žalobce vykonávat namáhavé manuální práce. Rozhodnutí založil na posouzení neurologa, který žalobce neseznal práce neschopným a rozsahu živnostenského oprávnění. To ovšem samo o sobě nebylo podle krajského soudu relevantní. Tzv. pracovní neschopenku by totiž lékař vystavil jen tehdy, pokud by o to byl žalobcem požádán, což ze spisu není zřejmé. Nebylo proto z tohoto možné dovodit, že by neurolog žalobce neuznal práce neschopným. Nebylo možné ani bez dalšího dovodit, že by jeho onemocnění nebránilo ve výkonu manuální činnosti jen proto, že zpráva neurologa v tomto směru nic nehovoří. Krajský soud nepovažoval dále za samo o sobě relevantní, že žalobce ukončil svou činnost ještě předtím, než byl vyšetřen neurologem. Pokud žalobce trpěl obtížemi, které tvrdí a které mu bránily vykonávat jinou výdělečnou činnost, je logické, že tuto vykonávat prostě nemohl a ukončil ji, bez ohledu na to, že na vyšetření odborným lékařem musel čekat. Rozhodnutí žalovaného proto shledal v tomto ohledu nepřezkoumatelným. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [8] Žalovaný (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Nesouhlasil s tím, že by své rozhodnutí založil pouze na tom, že žalobce neprokázal, že mu zdravotní problémy bránily ve výkonu všech činností, ke kterým jej opravňovalo živnostenské oprávnění. Podle stěžovatele musí uchazeč o zaměstnání a podporu prokázat, že k ukončení samostatné výdělečné činnosti vedly závěry lékařů o trvalé neschopnosti vykonávat dosavadní výdělečnou činnost. V rozhodnutí sice rozvinul úvahy o možnosti žalobce vykonávat i jiné činnosti podle příslušného oprávnění, nicméně stěžejním důvodem pro zamítnutí odvolání byla skutečnost, že se žalobci ke dni 31. 8. 2023 (den ukončení živnosti) nepodařilo prostřednictvím lékařských zpráv praktického lékaře prokázat, že jeho zdravotní stav není přechodný a že kvůli němu neměl jinou možnost než samostatně výdělečnou činnost ukončit. Z lékařských zpráv totiž mimo jiné vyplývá, že mu byla doporučena rehabilitace a kontroly. Práce neschopným ale uznaný nebyl. K celkovému posouzení zdravotního stavu nadto praktický lékař vyžadoval vyšetření specializovaným lékařem (neurologem). [9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] V nyní projednávané věci jsou dva okruhy, kterými se krajský soud zabýval. Prvním z nich je výklad pojmu „jiná výdělečná činnost“ obsaženého v § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Druhým z nich je rozsah, ve kterém musí uchazeč o zaměstnání prokázat splnění podmínek § 49 odst. 1 zákona zaměstnanosti. Stěžovatel v kasační stížnosti sporoval pouze druhý okruh. S výkladem pojmu „jiná výdělečná činnost“ tak, jak jej provedl krajský soud, se v kasační stížnosti stěžovatel ztotožnil. Jádrem sporu je tedy rozsah, ve kterém musí uchazeč o zaměstnání prokázat splnění podmínek § 49 odst. 1 zákona zaměstnanosti. K tomuto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že krajský soud ve svém rozsudku (kromě provedení závazného výkladu pojmu jiná výdělečná činnost), zavázal stěžovatele, aby se vypořádal se žalobcem předloženými důkazy (stanovisko praktického lékaře o nes