3 As 11/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 11/2025- 46 - text  3 As 11/2025 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce, v právní věci žalobkyně: Mgr. Š. M., zastoupena Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 15 A 107/2024 37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí ředitele sekce 03 Generálního ředitelství cel ze dne 13. 3. 2024, č. j. 15073/202490000003. [2] Žalobkyně podáním ze dne 29. 8. 2024 uplatnila u ministra financí žádost o opatření proti nečinnosti s tím, že žalovaný o odvolání doposud nerozhodl. Ministr financí reagoval písemným sdělením, že ve věci neprobíhá správní řízení, a proto nelze učinit ani opatření proti nečinnosti. Podle žalobkyně je však úkon ředitele sekce 03 ze dne 13. 3. 2024 materiálně rozhodnutím, byť nemá jeho formální znaky. Žalobkyně namítala, že se správní orgány touto cestou snaží zabránit řádnému pokračování v řízení a zamezit jí v přístupu k soudu. [3] Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem žalovaného, že o požadavcích žalobkyně, jimiž se ředitel sekce 03 zabýval v úkonu ze dne 13. 3. 2024, nemohlo být zahájeno správní řízení. Jeho sdělení se týká především žádosti žalobkyně, aby byla pověřena prací metodika trestního řízení, která jí byla na základě tzv. Popisu činností služebního místa odejmuta. Tento úkon je však podle názoru městského soudu pouze nástrojem, kterým služební funkcionář reguluje činnosti nezbytné pro chod a plnění úkolů bezpečnostního sboru a jako takový nezasahuje do veřejných subjektivních práv příslušníka bezpečnostního sboru. Městský soud s odkazem na § 114 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), rovněž zdůraznil, že charakteristika činností obsažená v Popisu činností služebního místa nemá vliv na zařazení příslušníka bezpečnostního sboru do tarifní třídy a tarifního stupně. Rozhodnutí o něm přitom lze v řízení před soudem samostatně přezkoumat. Služební funkcionář tedy neměl pravomoc o žádosti žalobkyně rozhodnout. Obdobně to platí i ve vztahu k jejímu dalšímu požadavku, aby jí bylo vráceno plnění, které žalobkyně vydala na úhradu nákladů za poskytnutí informace ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Vypořádání žalobní námitky, podle níž mělo být o těchto, jakož i dalších dříve uplatněných požadavcích žalobkyně rozhodnuto jen jedním rozhodnutím, měl městský soud vzhledem k předmětu soudního řízení za nadbytečné. Městský soud v daném případě neshledal povinnost žalovaného vydat rozhodnutí ve věci, a proto žalobu zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. Navrhla, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání. Namítala, že její zařazení do konkrétní tarifní třídy úzce souvisí s odejmutím specializačních činností. [5] Městský soud podle mínění stěžovatelky opominul povinnost správního orgánu rozhodnout o celé věci jen jedním rozhodnutím, namísto tří neformálních úkonů. Městský soud se naproti tomu zabýval podáním žalobkyně ze dne 8. 11. 2022, ačkoli s nečinnostní žalobou nijak nesouvisí a nemělo tak být předmětem řízení před soudem. Jeho obsahem bylo upozornění na přítomnost šikany uvnitř bezpečnostního sboru. Správní řízení, vůči němuž se stěžovatelka domáhá ochrany před nečinností, ovšem bylo zahájeno již dne 14. 2. 2022. [6] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud rovněž zcela přehlížel znaky sdělení ředitele sekce 03, které je činí materiálním rozhodnutím. Postupoval tak v rozporu se svou vlastní rozhodovací činností, konkrétně s rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 10 A 9/2023  96. Tímto úkonem bylo bezpochyby zasaženo do právní sféry stěžovatelky. [7] Městský soud se nadto, ačkoli v řízení na ochranu proti nečinnosti nelze zkoumat meritum rozhodování správních orgánů, některými meritorními otázkami zabýval, zatímco jinými nikoli. Nezabýval se tak skutečností, že služební orgány nedbaly při svém postupu ústavního práva stěžovatelky na rovné zacházení. Mimo rámec předmětu soudního řízení se naopak věnoval rozhodování správního orgánu o jejím požadavku na vrácení částky ve výši 4 600 Kč, vynaložené za poskytnutí informace. Odkazovalli pak městský soud v rozsudku stěžovatelku na možnost bránit se proti nezákonnému zařazení do nižší tarifní třídy oznámením ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o služebním poměru, konstatovala stěžovatelka, že tento postup již využila. Městský soud podle jejího názoru napadeným rozsudkem jen dále prohloubil právní vakuum, v němž se stěžovatelka octla. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že se ztotožňuje se závěrem městského soudu, podle něhož neměl odvolací orgán pravomoc o odvolání rozhodnout, neboť ji neměl ani správní orgán prvního stupně. Kasační stížnost je podle žalovaného nesrozumitelná a nepřehledná. Stěžovatelkou zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 9/2023  96 se podle žalovaného týkal otázky nesouvisející s projednávanou věcí a kasační stížnost podaná proti němu byla ostatně již zamítnuta. Žalovaný rovněž upozornil, že o žádosti stěžovatelky ze dne 11. 5. 2021 bylo Generálním ředitelstvím cel pravomocně rozhodnuto již dne 21. 6. 2024 a v této věci doposud probíhá před městským soudem jiné řízení vedené pod sp. zn. 5 Ad 13/2024. Kasační stížnost je podle žalovaného obsahově spíše doplněním žaloby právě proti rozhodnutí, jehož přezkum pod posledně označenou spisovou značkou ještě před městským soudem neskončil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud pro pořádek předesílá, že žalobou proti nečinnosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví bránit toliko proti nečinnosti spojené s nevydáním rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Soud zde posuzuje pouze, zda žalovaný porušil zákonnou povinnost vydat takové rozhodnutí či osvědčení. Konkrétně ve vztahu k rozhodnutí platí, že žaloba může být úspěšná jenom tehdy, pokud povinnost žalovaného správního orgánu určitým způsobem konat spočívá ve vydání rozhodnutí, které je samo přezkoumatelné ve správním soudnictví, tedy jeli definováno alespoň znaky uvedenými v § 65 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 Aps 7/2013  25). Posouzení, zda žaloba vůbec směřuje k vydání takového rozhodnutí, je přitom otázkou její důvodnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007  247). [12] Že je služební funkcionář povinen rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí ve věcech služebního poměru, obecně vyplývá z ustanovení § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru. Právo podat tento řádný opravný prostředek přísluší účastníkovi řízení ve věcech služebního poměru, a to pouze proti rozhodnutí jako úkonu služebního funkcionáře v určité věci, jímž se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určeného účastníka nebo jímž se prohlašuje, že tento účastník má určitá práva a povinnosti (§ 181 odst. 1 zákona o služebním poměru). Povinnost rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí má proto odvolací orgán jen tehdy, pokud orgán prvního stupně takové rozhodnutí vůbec vydal. [13] Otázka důvodnosti námitky stěžovatelky, že úkon ředitele sekce 03 je rozhodnutím ve smyslu zákona o služebním poměru, jakož i podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního, je klíčová. Na posouzení právní povahy tohoto úkonu závisí závěr, zda byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí o odvolání proti němu a zda lze poskytnout stěžovatelce i soudní ochranu před nečinností (k procesnímu právu na projednání odvolání a rozhodnutí o něm srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 2 As 388/2023  28). Judikatura v této souvislosti připustila, že odvolací orgán v případě odvolání, kterým se určitá osoba brání pr