3 Azs 71/2025 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 71/2025- 42 - text  3 Azs 71/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: P. V. D., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 37 A 77/202435, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 6. 5. 2024 požádal žalobce u Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) o vydání cestovního průkazu totožnosti k vycestování ve smyslu § 114 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „pobytový zákon“). V průvodním dopisu k žádosti uvedl, že si cestovní průkaz nemůže opatřit jinak, a to z důvodů nezávislých na jeho vůli. Žalobce tvrdil, že byl v zemi původu falešně obviněn z trestného činu obchodování s drogami, za který je ukládán trest smrti – ten již byl uložen osobám, které podle tamních orgánů veřejné moci tvořily s žalobcem organizovanou zločineckou skupinu. Z těchto důvodů se žalobce obává kontaktu se zastupitelským úřadem země původu. [2] Ministerstvo lustrací žalobce zjistilo, že mu ke dni rozhodování nebylo uděleno žádné oprávnění k pobytu na území České republiky. Nesplňuje proto jednu z podmínek § 114 odst. 5 písm. a) pobytového zákona. Ministerstvo rovněž uvedlo, že v případě žalobce nejsou splněny ani podmínky pro vydání cestovního průkazu podle § 114 odst. 5 písm. b) pobytového zákona – vízum ve smyslu daného ustanovení mu totiž rovněž uděleno nebylo. S ohledem na to ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 10. 7. 2024, č. j. OAM386939/CD2024, žádost žalobce podle § 114 odst. 5 písm. a) pobytového zákona zamítlo. [3] Žalobce se proti danému rozhodnutí bránil odvoláním; žalovaná o něm rozhodla dne 16. 10. 2024 pod č. j. MV1342934/SO2024 tak, že se podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítá a dané rozhodnutí se potvrzuje. [4] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že žalobce v žalobě vznesl dvě obecné námitky, které odpovídají jeho odvolacím důvodům. Žalobce měl za to, že správní orgány byly při posuzování jeho žádosti povinny vzít v potaz specifické okolnosti projednávané věci, tj. tvrzené trestní stíhání, nemožnost požádat o vydání cestovního průkazu zastupitelský úřad země původu, jeho věk či rodinné vazby na území České republiky. Krajský soud k tomu uvedl, že žalobce nesplnil jednu z podmínek § 114 odst. 5 písm. a) pobytového zákona (existenci pobytového oprávnění). Tuto skutečnost nelze překlenout interpretací ustanovení ve prospěch žalobce – takový výklad by neodpovídal smyslu a účelu daného ustanovení. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil, že správní orgány byly povinny posuzovat dopady svých rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Podle krajského soudu se však žalovaná danou otázkou zabývala a správně vyhodnotila, že vydání či nevydání cestovního průkazu nemá žádný vliv na rodinný a soukromý život žalobce. Cestovní průkaz slouží k vycestování z území; žalobce však zjevně vycestovat nehodlá: v dosavadních řízeních opakovaně tvrdil, že na území České republiky pobývá dlouhodobě, má zde silné rodinné vazby a do země původu se vrátit nechce, neboť tam žádné vazby nemá a byl by vystaven trestnímu stíhání. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho žalobě nevyhověl, přestože žalovaná ve správním řízení nezjistila skutkový stav, o němž by neexistovaly důvodné pochybnosti; žalovaná se totiž důsledně nezabývala otázkou „přiměřeností rozhodnutí a jeho možným dopadem do soukromého a rodinného života stěžovatele“ a jeho rodinných příslušníků. V důsledku toho se dopustila rovněž nesprávného právního posouzení předmětné otázky. V tomto směru stěžovatel odmítá závěry orgánů veřejné moci, podle nichž správní orgány nejsou při posuzování jeho žádosti povinny hodnotit přiměřenost dopadů jejich rozhodnutí do jeho základních práv. Takový výklad je nepřípustně restriktivní a v rozporu s normami ústavního práva. [7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zcela převzal závěry žalované, aniž by zohlednil specifické skutkové okolnosti, které souvisí se situací stěžovatele a které jsou pro projednávanou věc relevantní. Již ve své žádosti o vydání cestovního průkazu stěžovatel uvedl, že proti němu bylo v zemi původu zahájeno trestní stíhání a že by pravděpodobně byl při návratu do země vystaven ponižujícímu zacházení a porušení jeho základních práv. Krajský soud však tuto skutečnost nereflektoval, proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a v rozporu se zásadou non refoulement i mezinárodními závazky České republiky. [8] Napadený rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný, neboť krajský soud dostatečně neposoudil a neodůvodnil, proč ve věci stěžovatele nebyly splněny podmínky § 114 odst. 5 písm. b) pobytového zákona. Dále má stěžovatel za to, že krajský soud nevzal v potaz všechny relevantní skutečnosti případu, v důsledku čehož aplikoval § 114 odst. 5 písm. a) a b) pobytového zákona příliš restriktivně a formalisticky. Jím provedený výklad „popírá smysl a účel právní úpravy a neodpovídá požadavkům individualizovaného posouzení“. Stěžovatel rovněž odkazuje na § 114 odst. 1 písm. a) pobytového zákona, přičemž si je podle svých slov vědom, že „Policie České republiky již není správním orgánem příslušným k vydávání takového dokladu, nicméně je přesvědčen, že toto ustanovení i nadále vyjadřuje zásadní rámec právní úpravy, který nelze při výkladu § 114 odst. 5 pominout.“ Stěžovatel má za to, že se nachází v situaci, která naplňuje podmínky daného ustanovení. [9] Nakonec stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008101. Dovozuje z něj, že „[v]ýjimku z povinnosti aplikace právní normy může představovat pouze mimořádná situace, kdy by její použití vedlo k porušení principů materiálního právního státu, například k zásahu do rodinného života dotčené osoby.“ Stěžovatel tvrdí, že právě jeho případ lze pod pojem mimořádné situace podřadit a že by aplikace právní úpravy bez zohlednění specifik projednávaného případu vedla k nepřiměřenému zásahu do jeho základních práv. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že své rozhodnutí vydala v souladu s právními předpisy, ztotožňuje se s odůvodněním napadeného rozsudku a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost „odmítnul“. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud předesílá, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Míra precizace kasačních bodů do značné míry ovlivňuje to, jaké soudní ochrany se stěžovateli dostane. Čím méně je námitka konkrétní, tím obecněji k ní správní soud může přistoupit a posuzovat ji, neboť není naprosto namístě, aby za stěžovatele domýšlel argumenty, které kasační stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by funkci advokáta stěžovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Touto optikou hodnotil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky v projednávané věci. III. a) K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [14] Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu kasačních námitek nejprve zaměří na námitku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či na existenci jiné vady řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Platí totiž, že pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, zpravidla již není prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné napadený rozsudek bez dalšího zrušit. [15] Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud nereflektoval skutečnost, že v zemi původu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že nevypořádání žalobní námitky může obecně z