4 Afs 233/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 233/2024- 29 - text  4 Afs 233/2024-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. J., Praha, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2022, č. j. 8569781/22/200011451106054, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 3 Af 1/202355, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 10 (dále jen „správce daně“), vyrozuměním ze dne 4. 8. 2022, č. j. 6634944/22/201070461106776 (dále jen „vyrozumění“), informoval žalobce o vzniku úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „daňový řád účinný do 31. 12. 2020“), a úroku z nesprávně stanovené daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 1996, 1997 a 1998 podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákonů č. 337/2019 Sb. a č. 283/2020 Sb. (dále jen „daňový řád účinný od 1. 1. 2021“), který byl předepsán do evidence daní na osobní účet žalobce dne 3. 8. 2022 ve výši 73.846 Kč. [2] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl námitku žalobce ze dne 9. 8. 2022 podanou proti vyrozumění správce daně. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Městský soud v napadeném rozsudku za jádro sporu označil posouzení otázky, zda se pro výpočet úroku z nesprávně stanovené daně od dne 1. 1. 2021 použije repo sazba stanovená Českou národní bankou zvýšená o 14 či o 8 procentních bodů. Poznamenal přitom, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nemá povinnost reagovat na každý dílčí argument obsažený v žalobě, ale že jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Vzhledem k § 254 odst. 1 daňového řádu účinného do 31. 12. 2020, k § 254 odst. 1 a § 251a odst. 1 daňového řádu účinného od 1. 1. 2021 a k čl. II. bodu 11 zákona č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 283/2020“), pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno zcela v souladu s těmito právními předpisy. Vysvětlil, že zákon č. 283/2020 změnil koncept úroků v daňovém řízení mimo jiné tak, že dosavadní úrok z neoprávněného jednání správce daně byl nahrazen úrokem z nesprávně stanovené daně, pro jehož vznik musí být každý den, v němž je generován, splněny v souladu s § 251a daňového řádu účinného od 1. 1. 2021 podmínky jeho vzniku. Podle názoru městského soudu tudíž úrok z neoprávněného jednání správce daně s repo sazbou zvýšenou o 14 procentních bodů ztratil od 1. 1. 2021 zákonný podklad, a nemohl tedy za novelizované právní úpravy nadále vznikat. [5] V této souvislosti městský soud poukázal na komentářovou literaturu týkající se § 254 daňového řádu účinného od 1. 1. 2021 (ROZEHNAL, T. Daňový řád: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336517X) a na základě tam uvedeného nesouhlasil s žalobcem, že by dotčená právní úprava daňového řádu účinného od 1. 1. 2021 působila pravoretroaktivně či byla v rozporu s ústavním pořádkem. Městský soud proto věc nepředložil Ústavnímu soudu, jak žalobce požadoval. [6] Žalobci městský soud nepřisvědčil ani v tom, že by vlivem působení nepravé retroaktivity byla zasaženo jeho legitimní očekávání o nabytí určitého majetku v případě jeho úspěchu se žalobou. Podle městského soudu žalobce nemohl předvídat, k jakému okamžiku mu bude nezákonně obdržené plnění správcem daně vráceno, tedy ani předpokládat, zda mu bude i nadále za každý den vznikat nový úrok. Kromě toho žalobce až do dne 31. 3. 2022, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl (rozsudkem č. j. 6 Afs 28/202136) o neexistenci jeho daňové povinnosti, nemohl mít žádnou jistotu, zda bude mít na vrácení daně a úroku právo. V uvedené době přitom již existovala dotčená právní úprava (účinná od 1. 1. 2021), a proto žalobci muselo být zřejmé, v jaké výši může případný úrok očekávat. Zbylými námitkami obsaženými v doplnění žaloby se městský soud nezabýval, protože je žalobce neuplatnil ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s. III. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel se především dovolává svého legitimního očekávání, v souladu se kterým předpokládal, že mu bude poskytnut úrok podle právních předpisů účinných ke dni, kdy nastal původní den splatnosti. Úprava úroku zakotvená v § 254 daňového řádu účinného do 31. 12. 2020 totiž podle něj má hmotněprávní povahu, neboť stanovuje výši příslušenství daně, a nikoliv způsob vzniku, trvání či zániku hmotného práva. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2019, č. j. 7 Afs 373/201839, a setrvává na svém stanovisku, že zákonodárce v rozporu s judikaturou Ústavního soudu snížil základnu úroku ze 14 na 8 procentních bodů, aniž by pro takový postup existoval významný veřejný zájem. Z tohoto důvodu rozporuje názor městského soudu vyslovený v odst. 20. napadeného rozsudku, že daňový subjekt nikdy nemůže předvídat výši případného odškodňovacího úroku, dokud nebude jeho žalobě vyhověno, neboť tím v podstatě zákonodárci umožňuje nepředvídatelně měnit výši úroku v případě protiprávního jednání správce daně. Stěžovatel má naopak za to, že takový názor odporuje zákazu překvapivosti postupu státní moci, protože podnikatel musí mít možnost plánovat nakládání se svými finančními prostředky a tím pádem mít i garanci určité výše odškodnění, než vstoupí do závazkového právního vztahu se státem. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že nepravá retroaktivita je podle judikatury Ústavního soudu přípustná, pouze pokud se jedná o ustanovení vhodné a potřebné k dosažení zákonného cíle. S ohledem na skutečnost, že nic takového městský soud v napadeném rozsudku neuvedl, zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. [9] Stěžovatel dále tvrdí, že vzhledem ke koncentraci řízení musel žalobu podat ve dvouměsíční lhůtě, a tím pádem si ve stejné lhůtě musel opatřit také finanční prostředky na úhradu daně a na náklady právního zastoupení, které se odvíjely od předpokládané výše vrácené daně. Tím, že zákonodárce snížil výši odškodnění, tak zasáhl do finančních parametrů dohody s jeho právním zástupcem a do jeho finančních zdrojů vyhrazených na úhradu daně. Přitom i legitimní očekávání ohledně nabytí konkrétního majetku je ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23, chráněno a zahrnuje v sobě i pohledávky, jejichž nabytí lze legitimně očekávat. Současně podle stěžovatele pro vznik legitimního očekávání není nezbytná jistota, že k němu dojde, jak se mylně domnívá městský soud. Stěžovatelovo legitimní očekávání vzniklo na základě závazku státu k určité výši náhrady pro případ jeho nezákonné činnosti, který však jednostranně snížil na polovinu odškodnění. [10] V tomto směru stěžovatel rovněž poukazuje na judikaturu Spolkového ústavního soudu týkající se retroaktivity, na princip ochrany důvěry jednotlivce v právo, na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), princip smluvní svobody a autonomie, a na východiska judikatury Ústavního soudu zabývající se hodnocením přípustnosti nepravé retroaktivity. V nyní souzené věci proti sobě spatřuje zájem státu na sjednocení některých sazeb v daňovém řízení a zájem státu obohatit se na osobách, kterým dočasně nezákonně zabaví majetek. Nicméně ve světle zásady pacta sunt servanda v nynější věci dovozuje, že smlouva i její právní následky musí být i ze strany veřejné moci dodržovány. Z čl. 11 Listiny podle něj navíc plyne pozitivní závazek státu chránit jednotlivce před zásahy třetích subjektů. Stěžovatel při vstupu do veřejnoprávního vztahu se státem počítal s určitou výši odškodnění, kterou však stát nezákonně snížil na polovinu. V právě uvedeném pak spatřuje také porušení principu neakcesorické rovnosti, neboť zákonodárce snížením odškodnění vytvořil zvláštní skupinu daňových subjektů, kterým stát před rokem 2021 nezákonně zabavil finanční prostředky, jejichž část použil na státní politiku dekriminalizace daňových delikventů, čímž s nimi zachází na základě libovůle odlišně. IV. [11] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Konkrétně uvádí, že při stanovení v