22 Azs 230/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 230/2025- 33 - text  22 Azs 230/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové ve věci žalobce: I. T., zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2025, čj. OAM812/ZAZA11D07PZ22025, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2025, čj. 62 Az 36/202539, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2025, čj. 62 Az 36/202539, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou významu, resp. běhu maximální šestitýdenní lhůty pro přemístění zajištěného žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu podle článku 28 odst. 3 třetího pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (nařízení Dublin III). V souladu se svým předchozím rozsudkem (ze dne 6. 3. 2019, čj. 2 Azs 263/201817) Nejvyšší správní soud potvrdil, že tato lhůta není určující, dokud nebyl definitivně určen příslušný členský stát. Proto pokud zajištěná osoba podá proti rozhodnutí o přemístění do jiného členského státu za účelem provedení azylového řízení žalobu, s níž spojí návrh na přiznání odkladného účinku, lze tuto maximální lhůtu počítat až od okamžiku, kdy krajský soud návrh na přiznání odkladného účinku (případně rovnou žalobu) zamítne. Až od tohoto okamžiku lze totiž fakticky realizovat přemístění zajištěné osoby do příslušného členského státu. [2] Projednávané věci předchází rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2025, čj. OAM812/ZAZA11D072025, jímž byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2025, čj. OAM812/ZAZA11D07PZ22025, následně žalovaný rozhodl, že příslušným státem k provedení azylového řízení s žalobcem je Španělské království. [3] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí ze dne 17. 9. 2025, jímž žalovaný rozhodl o prodloužení zajištění žalobce do 18. 10. 2025. Důvodem bylo, že nemohl přistoupit k přemístění žalobce do Španělského království jakožto státu příslušného k provedení azylového řízení. Španělsko sice dne 7. 8. 2025 uznalo svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, žalobce však napadl rozhodnutí o určení Španělského království jako příslušného státu žalobou u Krajského soudu v Ostravě. S ní navíc spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Jelikož ke dni rozhodnutí žalovaného nebylo o tomto návrhu (ani žalobě) rozhodnuto, nemohl žalovaný přistoupit k realizaci přemístění do příslušného státu. Proto zajištění žalobce prodloužil s tím, že pokud nebude návrh na přiznání odkladného účinku vyhověno, bezodkladně přistoupí k přípravě realizace přemístění do odpovědného státu. [4] Krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2025 zrušil. Dospěl k závěru, že uplynula maximální šestitýdenní lhůta podle článku 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Jelikož Španělské království dne 7. 8. 2025 vyhovělo žádosti o převzetí žalobce, mohlo jeho zajištění trvat nejdéle do 18. 9. 2025. Jelikož tato lhůta uplynula, muselo podle názoru krajského soudu být zajištění žalobce ukončeno. Prodloužení zajištění do 18. 10. 2025 tudíž považoval krajský soud za nezákonné. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (stěžovatel) namítá, že krajský soud nesprávně posoudil okamžik počátku běhu maximální šestitýdenní lhůty podle čl. 28 odst. 3 třetího pododstavce nařízení Dublin III. Krajský soud v napadeném rozsudku opomenul, že tato lhůta se počítá až po případném nepřiznání odkladného účinku žalobě podané proti rozhodnutí o přemístění žadatele do příslušného státu k provedení azylového řízení. Krajský soud tudíž nesprávně nevzal v potaz, že žalobce spolu s podáním žaloby proti rozhodnutí o přemístění do Španělska požádal o přiznání odkladného účinku, přičemž o této žádosti nebylo ke dni rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu dosud rozhodnuto. Stěžovatel přitom tuto skutečnost nejen podrobně odůvodnil v napadeném rozhodnutí, ale též na ni krajský soud upozornil ve svém vyjádření k žalobě. To však krajský soud nijak ve svém rozhodnutí nereflektoval. Napadený rozsudek je tak rovněž nepřezkoumatelný. [6] Žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout. Souhlasí s krajským soudem, že maximální doba zajištění uplynula dne 18. 9. 2025. Ze spisu podle jeho názoru neplyne žádná skutečnost, která by běh maximální šestitýdenní lhůty podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III stavěla (typicky odkladný účinek opravného prostředku podle článku 27 odst. 3 tohoto nařízení). III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). [8] Kasační stížnost je přijatelná. Jak bude dále vysvětleno, krajský soud se v projednávané věci dopustil zásadního pochybení, neboť pro účely posouzení zákonnosti délky zajištění žalobce nesprávně vzal v úvahu šestitýdenní lhůtu podle článku 28 odst. 3 třetího pododstavce nařízení Dublin III, ačkoli k přemístění žalobce do příslušného státu nebylo možné přistoupit. Tím se současně krajský soud odchýlil i od závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, čj. 2 Azs 263/201817, podle něhož tuto lhůtu nelze brát v úvahu, dokud nebyl definitivně určen členský stát, který je příslušný k provedení azylového řízení. [9] Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, z jakých důvodů dospěl k dosaženým závěrům. Tím krajský dostál nárokům ustálené judikatury (např. rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/200462, ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/200876, ze dne 21. 5. 2015, čj. 7 Afs 69/201545). [10] Podle článku 28 odst. 3 třetího pododstavce nařízení Dublin III platí, že „pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3.“ [11] Podle článku 28 odst. 3 čtvrtého pododstavce nařízení Dublin III „v případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna“. [12] Hned na úvod je vhodné zdůraznit, že šestitýdenní lhůta stanovená v článku 28 odst. 3 třetím pododstavci nařízení Dublin III nepředstavuje sama o sobě „maximální délku zajištění“. Jak Nejvyšší správní soud již vysvětlil v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, čj. 2 Azs 263/2018/17, jedná se o dublinským nařízením stanovenou lhůtu, během které musí být realizováno přemístění cizince z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu (bod 13). Až nedodržení této šestitýdenní lhůty ze strany dožadujícího členského státu tedy má v souladu s článkem 28 odst. 3 čtvrtým pododstavcem nařízení Dublin III za následek potřebu zajištění osoby ukončit. [13] To potvrdil rovněž Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. 9. 2017 ve věci C60/16, Mohammad Khir Amayry proti Migrationsverket (ECLI:EU:C:2017:675). Konkrétně uvedl: „[i] když lhůty stanovené v článku 28 odst. 3 třetím pododstavci nařízení Dublin III mají za následek na základě čl. 28 odst. 3 čtvrtého pododstavce tohoto nařízení omezení maximální doby trvání zajištění, nemění to nic na tom, že mají za cíl určit období, během kterého musí být přemístění provedeno, a že tak v určitých případech nahrazují lhůty v zásadě zavedené za tímto účelem v čl. 29 odst. 1 uvedeného nařízení“ (bod 54). [14] Toto východisko a smysl, resp. účel stanovení šestitýdenní lhůty podle článku 28 odst. 3 třetího je přitom určující i pro její uplatnění, resp. běh. Jak totiž Soudní dvůr dodal (rovněž rozsudek ze dne 13. 9. 2017 ve věci C60/16, bod 55): „Dokud má odvolání nebo žádost o přezkum podaná proti rozhodnutí o přemístění odkladný účinek, je pojmově n