22 Azs 231/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 231/2025- 48 - text  22 Azs 231/2025-50 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: S. A. K., zastoupený Mgr. Bc. Tomášem Auerem, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2025, čj. OAM1068/DSD03ZA212024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2025, čj. 43 Az 3/202538, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Tomáši Auerovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 9 475 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se narodil ve městě A. na území Pákistánské islámské republiky (dále „Pákistán“), jejímž je státním příslušníkem (cestovní doklad ztratil v Německu, žalovaný proto přijal jako dostatečné k prokázání žalobcovy totožnosti a státní příslušnosti jeho čestné prohlášení). Je pandžábí národnosti a sunnitského vyznání, požádal o konverzi ke katolickému křesťanství. Je bez politického přesvědčení, je ženatý a má dvě děti, manželka s dětmi žijí nyní v Pákistánu. K průběhu cesty z vlasti do České republiky uvedl, že vycestoval 7. nebo 8. 12. 2023 letecky z Istanbulu, kde tranzitně pobýval. V České republice byl do 4. 7. 2024, potom jel vlakem do Berlína, Amsterdamu, Bruselu a Kodaně. V Dánsku požádal o mezinárodní ochranu a na základě dublinského nařízení byl poslán zpět do České republiky. [2] Dne 17. 12. 2024 bylo na základě žádosti žalobce zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žalobci dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil mezinárodní ochranu. [3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl, jelikož se ztotožnil se závěry žalovaného. Krajský soud, stejně jako žalovaný, se postupně věnoval všem důvodům pro udělení azylu ve smyslu § 12, § 13 i § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025, jakož i důvodům pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a i § 14b uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud dále shrnuje pouze ty závěry krajského soudu, potažmo žalovaného, do nichž stěžovatel míří kasačními námitkami. [4] Ohledně důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu krajský soud uvedl, že jediným důvodem, na který žalobce v této souvislosti v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v průběhu azylového řízení poukazoval, byla jeho konverze ke křesťanství. Krajský soud neshledal pochybení v tom, že žalovaný ve svém rozhodnutí nesporoval samotný úmysl žalobce konvertovat ke křesťanství, pročež se zabýval rovnou posouzením samotné hrozby újmy při návratu žalobce do Pákistánu, tedy tím, zda žalobci jako křesťanskému konvertitovi nehrozí nebezpečí při návratu do vlasti. Krajský soud potvrdil závěry žalovaného, který vycházel z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie – Pákistán: Křesťané a křesťanští konvertité, duben 2024 (dále „Informace Ministerstva vnitra Velké Británie“). Podle žalovaného lze důvodně očekávat, že i v případě dokončení své konverze ke křesťanství by žalobce své náboženství praktikoval podobně jako doposud, tedy nikoli aktivně ve smyslu veřejného šíření či projevování tak, aby to mohlo vyvolat problémy se státními či nestátními aktéry v Pákistánu. Mimo to žalovaný upozornil, že z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie dále vyplývá, že Pákistán poskytuje ochranu křesťanům, umožňuje jim přístup k náboženským budovám a zajišťuje zvláštní ochranu a bezpečí v době hlavních křesťanských svátků. Na základě těchto zjištění žalovaný uzavřel, že žalobci nebezpečí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nehrozí. [5] Jako nedůvodnou shledal krajský soud námitku, že žalovaný nevyložil závěry Informace Ministerstva vnitra Velké Británie ve prospěch žalobce. K tomu uvedl, že ze zjištění žalovaného vyplývá, že žalobce není v projevování víry aktivní, nesnaží se ji šířit nebo veřejně projevovat, a může mu tak – v duchu Informace Ministerstva vnitra Velké Británie – zůstat zachována možnost víru takto diskrétním způsobem vyznávat. [6] Jde-li o doplňkovou ochranu, krajský soud potvrdil rovněž závěry žalovaného, že žalobci nehrozí po návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným, že žalobce v zemi původu nikdy neměl žádné potíže ani se státními orgány ani se soukromými osobami, které by objektivně byly vyvolány v souvislosti s jeho náboženskou konverzí. Důvodnou neshledal žalobní argumentaci, že žalovaný nedostál zásadě materiální pravdy a nezabýval se otázkou, zda pro žalobce nemůže konverze ke křesťanství představovat riziko ohrožení života. Ze správního spisu i napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaný této otázce věnoval a opatřil si za tímto účelem aktuální informační prameny. Ty tvrzení žalobce vyvrací, jelikož přijetí křesťanství samo o sobě není důvodem, proč by se měl žalobce v zemi původu důvodně obávat o život. Rozhodnutí žalovaného tak v této otázce není ani nepřezkoumatelné. Ze zpráv, které jsou součástí správního spisu, nevyplývá, že by na území Pákistánu probíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno podřadit § 14a odst. 2 písm. c) uvedeného zákona. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Eventuálně, aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, a to ze dvou důvodů. Krajský soud podle stěžovatele nevypořádal žalobní námitku, podle níž byly splněny podmínky pro přiznání doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu z důvodu existence hrozby smrtelného trestu za konverzi od islámu ke křesťanství, respektive tuto námitku vypořádal toliko odkazem na obsah rozhodnutí žalovaného. Rozsudek dále postrádá dostatečné důvody stran skutečnosti, že stěžovatel bude vykonávat křesťanskou víru stejně jako dosavadní náboženství. Nevysvětluje také, proč závěry Informace Ministerstva vnitra Velké Británie nevyložil ve prospěch stěžovatele. Odůvodnění ohledně dvou posledních otázek chybí i v rozhodnutí žalovaného, a proto je podle stěžovatele nepřezkoumatelné i toto rozhodnutí. [9] Dále stěžovatel namítl porušení zásady materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu. Povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nesporně zatěžuje krajský soud a správní orgán. Nelze ji bez dalšího přenést na účastníka řízení. V rámci správního řízení stěžovatel uvedl, že z důvodu konverze ke křesťanství čelí reálnému a odůvodněnému strachu z pronásledování z důvodu náboženského vyznání, přičemž toto lze v Pákistánu vnímat jako bezprostřední ohrožení takové osoby. Žalovaný ani krajský soud se však nepokusili zjistit, zda konverze ke křesťanství nemůže pro stěžovatele představovat riziko. Nedostáli tak zásadě materiální pravdy. [10] Relevantním argumentem pro neudělení mezinárodní ochrany podle stěžovatele nemůže být to, že má jen povrchní znalosti o křesťanství, jelikož není schopen uvést názvy kostelů ani užít správnou terminologii církevních hodnostářů. Uvedené nelze klást stěžovateli k tíži, protože pro cizí státní příslušníky je složité si tyto informace zapamatovat. [11] Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, eventuálně její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že ani jedna ze stížních námitek neprokazuje tvrzené nesprávné posouzení právní otázky ani vady správního řízení ze strany správního orgánu, stejně jako nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Krajský soud správně připomněl, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat argumentaci vyjádřenou již v předchozích fázích řízení, a proto v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí soud může odkazovat na toto odůvodnění. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Dříve než mohl přistoupit k posouzení jednotlivých kasačních námitek, musel se zabývat jejich přípustností. [13] Nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační námitka, podle níž byly stěžovateli kladeny k tíži jeho povrchní znalosti o křesťanství (bod [10] výše). Krajský soud totiž v bodu 36 napadeného rozsudku vyšel z toho, že žalovaný ve svém rozhodnutí nesporoval samotný úmysl stěžovatele konvertovat ke křesťanství, pročež se zabýval rovnou posouzením samotné hrozby újmy při návratu stěžovatele do