3 As 255/2024 — Nejvyšší správní soud

3 As 255/2024- 40 - text  3 As 255/2024 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudce Mgr. Radovana Havelce a soudce JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. T., zastoupen JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2023, č. j. MZP/2023/212/962, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 A 123/2023  52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „prvostupňový orgán“) rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021, č. j. ČIŽP/42/2021/1340, uznala žalobce vinným ze spáchání přestupků podle § 88 odst. 1 písm. e) a i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), a uložila mu pokutu ve výši 150 000 Kč. Žalobce, jakožto provozovatel malé vodní elektrárny, totiž v dubnu 2020 provedl úpravu břehu slepého ramene řeky Otavy při hranici pozemků p. č. XA a XB v k. ú. P. a při hranici pozemků p. č. XC v k. ú. S.a p. č. XD k. ú. P. Konkrétně zde v úseku dlouhém cca 50 m uložil materiál odtěžený z řeky, v místě, kde v minulosti došlo k vymletí břehu, a dále na úseku dlouhém cca 100 m sňal vegetační kryt a zarovnal povrch. Žalobce dále odtěžil říční sediment v lokalitě u jezu Zátavský mlýn a zahrnul části tůně v údolní nivě řeky Otavy, a to částečně materiálem, který se v dané lokalitě doposud nacházel v podobě hromad a valů, a částečně materiálem odtěženým z řeky. To vše učinil, aniž by disponoval závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody k zásahu do významného krajinného prvku. Odtěžením zasáhl také do biotopu zvláště chráněného živočicha, velevruba malířského, aniž by mu byla udělena výjimka k takovému jednání ve smyslu § 56 ZOKP. [2] Žalovaný o žalobcově odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu rozhodoval opakovaně. V pořadí prvním rozhodnutím ze dne 30. 6. 2021, č. j. MZP/2021/510/861, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalobce poté napadl posledně označené rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu proti prvnímu rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 14 A 185/2021  43, zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce byl rozsudek městského soudu přezkoumán Nejvyšším správním soudem, který rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 1 As 237/2022  36, rozsudek městského soudu zrušil, stejně jako první rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku předně nepřisvědčil kasační námitce, podle níž měl žalobce postupovat po právu, jelikož postižené jednání bylo v souladu se souhlasem Městského úřadu v Písku ze dne 11. 12. 2019. Ten totiž ve věci vykonával pouze působnost vodoprávního úřadu, aniž by tím mohl současně povolovat zásah do významného krajinného prvku coby orgán ochrany přírody. Povinnosti opatřit si pro účely úpravy vodního toku, resp. údolní nivy, souhlas orgánu ochrany přírody si přitom žalobce musel být vědom. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon ohledně povinnosti obstarat před realizací zásahu stanovisko orgánu ochrany přírody vychází z principu předběžné opatrnosti, podle něhož postačí možnost hrozby závažného poškození významného krajinného prvku jako chráněné části přírody, přičemž pochybnosti o tom, zda k takovému poškození opravdu dojde, nemohou být důvodem k tomu, aby žádné opatření nebylo činěno. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s městským soudem potud, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou naplnění škodlivosti zásahu do významného krajinného prvku, uvedlli, že odtěžení sedimentu vedlo k narušení přirozené stability a heterogenity vodního toku a že došlo ke sjednocení profilu dna, čímž byla narušena jeho členitost, snížena nabídka stanovišť pro jednotlivé druhy organismů, jakož i k dalším následkům. Jako nedůvodnou pak shodně s městským soudem kasační soud posoudil i námitku, podle níž měly být pozůstatky zvláště chráněného druhu živočichů (velevruba malířského) do lokality dotčené kontrolou České inspekce životního prostředí (dále také „inspekce“) účelově instalovány třetí osobou. Kasační soud uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je co do posouzení viny stěžovatele správné. Ztotožnil se s městským soudem a žalovaným v závěru, že se stěžovatel svým jednáním dopustil přestupků podle § 88 odst. 1 písm. e) a i) ZOPK. [4] Nejvyšší správní soud však shledal důvodnými námitky směřující proti odůvodnění přiměřenosti výše uložené pokuty. Rozhodnutí žalovaného měl v této části za nedostatečné. Z toho důvodu je měl městský soud jako nepřezkoumatelné zrušit. Městský soud rovněž učinil nesprávný právní závěr, podle něhož bylo na stěžovateli, aby doložil konkrétní srovnatelné případy, v nichž správní orgán I. stupně udělil pokutu v nižší částce. Námitky žalobce, že se uložená pokuta vymyká běžné praxi, měl naopak žalovaný vyvrátit předložením srovnatelných případů, srovnatelně postihovaných. [5] Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2023, č. j. MZP/2023/212/962, žalovaný, vázán závazným právním názorem kasačního soudu, rozhodl znovu ve věci odvolání žalobce proti rozhodnutí prvostupňového orgánu tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí se potvrzuje. V odůvodnění rozhodnutí nově doplnil výčet rozhodnutí inspekce, v nichž byla uložena pokuta za obdobné jednání ve srovnatelné výši. Poukázal v této souvislosti například na rozhodnutí z roku 2015, jímž inspekce uložila pokutu ve výši 450 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) ZOPK (změna příčného profilu koryta řeky), nebo 100 000 Kč za spáchání přestupků podle § 88 odst. 1 písm. e) a odst. 1 písm. c) ZOPK (vyhrnutí koryta řeky s přemístěním sedimentu). [6] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí opětovně bránil žalobou ze dne 17. 10. 2023. Setrval v ní na žalobních námitkách, uplatněných již v žalobě proti v pořadí prvnímu rozhodnutí žalovaného. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, podle něhož byl správními orgány zohledněn jeho aktivní přístup v průběhu projednávání přestupku. Brojil také proti výši uložené pokuty, kterou považoval za nepřiměřenou vzhledem k povaze stíhaného jednání a praxi prvostupňového orgánu, jenž podle žalobce v letech 2015 až 2020 ukládal za přestupky podle § 88 odst. 1 písm. e) a písm. i) ZOPK pokuty nepřesahující částku 30 000 Kč. Konečně měl žalobce za to, že rozhodnutí, jež žalovaný uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí pro účely srovnání výše pokut uložených v obdobných případech, dokumentují jen případy, v nichž byly uloženy pokuty ve výši srovnatelné s projednávanou věcí, nikoli však vzorek případů, v nichž by správní orgány postihovaly obdobné jednání. Pokuta by se tak měla pohybovat v relaci nižších desítek tisíc korun. Žalobce navrhl, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, in eventum aby rozhodl, že se od uložené pokuty upouští. [7] Napadeným rozsudkem pak městský soud posledně uvedenou žalobu zamítl. Stran vypořádání žalobních námitek se v zásadě omezil na závěry, které učinil již ve dříve zrušeném rozsudku ze dne 29. 9. 2022, přičemž poukázal na povinnost držet se závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku kasačního soudu. Poté se věnoval zejména žalobcem namítané nepřiměřenosti uložené pokuty. Dle jeho názoru je žalovaným učiněná úvaha o sankci a její výměře úplná a žalovaný se vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi. Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, v níž poukazoval na praxi prvostupňového orgánu, jenž podle jeho vlastních poznatků ukládal v letech 2015 až 2020 pokuty za spáchání dotčených přestupků v průměrné výši 20 000 Kč, resp. 30 000 Kč. Hodnoty uložených pokut, na něž žalobce odkazuje, se podle něj týkají přestupků spáchaných na vodních tocích, nevypovídají však o konkrétních okolnostech těchto případů. Městský soud žalobci nepřisvědčil, že by žalovaným učiněné srovnání pokut v obdobných přestupkových věcech nezohledňovalo odlišnosti v jednotlivých skutkových okolnostech. Dospěl pak k závěru, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně vysvětlil správní praxi při ukládání sankcí ve srovnatelných případech a proč je vzhledem k ní pokuta uložená žalobci přiměřená. Návrhu na upuštění od uložení pokuty městský soud nevyhověl s tím, že institut moderace správního trestu je vyhrazen toliko k odstranění jeho zjevné nepřiměřenosti. Tu v daném případě neshledal. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby kasační soud rozsudek, stejně jako rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil. Stěžovatel měl roz