3 Ads 138/2024 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 138/2024- 77 - text  3 Ads 138/2024 - 83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. P., zastoupený obecným zmocněncem L. P., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021  139, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021  139, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2021, č. j. MPSV2021/137047920, se zrušuje s účinností ode dne následujícího po dni právní moci výroku I. tohoto rozsudku a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2021, č. j. MPSV2021/137047920, změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Jihlavě (dále jen „úřad práce“) ze dne 18. 2. 2013, č. j. MPSVUP/272270/13/AISSSL, tak, že se žalobci od září 2021 odnímá příspěvek na péči, neboť porušil § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalovaný ve věci rozhodoval již počtvrté; jeho předcházející rozhodnutí v této věci byla opakovaně rušena Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“), resp. Nejvyšším správním soudem. [2] Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 41 A 92/2014  67, původní rozhodnutí žalovaného zrušil, poté žalobu proti dalšímu rozhodnutí žalovaného zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 41 A 56/2016  68. Posledně zmíněný rozsudek včetně rozhodnutí žalovaného však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017  49. Následně krajský soud zrušil další rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 41 A 41/2019  86 (dále jen „první zrušující rozsudek KS“). Rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 41 A 24/2021  85 (dále jen „druhý zrušující rozsudek KS“), pak krajský soud nové rozhodnutí žalovaného specifikované v odstavci [1] opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný nepostupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním zrušujícím rozsudku KS. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 3 Ads 262/2022  56 (dále jen „rozsudek NSS z března 2024“), druhý zrušující rozsudek KS zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal druhý zrušující rozsudek KS nepřezkoumatelným, jelikož z něj nebylo jednoznačně patrné, zda krajský soud znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence (vyhotovený v řízení u krajského soudu v době předcházející vyhlášení druhého zrušujícího rozsudku KS) považoval za důkaz, na jehož základě může žalovaný rozhodnout o stupni závislosti žalobce na pomoci jiné osoby a o nároku na příspěvek na péči, aniž by Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) provedla další vyšetření. Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS z března 2024 dodal, že krajský soud nesprávně vyložil závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS. Upozornil, že soud je oprávněn správnímu orgánu uložit pouze doplnění zjištění konkrétních skutkových okolností, avšak nemůže správní orgán zavázat k provedení konkrétních důkazů. Pokud krajský soud v prvním zrušujícím rozsudku KS žalovanému uložil, aby vyšetřil žalobce v jeho domácnosti, jednalo se pouze o doporučení dalšího postupu, nikoliv o závazný právní názor. Nejvyšší správní soud tak krajský soud zavázal, aby v dalším řízení touto optikou posoudil, zda žalovaný respektoval závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS, a dospějeli k tomu, že žalovaný postupoval v rozporu s tímto závazným právním názorem (nebo shledáli jinou vadu, pro kterou je nutné rozhodnutí žalovaného zrušit), aby žalovanému uložil jednoznačně a přezkoumatelně, jak má postupovat v dalším řízení. [3] Krajský soud poté rozhodl dalším, nyní přezkoumávaným, rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021  139, kterým opět zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí úřadu práce a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud konstatoval, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS, jelikož nedoplnil skutková zjištění tak, aby bylo možné komplexně zhodnotit psychický stav žalobce. Krajský soud nesouhlasil s tím, že byl žalobce nesoučinný; žalobce se z jednání posudkové komise vždy řádně omluvil a pokud odkazoval na svůj zdravotní stav, nečinil tak obstrukčně. Právě zdravotní stav byl důvodem, proč byly žalobcovy omluvy důvěryhodné a pochopitelné. To samé platí i ve vztahu k diagnostickému vyšetření v Olomouci, kterému chtěli žalovaný a posudková komise žalobce podrobit. Dle krajského soudu nemůže jít žalobci jeho zdravotní stav k tíži. Nesplnění povinností podle § 21 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách nemůže nastat, pokud v jejich splnění člověku brání jeho zdravotní postižení, pro které se snaží o přístup k programům sociální ochrany. Musí se jednat o nesplnění povinnosti, které postrádá rozumné zdůvodnění a které nemá svůj původ ve zdravotním postižení člověka. Pokud tedy žalovaný opřel své rozhodnutí o nesoučinnost žalobce, nedoplnil v potřebném rozsahu skutková zjištění podle prvního zrušujícího rozsudku KS. Nic nového po skutkové stránce totiž nezjistil. [5] Jelikož žalovaný po prvním zrušujícím rozsudku KS skutkový stav blíže nezjišťoval, přistoupil krajský soud k ustanovení znalce se specializací na posudkové lékařství. Ze správního spisu, znaleckého posudku a výslechu znalce dle krajského soudu plyne, že žalobce nebyl schopen zvládat sedm základních životních potřeb a vyžadoval každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalobce nezvládal základní životní potřeby péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Soudem ustanovený znalec vyšetřil žalobce v jeho přirozeném domácím prostředí a při svém výslechu uvedl, že stav žalobce byl v letech 2013 až 2015 horší než dnes. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce pak vyplynulo, že žalobce nezvládal ani základní životní potřeby mobility, orientace, stravování a tělesné hygieny. Krajský soud tak v nyní napadeném rozsudku vyslovil závazný právní názor, dle kterého byl žalobce v rozhodném období závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o sociálních službách. [6] Proti výše uvedenému rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nezákonný pro zjevný rozpor s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího správního soudu, jelikož krajský soud sám hodnotil zdravotní stav žalobce a stupeň jeho závislosti na péči, přičemž uvedl, že toto hodnocení je pro stěžovatele v dalším řízení závazné. Současně je dle stěžovatele napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť krajský soud zasahuje do věcné působnosti správních orgánů, postupuje v rozporu se závazným právním názorem rozsudku NSS z března 2024 a opírá se o důkaz (znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence) trpící zásadními nedostatky. [8] Závěry znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Lorence, které jsou pro stěžovatele dle napadeného rozsudku závazné, jsou ve zjevném rozporu se zákonnými podmínkami pro přiznání příspěvku na péči, případně nejsou podložené a odůvodněné. Nadto znalec nebyl oprávněn hodnotit psychiatrickou diagnózu žalobce. Ke zvládání životní potřeby mobility stěžovatel uvádí, že se neposuzuje ve vztahu k postižení smyslů a mentálního postižení, která jsou zohledňována v rámci hodnocení zvládání životní potřeby orientace. Při hodnocení mobility se posuzuje funkční dopad postižení pohybového aparátu. Obdobně tomu je v případě hodnocení životních potřeb stravování a tělesné hygieny. [9] Dle stěžovatele bylo pro krajský soud klíčové, že znalec vyšetřil žalobce v jeho přirozeném domácím prostředí. Krajský soud však odhlíží od zdravotního stavu a stupně závislosti zjištěného ve správním řízení. Stěžovatel opakuje, proč nemohla posudková komise žalobce vyšetřit v jeho domácnosti a konstatuje, že není podstatné, z jakého důvodu se žalobce odmítal dostavit na vyšetření posudkové komise. Nadto, dle krajského soudu nebyl žalobce schopen se na vyšetření dostavit pro svůj zdravotní stav, nicméně k jiným lékařům žalobce opakovaně docházel. Zákon o sociálních službách umožňuje vyšetření žadatele o příspěvek na péči v rámci diagnostické hospitalizace, což krajský soud pomíjí a považuje požadování součinnosti po žalobci za nepřiměřené. Stěžovatel má naopak za to, že je oprávněn po žalobci požadovat, aby plnil své zákonné povinnosti. [10] Dále stě